logo

DAVID B. COBY VŠECH ŠPUNTŮ KRÁL

Je to už hezkých pár pátků nazpátek, co se naposledy ve velkém skloňovalo v našich luzích jméno francouzského výtvarníka a komiksového tvůrce Davida B. Jeho Padoucnice tenkrát mnohým otevřela jiný pohled na komiks a kdekdo si uvědomil, že komiks jako takový je živé médium a není třeba se na něj dívat jen jako na obrázkovou literaturu pro děti nebo na povyražení pro zasněné teenagery, kteří ve svých představách se zaťatou pěstí a s pláštěm na zádech zachraňují existenci celého lidstva. Nebo alespoň pohledné sousedky odnaproti, která rovněž hraje podstatnou roli v jejich divokých vizích.

David B. byl rozhodně jedním z prvních tady, který tuzemské komiksové scéně otevřel cestu k existencionálním příběhům, grafickým románům, nezávislému komiksu, undergroundu, komiksu pro dospělé, vážným tématům… nebo si to prostě pojmenujte, jak chcete. Jenže od té doby, co se zavřela voda nad jeho tehdejším nakladatelem Motem, jakoby se i po něm slehla zem. A ani dva dozvuky v KomiksFest! Revue to nezachránily. Najednou se jakoby jakýmsi bizarním oslím můstkem vracíme zpět na začátek a pomocí nakladatelství Baobab objevujeme jeho dva u nás aktuálně vydané komiksy – Král Špunt a Zahrada ve zbrani a jiné příběhy, které si postupně, ve dvou recenzích, představíme. Celý oslí vtip návaznosti je v tom, že nakladatelství Baobab se pyšní dovětkem „malé alternativní nakladatelství ilustrovaných knih pro děti a mládež“.

Pojďme se tedy podívat na první knihu – Král špunt – kterou nakreslil pro mnohé intelektuálně-existencionální guru, jehož obdivují mnozí komiksoví hipsteři v rolácích. Problém příběhů pro nejmenší, potažmo pohádek v našich krajích je ten, že nám po léta bylo vtloukáno do hlavy – dobro zvítězí nad zlem a hranice toho, co je černé a bílé jsou pevně a neměně dány. Co by na to řekl třeba Hans Christian Andersen nebo bratři Grimmové, nám dosud nikdo nevysvětlil. A tak byl střet se zahraniční „pohádkovou“ produkcí poněkud bolestný. Postavy jako Cínový vojáček nebo Děvčátko se zápalkami k tomu jistě mají co říct. Ani Král Špunt není příběhem, který by u nás prošel ostražitým sítem totalitní cenzury. Hlavní dětský hrdina se totiž ocitne na lodi plné mordýřů a hamižných pirátů, kteří jsou ještě ke všemu dávno mrtví a za své ohavné skutky byli potrestáni věčným blouděním na širém oceánu.

Pokud k tomu přidáme fakt, že jsou vizuálně ztvárněni jako banda ohyzdných kostlivců, právě zaklaply i nejedny dveře útlocitné rodičovské kontroly nad bezzávadným dětstvím svých potomků. Námět David B. čerpal z povídky francouzského prozaika, novináře, básníka a písničkáře Pierra Mac Orlana (1882–1970). Ten je znám především svou románovou tvorbou plnou polorealistických a polofantaskních příběhů podaných ve velmi osobitém stylu. Jeho inspirace přicházela z podsvětí, bohémské Paříže a také z přístavů a tamních vyhlášených krčem. Není se tedy co divit, že svého nezletilého hrdinu nechal napospas právě pirátské chásce. Dle vlastních slov si David B. adaptací Orlanovy povídky splnil dávný sen. Citace na zadní straně knihy to shrnuje „Ten příběh o dítěti, které se připravuje na život mezi mrtvými, mě dojal. Je to svým způsobem můj vlastní příběh.“

