PŘEDEHRA K PÁNU SNŮ

Nebude to poprvé a ani naposled, co se na těchto stránkách budu přiznávat k lásce k panu Gaimanovi. Je to zkrátka můj hrdina. Když se řekne Gaiman, pravděpodobně se rychle najde někdo, kdo dodá slovo Sandman. Tihle dva jsou spojeni pupeční šňůrou a jeden bez druhého by nemohl fungovat. Pro mě osobně má ale Sandman ještě jeden osobní význam – byl to právě on, kdo mě přivedl ke komiksům. Dvakrát.

Jó, to byly ty časy komiksových začátků, kdy už mi bylo jasné, že komiksy nejsou jen Čtyřlístek a plný pubertálního nadšení jsem hltal v magazínu Crew Loba, Mlíko a Sejra a Soudce Dredda a výskal jako blázen nad vyhřezlými mozky a hláškami a sprosťárnami, o kterých jsem neměl ani tušení, že existují. Ale pak najednou tam mezi tím vším bylo něco černobílého, mnohovýznamového, podivně děsivého. Dospělého. Byly to první okamžiky, kdy mi pomalu docházelo, že komiks toho umí mnohem víc, než jsem si do teď myslel. A to se najednou psal rok 2002 a já držel v ruce první díl Sandmana Preludia a nokturna a já nevycházel z údivu. Knihu jsem četl snad 10 krát a nemohl se dočkat pokračování. Jenže mi bylo sladkých 19, objevil jsem ženy a všechno to krásné a zoufalé s nimi spojené a na komiksy obecně jsem nějak zapomněl.

Trvalo to bez mála deset let, kdy jsem se konečně rozhodl si nějaké další obrázkové čtení pořídit a Sandman byl jasnou volbou. Během měsíce jsem ho měl komplet a tak nějak mimoděk o jednu další knihovnu komiksů navíc. No, stane se… Sandmana můžete odložit, můžete na něj zdánlivě zapomenout, ale on tam s vámi pořád někde je a jednoho dne se vrátí a ukáže, jak silně se umí zabydlet ve vašem podvědomí.

Neilu Gaimonovi to trvalo téměř dvacet let, než k němu opět našel cestu. Když už se po takové době vracíte k něčemu tak velkému, je dobré začít na začátku. A nebo ještě lépe, kousek před začátkem. Ale ještě předtím, než vám řeknu, jak takový výlet před začátek dopadl a o čem byl (nebo alespoň o čem tuším, že byl), prozradím vám jeden trik, jak si pomoct při comebacku po tak dlouhé době. Základem je dobře vypadat! A podle všeho to dobře věděl i Neil Gaiman, protože spojil své síly s několikanásobným držitelem Eisnerovi ceny, američanem J. H. Williamsem III, který se postaral o kresbu, a Davem Stewartem, který má na svědomí barvy, a jen tak mimochodem, těch Eisnerů má ještě víc.

Sandman nikdy nestál na vizuálu. Při jeho čtení nikdy nepřecházel zrak jako nad malbami Alexe Rosse nebo dokonalými linkami Franka Millera. Vždycky vypadal tak nějak… obyčejně. Kresba u něj vždycky byla spíš jen doplňkem k příběhu. Ale Předehra… Vejdete do místnosti, ve které je na zdi nějaký barevný flek. Pak si uvědomíte, že je to perský koberec, možná vás napadne, že má pěknou barvu. Že ten jeho vzor je docela fajn a má tak akorát velikost, a že pokud se někomu něco takového líbí mít na zdi, je to jeho věc, ale tajně si budete myslet, že každý slušně vychovaný koberec by měl ležet na zemi a nevyrušovat. Ale pak vám to nedá, přistoupíte blíž a uvidíte ty promyšlené a titěrné vzory, ze kterých se až zatočí hlava a napadne vás “wow, tohle ale muselo dát sakra práce!”

Předehra působí úplně stejně. Když jí listujete poprvé, vypadá jako barevný blázinec, jako by na každé stránce pracoval někdo jiný. Střídají se barevné palety, styly. Je to spíš chaos, než ucelené výtvarné dílo. A pak se začtete, ponoříte se do toho šíleného snového světa a musíte jen žasnout. Každá stránka je dobrodružství, kterým se pomalu proplétáte, zjišťujete, kde vlastně začít číst a nikdy nevíte, co na vás čeká dále. Je ohromující, co všechno se podařilo na stránky vměstnat. Čím vším autoři dokázali překvapit, kolik nápadů se jim povedlo realizovat. Je to jako sen, ve kterém se dějí šílené a nepochopitelné věci, které ale v danou chvíli dávají dokonalý smysl. Geniální!

Je vlastně velká škoda, že scénář tentokrát s vizuální stránkou nedrží krok. Jakoby si Gaiman vymyslel úžasný svět plný kouzelných míst, věcí a postav, ale tak nějak zapomněl, že by se v něm mělo i něco zajímavé dít nebo něco zajímavého říkat. Předehra je sice příběhem o tom, že se blíží konec VŠEHO, celý nápad proč a jak, zavání promyšlenou a dechberoucí metafyzikou, na kterou je Neil expert, ale když na tohle zapomenete, zůstane vám “jen” prostý příběh o cestě odněkud někam, během které se kromě mnoha dadaistických odboček nestane skoro nic a vše se vyřeší téměř až mimochodem. Ale abych Gaimanovi nekřivdil, musím jedním dechem dodat, že fanoušek série si mezi tím najde řadu nádherných pomrknutí a jinotajů, které dají smysl, když zapadnou na své místo, ale to nemění nic na faktu, že ta základní premisa celého příběhu je nečekaně slabá.

Sandman pro mě bude vždycky znamenat hodně. Vždycky ho budu řadit mezi vrchol toho, co dokáže komiks vyprávět. Přiznávám, že v mém případě v tom hraje roli notná dávka neobjektivní melancholie a často je to spíš o pocitech než o faktech. Ale o tom přece umění a tvorba je. O emocích a citech. Pán Snů si s nimi vždycky uměl pohrát. Předehra se nejspíš nestane nesmrtelnou klasikou a vrcholem série, ale myslím si, že to ani neměla nikdy v plánu. Někdy, i když se zdá, že je řečeno vše, je nutné říct ještě jedno poslední slovo. Gaimanovi trvalo hodně dlouho, než se k němu odhodlal.