EMPATICI SE SMĚJÍ LÉPE

Nejen superhrdiny a mainstreamem je komiksák živ. Deváté umění je dostatečně elastické, aby mohlo pojmout celobarevnou škálu žánrů. Od těch klasických, až po nejroztodivnější úlety a bizarnosti. A také dokáže vyhovět čtenářům nejrůznějšího věku. Od komiksu pro dospělé, myšleno prasečinky, vyspělé žánrové pochoutky či existencionální dramata ze života (nejen) našeho druhu, až po čtení, které baví ty nejmenší, Donaldy počínaje, roztomilými mimozemšťánky konče. Někde mezi tím vším je komiks Úsměv Rainy Telgemeiervé, který předchází pověst cenami ověnčené lahůdky, včetně Eisnera. Nakladatelství Paseka přichází se strategií, která hledá skulinky na trhu a pokouší se potencionálním čtenářům přinést chutnou stravu napříč žánry. Neleze do zelí velkým hráčům na tuzemském komiksovém trhu, ale ze zahraniční produkce vyzobává jednohubky vytříbené chuti. Legendárního Mause, taky vydalo nakladatelství Torst, které je komiksem v podstatě nepolíbené, takže tato vydavatelská strategie se nedá brát na lehkou váhu. Pokud jste tedy nezastydli ve slipech a pláštěnce, (nemyslím tím zrovna zkamenění během branného cvičení civilní obrany), tak si i vy dokážete najít něco, co vás uvnitř zahřeje.

V tiskové zprávě ke knize se píše o tom, že světový komiks se v posledních letech výrazně proměnil a klade čím dál větší důraz na dětské, dívčí a ženské čtenáře. Proč taky ne? Podle mě je to jedině dobře. Popravdě je to ale spíš tak, že v USA objevili „Ameriku“ a jdou směrem, kterým se v Japonsku manga ubrala už dávno. Sekvenční umění není ničím svázané a nemá problém vzít šturmem jakoukoliv cílovou skupinu. Úsměv se zaměřuje na dospívající čtenáře, především pak něžnějšího pohlaví – puberťačky. Raina Telgemeierová něžným a zábavným způsobem vypráví příběh z vlastního dospívání, kdy si nešťastnou náhodou vyrazila dva přední zuby. Od té doby se její svět rozšířil o velmi časté návštěvy zubních ordinací a nejrůznějších dentálních specialistů. Je důkladně předložen detailní popis všech útrap spojených s vyraženými zuby, a pokud jste někdy něco podobného neabsolvovali na vlastní kůži, počítám, že budete mít výrazně rozšířené obzory. To je ale jen jedna strana mince, protože tou druhou je dospívání samotné. Končíte záhladní školu, na tváři vám raší beďary, pod tričkem prsa a začínají se vám líbit kluci. A přitom jste plechová tlama. Doslova! Tam rovnátka, tam dráty a občas protéza. Uznejte sami, že nejen komiksová, ale i reálná Raina, si musely vytrpět svoje.

Ovšem tam, kde má být největší gró tohoto komiksu, tam to u mě prostě nefunguje. Není to ani tím, že bych se nedokázal vcítit do Raininých pocitů méněcennosti školního outsidera, který když se usměje, blýskají vzduchem prasátka. Otylý kudrnáč o tom taky ví svoje. Ani to není tím, že bych zapomněl na svoji pubertu a nyní si myslel, že jsem se narodil dospělý. Nedokážu se do komiksu vcítit, kvůli množství drobných rozdílností. Jakoby Raina pocházela z paralelního vesmíru, který je skoro identický, ale to SKORO je tam opravdu podstatné. A to jsme s autorkou Úsměvu stejný ročník. První rozdíl by bezpečně pojmenoval malý chytrolín z filmu Policajt ve školce Kluci mají penis a holky mají vagínu. Přeci jen, tohle hraje podstatnou roli a v dospívaní zvlášť. Zatímco holky ve třídě už měly pokročilé kosmetické znalosti a byly sexuální výchovou poučeny do života, my jsme se dostávali teprve k obrázku pochvy v učebnici Přírodopisu a nemohli přijít na kloub záhadě, že to vypadá zcela jinak, než jsme si z obrazců vyrytých do lavice mysleli. No, nebudu to dále rozvádět, ale podobné odchylky se najdou skoro ve všem, co tento půvabný komiks předkládá. Škola jako systém, přátelé a kamarádi, společné hry, rodina, přístup k různým věcem, San Francisco vs. Los Ostravos atd. A zemětřesení jsem taky nikdy nezažil. Mám problém se s hrdinkou identifikovat, nikoliv jí pochopit, aby bylo jasno.

V žádném případě tím ale netvrdím, že tento komiks nemá šanci někoho oslovit, ba právě naopak! Dospívající jedinci, a dívky především, si příhody mohou parafrázovat do svého světa, do své školní lavice. Což je také hlavním účelem tohoto čtiva. Nikdo není outsider od přírody a to jak nás vnímá okolí, je především odraz nás samotných. Raina Telgemeierová velmi empaticky a nadmíru čtivě předkládá příběh svého vlastního dospívání, které nebylo zrovna jako z magazínu zlaté a bezstarostné mládeže. Zároveň ale nečekejte existencionální drama z brazilských slumů. Je to prostě PŘÍBĚH, který buď přijmete, nebo ne. Kresebně se pak pohybujeme někde mezi Petrem Koplem v sukních a francouzským humoristickým stylem. Vše působí strašně sympaticky, a tak i nepříjemné dentální zákroky působí spíše lehce úsměvně, než jako drastické obrázky opravdových úrazů nebo horor Dentista. Vlastně při čtení máte pocit, že nic není tak horké jak se uvaří. Ve velmi dobře a precizně připravené vázané knize formátu A5 dostanete přes dvě stě dvacet stran. Autorka ale není kresebně žádná perfekcionistka a hráčka s pozadím. Na jednotlivých stranách vesměs najdete 3-5 panelů. I díky tomu se kniha čte jedna báseň a vnímáte především příběh samotný, než že byste se zasekávali na kresebních detailech. Úsměv tak funguje především jako komplexní celek. Jako výpověď teenagerky, která si prošla osobními problémy jako každý z nás, k čemuž si samozřejmě přidejte pekelné peripetie s vyraženými zuby. Po letech zpracovaný příběh dostává potřebný odstup a autorka samu sebe v době dospívání bere s humorem. Jako nejlepší znalec vlastního já, se dokáže krásně charakterizovat a vykreslit svou postavu. Trochu méně vykresleně pak působí další postavy v komiksu jako rodiče, sourozenci, spolužáci i první lásky. Raina Telgemeierová přichází i s rozhřešením, které ukazuje, že skeptikům se žije na světě těžce. Optimistický smajlík se totiž dokáže z obálky doširoka usmívat i s masitými rovnátky.