logo

V TĚLE MYŠÍM, S ODVAHOU LVÍ

Svět je veliké, veliké místo. A tam kde je spousta místa, vleze se i spousta věcí a tvorů. A když jste malá, střapatá myška, můžete si být jisti, že málokterá věc či tvor je pro vás bezpečný. Jaký je život v takovém světě pro malého hlodavečka nám předvede David Petersen ve své komiksové knížce Myší hlídka: Podzim 1152. Ve světě Myší hlídky se myši nesnaží jen přežívat, ale plnohodnotně žít a prosperovat v prostředí, kde je velikostně nepřevyšují jen predátoři, ale vlastně… všechno. Když jste malá, hebká myšunda s korálkovýma očima, je těžké si vydobýt své místo ve světě a fungovat v něm bez každodenního strachu o prostou existenci. Když jste malá, hebká myšunda, jste velmi vděčni, že se na temných stezkách v lese pohybují Oni. Tajemné společenství opláštíkovaných myší se smyslem pro čest, dobro a vyšší princip, které svůj život zasvětily pomoci svým bezbrannějším souputníkům. Myší hlídka.

Být členem Myší hlídky není jen o výsadě nosit barevný plášť, který vás odlišuje od ostatních pisklounků, ale je to hlavně o zodpovědnosti a uvědomění. Myší hlídka nejen bojuje s bezprostředními nepřáteli, ale též fungují jako průvodci, počasníci, hledači cest. A bojovníci, samozřejmě. A nejen ledajací, správný člen Hlídky neváhá položit svůj život pro dobro ostatních. Člen Hlídky není myš sama za sebe. Každý člen Hlídky je Hlídka sama o sobě. Že vám to něco připomíná?

“Noc se přikrádá a moje stráž začíná. Neskončí až do mé smrti…”

Jak jeden moudrý muž řekl: “…taková soft verze Hlídky ze Hry o trůny…“ A v podstatě to zcela trefil. Pro zajímavost: poslední kapitola před epilogem končí větou “Zima se blíží.” Náhoda? Chmmm…(pozn. autora: Nejedná se o spoiler. S podtitulem Podzim 1152 se dá očekávat, že nějaká ta zima přijde.)

“Jsem meč v temnotě. Jsem strážce na zdech. Jsem oheň, který hoří ve tmě, světlo, které přináší úsvit, roh, který probouzí spící, štít, který chrání říše lidí. Svěřuji svůj život a čest Noční hlídce, pro tuto noc a pro všechny noci, které přijdou.”

Myší hlídka tu je už dlouho. Myši si ji založily, aby se jim lépe dařilo v neúprosných podmínkách vnějšího světa, a od té doby plní svůj účel dokonale. V zimě roku 1149 úspěšně zahnala lasičky, a jelikož od té doby myším teritoriím nehrozí výraznější, organizované nebezpečí, není válečníků Hlídky již třeba, tak se rozptýlili po svém území, aby se ujali ne už tak heroických rolí stopařů, průvodců a průzkumníků. Ale jim to nevadí. Nestali se Hlídkaři pro čest a ego, podřídili se vyššímu dobru a slouží myším bez ohledu na nějakou slávu nebo osobní prospěch. Podléhají přísné hierarchii a řídí se svým kodexem. Jejich územími jsou oblasti mezi teritorii, v myších městech nemají ani zbla moci. Ale oni takoví jsou… všichni.? Počkat, nene.. V každé ošatce se najde jedno shnilé jablíčko, od kterého mohou nahnít i další. A jak už to tak bývá, i tu se jedno našlo. Ostatně i Jona Snowa zapíchli. A to nikdy nic nevěděl.

Jedno shnilé jablíčko si vzalo do hlavy, že kdysi bylo líp a že Myší hlídka přeci jen nějakou tu moc mít má a to nejen tak ledajakou, ale ideálně velkou a úplnou a že by měli přebrat vládu nad městy a sjednotit celé území teritorií pod jednoho vládce. A bohužel to nebylo jen tak ledajaké jablíčko, ale přímo jablko z ošatky Myší hlídky. Zrádce. Křivopřísežník!  A když k tomu přidáte ještě legendami opředený artefakt “Černou sekeru”, pod kterou chce sjednotit všecky odpadlíky, vypadá to, že je vymalováno. Jenomže to by tady nesměla být nebojácná trojice Hlídkařů: Boris, Justýn a Straš. Tři myšketýři, kterým D´Artagnana dělá prastarý myšák, který o sobě tvrdí, že je původním majitelem tajemné sekery – legendární bojovník a hrdina myšího klanu Čakan. Zdá se, že misky vah se znovu trochu hnuly ve prospěch Hlídky nebo ne? Kdo vyhraje? Společenstvo myší bránících vyšší dobro nebo mocichtivá tajemná domobrana? Bude stačit odhodlání proti touze po vládě? Inu, to uvidíme.

