MIMONI, NA BANÁNY NÁM NESAHEJTE!

25. června 2015 započala v dlouhé řadě další okupace České republiky. Do naší vlasti vtrhly hordy žlutých imigrantů. Úspěšně obsadili kina a vše, co je občanům tak milé a drahé. Mluvím o kulturním dědictví nového druhu euroobčana – diskonty, super a hyper markety, butiky, rychlá občerstvení, čerpací stanice a jiné svatostánky konzumu. Nutno podotknout, že atak je veden i na knihkupectví, místa a oázy klidu, kam se ukrývají inteligentní lidé a kupují zde knihy (komiksy). Nelze uniknout. Není téměř kam utéct, migroši jsou všude. Tentokrát je zde však naděje na cosi převratného a revolučního, neboť vetřelci mají svou slabinu. Pojídají ve velkém banány, a to jim může paradoxně zlámat vaz a invazní plány. My Češi toho sneseme mnoho, můžou s námi orat, mohou nám ukrást zemi pod nohama, mohou nám vzít budoucnost, ale banány… Na banány nám nesahejte! Pro banány jsme schopni vyjít opět do ulic! Banán!

Jistě jste pochopili, že nešířím poplašnou zprávu, ale ironicky a s nadsázkou popisuji situaci kolem premiéry amerického filmu Mimoni. Postavičky mimoňů se objevily poprvé v americké animované komedii Já, padouch v roce 2010. Následovalo několik krátkometrážních filmů, které ukrátily fanouškům čekání na pokračování Já, padouch 2, to přišlo do kin v roce 2013. Figurky mimoňů plní ve filmech odlehčující úlohu komického prvku, a tak se nelze divit tomu, že zabodovaly u diváků a dočkaly se i samostatného filmu.

Komerční útok je v našich luzích a hájích úspěšný. Potvrzují to i statistiky. Film Mimoni okupuje v českých kinech třetí příčku návštěvnosti v TOP 10 za 1. pololetí s 330 787 diváky. Tržby v Česku jsou zatím 45,3 milionu Kč a celosvětově 15,4 miliardy Kč (Hospodářské noviny 22. 7. 2015). Čísla to jsou závratná, nicméně jednoho dne se růst tržeb zastaví a v dlouhodobém hledisku přinesou větší zisky prodeje doplňkového sortimentu. V první řadě DVD nosičů, TV autorských práv – licencí, oblečení, hraček a třeba i komiksů. Značka mnohdy prodává i nepotřebné haraburdí a kde je poptávka bude jistě i nabídka, ale zůstaňme u těch komiksů.

Nakladatelství Crew vydalo v červenci 2015 aktuálně komiks Mimoni: Banán! Autory jsou scénárista Didier Ah-Koon a kresbu obstaral Renaud Collin (webové stránky Crwe jména tvůrců zaměňují). Album má rozměr a 48 stran dle evropského komiksového standardu.

Film seznamuje diváky se začátky mimoňů a s jejich přicestováním do Ameriky. Komiks nás pozve přímo do mimoňského doupěte a jejich jakési technologické laboratoře pod domem padoucha Grua. První list komiksu IN a poslední OUT dávají sešitu neurčitý ucelený formát příběhu. Vše ostatní se odehrává v prostorách podzemního komplexu. Dvoustrana 4 – 5 nabídne plánek mimoňského doupěte, jinak je komiks složen z jednostránkových vypointovaných epizod, jež jsou zcela beze slov. V této souvislosti mne pobavilo uvedení překladatele, kterým je jinak výborný Richard Podaný.  Ale což, je to mimoňská série a jednotlivé listy mají i své názvy, jež bylo třeba přetlumočit – např. Přijímací pohovor, Strečink, Perfektní terč! Koš za tři body! atd.

Američtí Mimoni jsou takovou obdobou českých Naschválníčků, či Pata a Mata. Alespoň tedy po stránce škodolibosti a nešikovnosti, jež často vede k vtipným situacím. Je třeba dodat, že Mimoni mají patologickou zálibu ve zbraních a zbraních hromadného ničení, narozdíl od tuzemských kolegů. Ono je to i pochopitelné kvůli oddané službě superpadoušským bossům. Původní název mimoňů je Minions, čili podržtaškové zločinců a padouchů.

Obrázkové vyprávění Mimoni: Banán! není cosi velice výsostně uměleckého, nebo nadčasového co se zapíše do dějin komiksu. To rozhodně ne. Jak jsem již uvedl, jde primárně o komerční produkt, jež doplňuje tržní portfolio stejnojmenného filmu. Nikomu nic nevyčítám, nekritizuji ekonomické pohnutky, pouze konstatuji. Nelze se divit majitelům licence, že chtějí za své investice vytřískat co největší kapitál.

Mimoni jsou jistě plodem komerce a nutno podotknout, že i poměrně zdařilým. Kreslíř a scénárista odvedli kus slušné práce. Na obrázky se dobře dívá a přesně vystihují podstatu filmových nezbedů. Každý jeden list je pochopitelný i bez textů, má svůj mikropříběh a pointu. Dalo by se vlastně říci, že se jedná o komiksové stripy. Sem tam jsem se drobně pousmál, občas pozvedl i obočí. Neplakal jsem při listování smíchy a za břicho se nepopadal. Dokázal jsem u prohlížení vypnout a zapomenout na okolní svět, což považuji za úspěch. Komiks je příjemná oddechovka a relaxace. V rámci objektivity musím dodat, že nejsem cílovou skupinou dílka, tou je mládež a díky absenci textu i naši nejmenší „čtenáři“.

Úvodní část recenze o útoku žlutých imigrantů jsem si nevymyslel. Jsem tátou dětí, kteří na mimoních ujíždí. Máme pro ně doma vlastní zkomolený název „Míjóóó“. Filmy znám nazpaměť a je skutečně nemožné se kamkoliv pohnout v rámci naší civilizace, aby ti žlutí neřádi neútočili skrze děcka přímo na mou peněženku a mé nervy (jinak je mám opravdu rád). Při procházce hustým lesem jsem dokonce potkal turisty s potiskem mimoňů na tričkách a kšiltovkách. Ufff, okamžitě jsem se jako pravý paranoik díval, kde je skrytá kamera a kde jsou fotopasti. Byl jsem také ženou donucen s nožem na krku, navštívit PR akci k uvedení filmu Mimoni do kin. Ufff. Doma se nám povaluje několik těch hajzlíků s jízlivým šklebem a díky tomu všemu se cítím být povolán k recenzování komiksu.

Nicméně, již kdysi a kdesi jsem se vyjádřil v tom smyslu, že děti jsou nejlepší a zároveň nejtvrdší recenzenti. Cituji vlastní slova „Dětská duše se nenechá ošálit žádným prestižním oceněním, tu musí autor zasáhnout přímo do srdíčka. Vlastně je to tak, že určitá PR oddělení již před drahnou dobou pochopila moc dětského publika a pokud to s tvorbou pro mládež myslí opravdu vážně, vybírají první recenzenty právě z jejich řad. Dětská duše je ve své ryzí formě totiž zcela nevinná a nemá postranní úmysly, jako je reklama nebo poškození „dobrého jména“ autora, u kterého už musí dospělý jedinec dlouze přemýšlet, jak to zaobalit, aby nebyl jeho subjektivní názor na žalobu“. Tentokrát jsem si vzal děti na pomoc s hodnocením komiksové série. Jejich nadšení bylo upřimné a nefalšované. Děti dávají 5. Já, padouch, dávám 3. Nakonec jsem uznal kompromis a 4 tlapky Vlčí boudy. Banán!