RAINA TELGEMEIER A JEJÍ SÉGRY

Bylo nebylo, za devatero horami, za devatero řekami, za širým oceánem žila byla jedna holčička. A ta holčička měla sestřičku. A ta sestřička měla bratříčka a všichni tihle měli maminku a tatínka a žili spolu jako jedna rodina. Jestli to bylo-nebylo vážně bylo, to je jisté. Tou holčičkou byla malá Raina Telgemeier, která se teď, když je z ní velká holka rozhodla, že nám tuto pohádku svého dětství odvypráví v autobiograficko-grafické knize bezelstně pojmenované Ségry.

Když se řekne Raina Telgemeier, nejednomu člověku se vybaví lesklé modré přebaly se žlutými smajlíky na deskách. A když ne ty, tak to jméno mu na nějakou tu schovanou strunu v paměti určitě zabrnká.. tohle už jsem někde slyšel..

Rok 2015 byl pro Rainu na českých knihkupeckých pultech úspěšný, v jednom roce jí Albatros vydal komiks Drama a nakladatelství Paseka první životopisný pokus – Úsměv. Minimálně Úsměv se velmi rychle setkal s vesměs pozitivními ohlasy a proto není divu, že  Paseka se ujala i její druhé knihy a letos vydala Úsměvu sourozence- Ségry.

Ségry jsou v podstatě velmi jednoduchý příběh, střípek z Rainina života, vyprávění o jedné cestě napříč Státy na rodinnou návštěvu. O jedné cestě protkané zažloutlými flashbacky a bilancováním a všemi těmi malými náznaky v pozadí, které dávají tušit, že život není nikdy takový, jaký bychom chtěli. Je to nostalgicko-úsměvná zpověď, subjektivní sonda do autorčina dětství a do vztahu s její rodinou tak, jak ho vidí po těch letech ona.

Raina Telgemeier je nepochybně skvělou vypravěčkou, má bezvadně zvládnutou výstavbu scénáře a panelů a její kresba? Pff.. parádička. Jasně, není to Manara, není to Mignola. Ale kdo je potřebuje? Raina má ve své hravosti, stylizaci a čisté barevnosti své nepochybné kouzlo. Má vytříbený, jistý a rozeznatelný rukopis, její práce s mimikou postav je prostě symfonie emocí, úsměvů, úšklebků a nefalšovaných xichtů. Ve svém řemesle si je jistá v kramflecích a ve výsledku je to velmi znát.

Ségry jsou kresebně a čistě scénáristicky bezvadně zvládnutá věc, není jim co vytknout; co do výstavby panelů, odsýpavosti, čtivosti… ale vy už to ALE určitě vyhlížíte. Víte, že tam nějaké bude. Ano. Ségry jsou co do formální stránky výborné, ale něco tomu přeci jen chybí. Nevím, co to je… neumím to přesně pojmenovat.. je to takový zvláštní, šimravý pocit. Jako byste na obrázku hledali Walda a měli neblahé tušení, že tam Waldo není.

Ségry neaspirují na to, aby byly prvoplánově vtipné, nehrají na situační humor, nesnaží se naopak být ani vážné a jakkoliv moralizovat či poučovat. Je to lehké, úsměvné dílko, takové milé letní čtení na deku. Je to svěže odlehčené, ale i přes ten nadhled se tam lehce v pozadí, nenápadném druhém plánu odehrávají všechny ty malé rodinné a vztahové spory, které v životě potkají snad každého. A to je právě možná to, co do té letní příchuti přimíchává to něco, co stále nemůžete identifikovat. Raina cíleně, ale zároveň jakoby mimochodem zachycuje v pozadí vztahovou krizi rodičů, vývoj vztahu k sestře, pubertální krize identity..nádherným momentem je, když na pár panelech jednoduše, ale trefně vystihne vztah Amary k nejmladšímu dítěti – Willovi-, který je v podstatě dost podobný jako Rainin vztah k ní.

Všecky tyhlety maličkosti a promyšlenosti dávají tušit, že Raina dobře věděla, co dělá, ale zároveň spoustě těchto věcí nechala otevřený konec. Buď to anebo je nechala rovnou vyšumět po prvním náznaku, beze snahy o další rozvoj této příběhové linky. Možná právě to množství hluchých dějů na pozadí je to, co Ségrám dává ten pocit částečné prázdnoty. Nevím, jak jinak to popsat.

Je to, jako by Raina zůstala ve svém vyprávění na půli cesty. Že chtěla odvyprávět srdíčko zahřívající příběh o vyrůstání s mladšími sourozenci, ale zároveň tam chtěla dát trochu té životní vážnosti. A zůstala někde mezi. První část plánu jí vyšla skvěle, ale ty nedotažené druhoplánové děje v pozadí dávají celé knize jakýsi nádech nedomyšlenosti a zbytečně to potápí všechny ostatní aspekty dotažené na jedničku.

Upřímně se přiznám, že jsem nečetla její Úsměv.. Spousta lidí o něm tvrdila, že se s ním čtenář dokáže ztotožnit a i v tom tkví jeho síla. A to je asi to, co je problémem tady. Nedokážu se do příběhu vžít. Jsem jediným mladším sourozencem svého bratra, (v tomto místě bych mu chtěla poděkovat, že mne za dobu našeho soužití nezabil, ačkoliv motivů a příležitostí měl nepochybně spoustu), rodiče spolu nežijí skoro stejně dlouho, jako otravuju bráchu, příbuzné jsme vždycky mívali v okruhu půlhodinové cesty. A hada jsme neměli nikdy, jen sadu posmutnělých hlodavců a jednoho bezvadného psa.

Ségry jsou ve své první rovině báječně zvládnutý oddechový příběh jednoho dětství, jehož druhý plán mu stahuje hodnocení na tři hvězdičky a ačkoliv je mi to na jednu stranu tuze líto, na tu druhou si prostě nemůžu pomoct. Po dočtení mám v hlavě pár nostalgických  vzpomínek na své dětství, neodbytný pocit, že komiksu někdo několik klíčových stran vytrhl a touhu napsat Raině e-mail, jak to vlastně nakonec všecko dopadlo.