logo

ZERO: V SRDCI VŠEHO

Aleše Kota už českým čtenářům nemusíme představovat. Šikovný klučina, který se do světa vydal, štěstí tam našel a vrátil se domů jako hrdina. Nebo tak nějak. Jeho první sešitová sbírka vydaná nakladatelstvím Crew před rokem však dokázala, že umí sakra dobře psát komiksy a celý ten humbuk kolem něj je zasloužený. Jeho příběh o tajném agentovi ještě tajnější organizace měl vše, co by příběh o tajném agentovi tajné organizace měl mít. Čili akci, spád, spiknutí, překvapení a hlavně chytře postavený příběh s prvky sci-fi, který končil mega cliffhangerem.

Takový dějový zvrat na konci je skvěle vymyšlená marketingová záležitost. Zažil ho určitě každý, kdo viděl jakýkoliv seriál z posledních několika let. V poslední scéně se stane něco nečekaného, něco šíleného s dopadem na další příběh. Často nevíte, co se vlastně stalo, ale víte, že to byl mazec a vy potřebujete nutně vědět, jak to dopadne. Prostě potřebujete další dávku! A hned! Jenže potom přijdou na scénu závěrečné titulky a vy musíte počkat na další díl. A přesně takto končila první kniha Zero. Wow scénou, která dala celému příběhu jiný rozměr a já se nemohl dočkat, jak to bude dál.

Na pokračování jsem se opravdu těšil. Už jsem se dokonce chystal dočíst si příběh v originále, ale těch dobrých komiksů je tolik, že jsem se k tomu nedostal. Jakmile mi pokračování přistálo v pařátech, hned jsem jej jako nedočkavý úchylák otevřel a plný očekávání začal zjišťovat, co bude dál. Jenže Aleš Kot je podle všeho pěkně vyčůraný parchant (myšleno v dobrém samozřejmě) a místo odpovědí odbočil, zvolnil, začal se vracet do minulosti, všelijak kličkovat a na konci máte klín plný dalších nezodpovězených otázek. Což je ale v zásadě taky princip známý z televizních seriálů, říkající něco jako “mi víme, že to chceš, ale ještě si laskavě počkej…”

Bohužel mám takový pocit, že v tomto případě to Aleš přehnal. Místo kulišáckého natahování očekávání přišlo zklamání. Druhá kniha je roztahaná série několika na první pohled bezvýznamných scén, ve kterých se vlastně téměř nic zásadního nestane. Většina se jich navíc obejde beze slov, takže máte knihu prolétlou během pár minut. Když už přijde řada na nějaký text, jde o kus dialogu mající za úkol navodit pocit žoviálnosti nebo náhodně zachycených řečí “o počasí”. Z nějakého důvodu ale texty působí jako nesmysly, matou a často jsem uvažoval, jestli se náhodou něco neztratilo v překladu. Celkové rozvleklosti nepomáhá ani vizuální stránka plná zbytečných a prázdných panelů. Když tohle udělá, dejmetomu, Mignola v Hellboyovi, pomáhá to budovat atmosféru, ale tady to nějak nefunguje.

Poslední stránky výsledný dojem  o dost vylepší. Opět na vás ze stránek přímo stříká pocit, že všechno má mnohem větší význam a i ta hluchá a prázdná místa nakonec do sebe zapadnou a všem nám to vytře zrak. Jsem ochoten tomu věřit a rád přistoupím na autorovu hru. Baví mě to. Aleš Kot si k sobě opět přizval několik schopných autorů, kteří kreslí každou kapitolu zvlášť. Každá má svůj jedinečný vizuální styl, a přesto to dohromady funguje skvěle. I tohle přispívá dojmu, že na první pohled zbytečné šlápnutí na brzdu má svůj význam a je součástí hry, kterou hraje autor se čtenářem. Opravdu tomu chci upřímně věřit.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE