SCOTT MCCLOUD A SOCHAŘ

Chtěli jste někdy něco tak moc, že byste za to byli ochotni dát cokoliv? A chtěli byste to i ve chvíli, kdy by to bylo reálně možné? I za cenu nejvyšší? Lidská mysl je záhadné a spletité místo. A taky věčně nalomené k pochybám a nespokojenosti. Co člověk potřebuje k tomu, aby cítil, že jeho život má smysl? Kdo určuje, co má cenu a co ne? Které přání je sobecké a hloupé?

Představte si, že jste mladý muž, v podstatě kluk, jehož život teoreticky teprve začíná, ale subjektivně nemá nic, pro co by bojoval krom svého umění? Je vám 26, nemáte rodinu, nemáte přátele, zažili jste svých pět minut slávy a zapadli do šedivých stínů zneuznaných umělců. Kdyby za vámi v téhle fázi přišla Smrt a řekla: “ Hej, hochu, vím, co chceš a můžu ti to dát. Výměnou za zbytek tvého života.” Vyměnili byste svou teoretickou budoucnost za vrtkavou možnost nesmrtelnosti skrze své dílo? Vsadili celý bank na jedinou kartu ve dvě stě dní trvající partii? I přesto, že ta vaše karta je jediný odkrytý list na hrací desce. Žádné všechno nebo nic. Jen vrtkavé, nejisté všechno a pak smrt. Po mě potopa.

Scott McCloud, americký kreslíř a komiksový teoretik ve své knize Sochař zpracovává klasické, nadčasové faustovské téma “splním ti přání” za použití všech metod výstavby děje a kresby, které se naučil během tvorby publikace Jak rozumět komiksu (BB art, 2008) a jde mu to setsakra dobře, protože vytvořil monumentální grafický román, který vás nejenže vtáhne, uchvátí, ochromí, zarazí do křesla a na konci vyplivne fascinované, naplněné a lehce bolavé, ale slabším jedincům vytrhne srdce, nadvakrát ho přelomí, rozmixuje citová centra mozku, pak vše vrátí na své místo a tváří se jakoby nic. What the.?

Dějová linka je v podstatě až komicky jednoduchá. Představte si kluka. Kluk je sochař. Kluk chce být slavný sochař.  Kluk má krizi, pochyby o smyslu života a přání. Kluk potká holku. Kluk se zamiluje a chce s holkou strávit zbytek života. Což v podstatě nebude problém, protože dřív než ji potkal, uzavřel dohodu se Smrtí, kterou zredukoval délku svého života na 200 dní. A schopnost vysochat cokoliv z čehokoliv vlastníma rukama. Až na to, že v podstatě neví, co tvořit.

Celý děj je vyprávěný tak graciézně a přirozeně, že se neubráníte pocitu, že vás někdo drží za ruku, provádí vás skulinami mezi panely a postupně si vás předávají z dlaně do dlaně fascinace, údiv, radost, smutek, láska i beznaděj a čas od času se s vámi někde zastaví a lehce vás pošťouchnou. “Hele, to znáš, viď.” Občas do vás ďobnou prstem, jindy to je spíš jako vražení rezavého hřebíku pod žebra.  A vy máte pocit, že tam stojíte, v tom modrém, temném koutě pokoje a sledujete je, ty postavičky, jak se baví, jak si povídají a dělí se o své starosti. Jak si žijí ty své malé fascinující životy a jako by všechny prožívané emoce tahali z vašich vlastních útrob.

Stojíte tam a ta emoce, co vás drží za ruku, vám šeptá: ”Koukej na ně… to je pěkný, že?”

V tom jednoduchém příběhu jsou všecky ty ošemetné věci, věci o kterých se nemluví a ty vás zasáhnou nejvíc tehdy, když se zjeví z nečekaných míst a dají vám důraznou ťafku, aby připomněli, že mít superschopnost zázračného modelování je sice prima, ale život jede dál, pro něj to celkem nic neznamená.

McCloud je génius. Pět set stran..!  Ani jedna zbytečná, ani místečko nazmar. Jednoduchá, ale pekelně precizní kresba pro každý panel dokonale promyšlená a vycizelovaná do té míry, že si občas nevšimnete, že se už pár stran neobjevila ani jedna bublina a vám chvílemi připadá, že sledujete film, ne kreslené panely. Styl kresby, někdy zkratkovitý, jindy detailní do poslední čárky, jde ruku v ruce s příběhem a nelze říci, která složka komiksu zde má navrch. Jestli ta vizuální nebo obsahová. Navrch mají obě a obě vás drží kolem ramen a vedou vás všemi stránkami až na samý konec. Modro-černý monochrom je jen borůvkou na tomhle sladkobolném dortu melancholické atmosféry.

Abych jen nevelebila, i když to už je teď asi trochu pozdě, v určitých fázích příběhu začíná kynout a nabývat předvídatelnost a jistá větší, či menší míra patosu… ale sakryš, tohle taky vlastně není výtka. Protože díky té předvídatelnosti a patosu se v příběhu netopíte, i ve svém objemu vás nezahltí a stále je výborně uchopitelný a srozumitelný a udrží si vaši pozornost.

Obvykle se dá říct, že si kreslíř hraje se svými postavami. Ne zde, McCloud si skrze své postavy hraje s námi. Postupným vykreslováním vás prostě donutí si k postavám vytvořit vztah, prožít to celé s nimi. Hraje si s námi jako s loutkami a vodí nás přesně po těch cestičkách, po kterých chce, abychom šli. A my jdeme. Ochotně a rádi.

Sochař je nejlepší grafický román, který jsem v posledních letech četla. A kniha, která mě na první přečtení dostala. A na druhé úplně rozložila. McCloud ví, co dělá. You have my heart, sir.