David Petersen stvořil malý, na první pohled roztomilý svět malých ušatých hlodavečků s velkým srdcem, za jehož kulisami hebkých kožíšků a vlhkých čumáčků umírá překvapivé množství zvířátek a to nejen těch ošklivých jako jsou hadi. Myší hlídka je cenami ověnčený komiks pro děti ve věku 8-12 let. Získala například několikrát Eisnerovu cenu, časopisem Wizard zase byla oceněna jako nejlepší nezávislá dobrodružná kniha roku 2006.

Ale jak se s touhle knihou popasovat jako dospělý čtenář? To je těžké… V principu a samo o sobě nemám s dětskými komiksy problém. Taková Hilda…! Ach… Ale tam byla cílovka jiná, ta je totiž vhodná i vážně pro prcky. A do té dětské infantility se paradoxně dospělý čtenář vžije lépe, než do podivného období nad sedmý rok věku, kdy nejen že se drobotina umí souvisle a smysluplně projevovat, samostatně myslet, ale ona si také utváří názor a třídí věci podle svého zaujetí a nálady. Tady už je to obtížnější.

Začněme těmi obecnými a nepopiratelnými věcmi: Vizuál je prostě boží. Od formátu přes zpracování, kresbu, barvy až po vůni je to kus, který bude dělat čest každé knižní polici. Kresba je tak jedinečná a úchvatná, že i kdyby nic jiného, rádi si ji budete prohlížet pořád a pořád dokola. Ta skvělá, tenká linková drobnokresba kombinovaná s počítačovou grafikou je prostě skvělá. S barvami to Petersen taky umí bravurně a dokáže v nich dobře vystihnout atmosféru, zvláštní “čárkovaný” rast v pozadí pak napůl dodává prostor a napůl drží panely pohromadě a sjednocuje je do přehledného celku, protože by se mohlo stát, že v detailnější kresbě by se mohl malý čtenář jednoduše ztratit.

Vizuál jednoznačně drží knížku na vysoké úrovni, protože příběhově mám pocit, že lehce, lehounce pokulhává a to zejména v rozjezdu. V podstatě až do poloviny knihy je děj tuze jednoduchý, až lehce pitomý. Na to, jakou konspiračku rozjíždí v druhé půlce knihy, tak ten začátek je vážně takový hloupoučký a až příliš jednoduchý a přímočarý. Na začátku se sice snaží dostat čtenáře rychle do děje a načrtnout všecky zápletky, ale v té zkratkovitosti to vypadá, že první půlku psal pro značně mladší čtenáře, než ten zbytek. Zatímco v pomyslné druhé části už intrikuje ve velkém a občas přihodí i nějak ten jinotaj nebo morální dilema, na začátku všecko servíruje jako na stříbrném podnose. “Hele, tajná mapa. Hele, hele. Vidíš ji, jo? Chápeš to?” V tomhle ohledu se bohužel nejde příliš ubránit dospělácké skepsi.

Ale naštěstí jsem nebyla vždycky tím pragmatickým, nudným dospělým. Nevím, nakolik zábavnější jsem byla dítě, ale vím, že jako malá jsem četla Červenou pevnost Briana Jacquese a ačkoliv jsem četla jen první díl (zbytek beznadějně nesehnatelný), zbožňovala jsem ji. Lesní zvířátka bránící se proti bezcitným krysím hordám v myším opatství za cihlovými hradbami. Podobnost je tam tak zřejmá, že se nebojím tvrdit, že bych jako dítě Myší hlídku milovala a oplakala bych každou jednu myšku, která tam zemře. A že jich je na dětskou knížku překvapivě hodně.

 “ Není důležité, s čím bojuješ, ale za co bojuješ.”

Takhle Myší hlídku zbožňuju pro ten kouzelný vizuál a pro potenciál strhnout dítě do kouzelného světa literatury kreslené i psané. Kniha není bezvadná jen pro tu kresbu, ale pro všechny ostatní detaily, které z ní dělají magnet pro dětskou fantazii. Pro doprovodné texty k začátkům kapitol, krásné celostránkové výjevy, pro ty imitace středověkých rukopisů s líčením legendy o bojovníkovi Černá sekera. Pro tyhle promyšlené detaily a pro svou infantilní náklonnost k sametovým kožíškům tu knížku zbožňuju. A pro to vědomí, že kdyby mi zase bylo osm, tak bych s tou knížkou i spala bez ohledu na to, že má pevný přebal a ostré rohy.

(Visited 32 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Petra Kulagová

Autor. Zavilý nadšenec, občasný kreslíř, šuplíkový tvůrce. Její tvorba však pravidelně uniká do světa. Její práce můžeme najít ve fanzinu BubbleGun nebo na webu časopisu XB1.


KOMENTÁŘE