POSLEDNÍ KOMIKSOVÉ POKUŠENÍ ALICE COOPERA

19Gaiman je jedinečný pro svou obrovskou představivost, ale i pro neskutečnou sečtělost. Když čtete jeho dílo, máte pocit, že tohle nesplácal jen tak nějaký pisálek, ale člověk, který svému řemeslu rozumí a navíc má spoustu, spoustu informací. To platí nejen pro jeho komiksové scénáře, ale i pro jeho tvorbu prozaickou. Do rukou se nám však s komiksem „Poslední pokušení“ dostalo přece jen něco, co není úplně klasickou Gaimanovou tvorbou. Ve skutečnosti se totiž jedná o doprovodný příběh k hudebnímu albu Alice Coopera.

Alice Cooper se v roce 1993 rozhodl, že natočí monotématické album, které nakonec bylo nazváno „The Last Temptation“ (překládáno jako „Poslední pokušení“). Protože byl Alice fanouškem „Sandmana“, rozhodl se, že by chtěl album doplnit komiksovým příběhem, k němuž by právě Neil napsal scénář. Tak se také stalo. Kresby, která byla nakonec v českém provedení hnědobílá (v Americe vyšla černobílá nebo barevná), se ujal Michael Zulli a vzniklo překvapivě zajímavé dílo, které rozhodně dobře dokresluje album a navíc se vůbec neztratí ani v Gaimanově tvorbě. Neříkám, že je to jeho nejlepší komiks, ale na to, jak je komiks zamýšlen, se jedná o dobrý výsledek.

Hlavní postavy jsou dvě. Mladík Steven, který jakoby nijak nevybočoval z generace mladých lidí. Život ho nudí, chodí do školy, je trochu nýmand, kterému se kamarádi posmívají, ale je to jen škodolibé pošklebování, není to ještě šikana v destruktivním smyslu slova. Kamarádi jsou prostě kamarádi. Ale pak je tu ještě druhá postava. Tou není nikdo jiný než Alice Cooper sám, nebo alespoň principál divadla, který je tomuto originálnímu muzikantovi velmi podobný. Divadlo skutečna, kterému principál vládne, je místem, které vidí jen Steven a kde má poznat, jaký je jeho osud a vybrat si – dál žít život, dospět a být bezvýznamným nikým anebo zůstat v divadle navždy a nikdy nezestárnout? Ne, druhá možnost není až tak lákavá, jak se zdá.

Neil Gaiman je profesionál a jako takový se postavil i k „Poslednímu pokušení“. Napsal scénář, který má hlavu a patu, který je snový, stejně jako jiné Gaimanovy věci a má i svou hloubku, která naprosto koresponduje s aurou, již kolem sebe Alice Cooper šíří, stejně jako s hudbou, kterou dělá. Ale příběh není úplně dokonalý, snaží se být až příliš moc vysvětlující, a i když to všechno dobře funguje, vysvětlující pasáž ve třetím dějství mi přišla na škodu. Mohlo kolem toho být víc otazníků a čtenář by si mohl domýšlet, kdo je vlastně ten dlouhán s maskou, jestli je ďáblem anebo kým. Je to škoda. Ta doslovnost kazí finální dojem, který by jinak byl víc než dobrý.

U nás komiks nevyšel jako doplněk k CD Alice Coopera, ale jako samostatný komiks, což nás do jisté míry o hodně ochudilo. Je to škoda, protože takové balení i s CD, nebo třeba s odkazem na MP3 písně, by bylo přece jen zajímavým projektem, který se v komiksu, alespoň u nás jen tak nevidí. Takhle je to jen komiks, ke kterému známe trochu pozadí, ale něco nám přece jen schází. Ani Gaimanův styl nebo Zulliho kresba nezachrání, že se jedná jen o příběh, který nemá daleko k béčkovým hororům 80. let – se všemi jejich pozitivy i negativy.