Není do detailu známo, jak přesně svá předchozí slova francouzský spoluzakladatel nakladatelství L’Association myslel, ale pointu Krále Špunta vystihl dostatečně. Posádka lodi Bludný Holanďan, která je odsouzena k věčnému zatracení, bezcílně křižuje vody tajemných moří. Není jim dovoleno vstoupit na pevninu a užívat si všechny radosti, které mají námořníci rádi. Z čehož je jasné, že tihle týpci nehýří zrovna dobrou náladou. A nespraví to ani občasné přepadení a vyrabování nějaké lodi – za ty roky to přeci jen už berou spíše jako rutinu. Kormidla osudu se otočí o sto osmdesát stupňů, když tahle parta hrdlořezů vyloví z trosek potápějícího se parníku malého chlapce. Vlastně batole, které umí jen řvát a nadělat si do textilu. Najednou jsou všichni tihle mrtví bukanýři plní života! A sami uznejte, že tahle nastalá situace má něco do sebe. Pro zjihlé korzáry je ten prcek králem! Králem Špuntem, který změní jejich zatracení v radost. Jenže co teď? Takoví piráti to nejsou zrovna vzornými příklady rodičovství. Je potřeba drancovat lodě a jejich sklady, aby bylo mléko a piškoty.

Jenže, jak se nakonec všichni s touhle situací vyrovnají? Špunt se totiž celou dobu svého života na pirátské lodi připravuje na to, jak bude také mrtvým, aby se mohl stát plnohodnotným členem posádky. Takže otázkou je, jak se k tomu vládci moří, ctící vlajku s lebkou a hnáty, postaví. Dostojí své pověsti bezohledných bestií bez svědomí nebo se nastalou situaci rozhodnou řešit takříkajíc nepirátsky? Jaké je žít mezi mrtvými a jak se jím stát? A také jak mrtví vychovávají živé dítě? A k čemu to ve finále vlastně povede? O tomhle vypráví moře, když chce, aby jeho slaná voda byla přirovnávána k slzám. Jenže nikdo dopředu neví, jestli půjde o slzy smutku nebo štěstí.

Nakladatelství Baobab nás touhle komiksovou knihou obdařilo něčím, co určitě není pohádka ve smyslu, jak jsme ji vesměs zvyklí chápat. Žádná princezna, udatný princ, poklad, drak, chytrost vítězící nad hloupostí, pravda a láska nad lží a nenávistí… nic! Jen loď plná dávno mrtvých pirátů a dítě živé tak, že pořád řve. Jenže právě proto, má tenhle příběh takovou sílu. Je to něco neokoukaného, ale přitom strašně poutavého. Nebývá moc často zvykem, aby dospělí čtenáři byli při vnímání příběhu učeného dětem tak znepokojeni. Aby nastalá situace vyvolávala emoce, které se derou z těch nejniternější hlubin vlastní podstaty. Navíc si uvědomíte, že jste napjati k prasknutí, jak to celé dopadne. A co víc – tak nějak podvědomě si celý příběh vztáhnete na sebe. Protože mrtví korzáři také mohou být metaforou lidí kolem vás. Těch, kteří sice dýchají, ale vlastně nežijí. Někde uvnitř jsou už dávno mrtví. A můžete je potkat vlastně všude… na ulici, v domě kde bydlíte, v práci a občas i doma. A najednou zjistíte, že jste jen malé žijící dítě ve světě mrtvých. Možná vás i napadne, že vlastně chcete být mrtví, aby jste mezi ně konečně zapadli…

Podněcuje to jistě i kresba Davida B., která má po čertech daleko k něčemu, co by připomínalo uhlazená zvířátka z animáků, bezpohlavní mimoně nebo disneyovsky asexuální Sněhurku. Pokud vás někdy zajímalo trochu víc, než jen to, jestli je princezna pěkná, a co má na sobě, jestli půlka království stojí vůbec za to nebo jestli tři přání nejsou vlastně málo, tak máte našlápnuto k tomu, aby se vám tenhle příběh líbil. Ono se totiž zdá, že živé dítě, které chce být mrtvé a mrtví co radostí ožijí, jsou kolikrát víc, než živá a mrtvá voda v rukou uvnitř hnijícího despoty.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE