logo

TRINA ROBBINS – HVĚZDA UNDERGROUNDOVÉHO COMIXU

Trinou Robbins mám dokonce něco jako osobní zkušenost, takže mi nedá, abych touto příhodou nezačal. Pro větší pochopení situace je třeba říci, že tato autorka má v americkém komiksu postavení jako třeba u nás Kája Saudek, samozřejmě s tím rozdílem, že americký komiks byl vždy několik set mílových kroků před tím naším, tedy těch „Saudků“ je tam trochu víc, ale stejně… Když jsme připravovali třetí číslo našeho samizdatového komiksového fanzinu BubbleGun, u kterého jsme si vymysleli, že bude čistě ženskou záležitostí, tak jsme zkoušeli oslovit i nějaké zahraniční autorky.

Bylo nám jasné, že z českých a slovenských autorek to číslo pravděpodobně neposkládáme, tak jsme vyslali do světa mezi ženské autorky mail ve stylu: „Ahoj, jsme troubové z České republiky a vydáváme samonákladový undergroundový komiksový fanzin v počtu 200-300 ks. Nemůžeme ti poskytnout žádný honorář, ale určitě ti pošleme jeden autorský výtisk, až to vyjde! Přispěješ nám?“ V podstatě z recese jsme zařadili „do výběru“ i pár legendárních tvůrkyň, mezi nimi třeba právě Trinu Robbins nebo Jennifer Camper (což je velmi obdobný případ). Jaké bylo naše překvapení, když nám od Triny přišel mail, ve kterém bylo napsáno něco jako: „Ahoj kluci, jasně, že ráda podpořím takovouto aktivitu! Bohužel v současné chvíli tvořím pouze za honorář, ale z mé tvorby ze sedmdesátých let si můžete vybrat cokoli! Jen napište, co jste si vybrali a já vám dám požehnání!“ Huh, to byl opravdu velký šok, ale bez váhání jsme svou šanci chytli pořádně za pačesy. A výsledkem bylo, že ve třetím čísle se čtenáři BubbleGunu mohli kochat komiksem „Hokus pokus s Tippi a Totem“ od jedné z největších hvězd amerického nezávislého komiksu. Takže mi přijde opravdu vtipné, že komiks jedné z nejvýraznějších ženských autorek se objevili poprvé v ČR v nezávislém samizdatovém fanzinu dvou komiksových nadšenců v nákladu 300 ks. Bohužel stále jsme jediní, kdo z tuzemských nakladatelů tuto autorku oslovil. Touhle příhodou jsem nezačal ani tak proto, že bych si rád masíroval ego, ale spíše, že jsem chtěl názorně poukázat na to, že když máte dostatečně drzé čelo a nebojíte se občas zariskovat, můžete sklidit netušené ovoce.

Ale zpět k samotné Trině Robbins, ta se narodila 17.8.1938 v newyorském Brooklynu jako Trina Perison. Vím, že zveřejňovat tyto data u žen není moc galantní, ale chtěl jsem pouze upozornit na to, že se zde bavíme o dámě v letech a nikoli o nějakém mladém třeštidlu. Vypátrat nějaké informace z jejího osobního života je úděl složitý a pokud nevlastníte nějakou ze specializovaných encyklopedických knih, tak i dost neřešitelný. Takže tentokráte nečekejte nějaké střípky ze života této autorky, tentokráte se budeme věnovat především jejímu dílu. Mimochodem Trina Robins je také autorkou více takovýchto encyklopedických knih, které se zaobírají ženským komiksem, pro začátek jmenujme alespoň ty dvě nejznámější „Women and the Comics“, kterou napsala společně s Catherine Yronwode vydanou v roce 1983 a „From Girls to Grrrlz: A History of Women’s Comics from Teens to Zines“ vydanou roku 1999.

Trina je považována za jednu z nejdůležitějších postav ženského, antišovinistického komiksu, které vzešla z první vlny undergroundových tvůrců. Jen tak na okraj, pokud budete někdy psát o americkém undergroundovém komiksu, tak v těchto kruzích se výhradně používá formát „comix“. Největší slávy dosáhla tato generace na přelomu 60. a 70. let minulého století. Dnes již tato generace trochu ztrácí na svém dávném lesku, ale stále její hlavní tvůrci nesedí s rukama v klíně a čas od času o sobě dají pěkně slyšet. Vždyť jejich pojetí komiksu vneslo do tohoto odvětví hodně silný svěží vítr a samotní tvůrci se nebáli ukázat jejich pohled na společnost, drogy či sex, a to vše s ledabylou elegancí a pořádnou špetkou ironie na rtech.

V šedesátých letech žila Trina v L.A.  komuně se svým manželem Paulem Robbinsem a přesně v té době se v ní probudil cit pro výtvarné umění. Vznikaly její prvotní kresby a začala se zajímat o pop art. Začala číst jedno z prvních undergroundových periodik, časopis Help! a pomalu pronikala do světa nezávislé tvorby, potažmo již zmíněného undergroundu. Jeden z prvních jejích komiksů jí byl otištěn v LA Free press, což bylo nezávislé undergroundové periodikum, v roce 1965. Ovšem pro Trininu dráhu nezávisle umělkyně byl mnohem důležitější časopis East Village Other (EVO). Tento magazín sdružoval svobodomyslné autory té doby, takže se není co divit, že oslovil i Trinu, která se v roce 1966 přestěhovala do New Yorku, kde vycházel, a rozšířila tak redakční řady EVO. Časopis to byl myšlenkově otevřený, čerpal z kultury hippies a byl na svou dobu dost psychidelický a anarchizující. Pro tento časopis vytvořila Trina například strip, jehož hlavní postavou byla dívka Suzie Slumgodess, což měla původně být reklama na její butik. V tomto stripu také nacházíme už pevné základy Trinina pozdějšího výtvarného stylu – černobílá kresba, častokráte totálně opomenuté pozadí, odbytý text v bublinách a šokující otevřenost, která se v šedesátých letech zrovna moc nenosila. Z dnešního pohledu to zní možná trochu nepochopitelně a možná i směšně, ale pokud Suzie v té době ve stripu prohlásila že „je jí devatenáct a pořád nenosí podprdu“, tak to bylo v dost šokantní a otevřené vyjádření.

V New Yorku se, kromě práce ve svém butiku, Trina věnovala především kreslení vlastních věcí. Jedním z jejich osudových setkání bylo seznámení se s Artem Spiegelmanem, u nás dobře známým díky kultovnímu komiksu Maus, v roce 1967. Ten jí „dohodil“ krátkodobou spolupráci s továrnou na žvýkačky, kde kreslila obrázky, které byly přílohou žvýkaček. Stejně jako hodně nezávislých kreslířů té doby se i Trina živila jako autorka designu a stále samozřejmě spolupracovala s EVO. Undergroundová horečka stoupala, ale změnou rozhodně bylo, že krom sexu a drog se začali autoři zabývat také závažnějšími společenskými tématy. Na konci 60. let se objevují první ekologicky zaměřené komiksy a na přetřes se dostává také feminismus. Objevují se lesbické i gay komiksy, ve kterých se autoři těmito tématy otevřeně zabývají. Abychom přeci jen trošku nakousli ty „drby“, tak v této době se Trina seznamuje s komiksovým kreslířem Kimem Deitchem, se kterým má dceru Casey.

V roce 1970 se šest statečných žen rozhodne pro vlastní feministický komiksový projekt, a tak vzniká sešitová série pojmenována podle písně Boba Dylana – It Ain´t Me, Babe. Na tomto projektu se krom Triny Robbins podílí také Michelle Brand, Willy Mendes, Nancy Kalish, Meredith Kurtzman a Lisa Lyons. Jedná se o první kolektivní vystoupení žen v historii komiksu. Jedním z impulsů pro vznik této série bylo podle Triny také to, že v San Franciscu, nezávislé komiksové Mekce té doby, byl „pouze chlapecký klub bez místnosti pro ženy“. Bohužel, tento pokus skončil pouze u jednoho čísla. Jenže doutnák už byl zapálený, a tak se v roce 1972 objevil další čistě ženský komiksový magazín nazvaný Wimmen´s Comix. Ten vycházel až do roku 1991 a za dobu jeho existence vyšlo sedmnáct čísel. Krom výše zmíněných žen v něm třeba publikovaly Roberta Gregory, Melinda Gabbie (manželka dalšího významného undergroundového kreslíře Roberta Crumba), Aline Kominsky (manželka jednoho z nejznámějších komiksových scénáristů Alana Moora) nebo Lee Mars. Pravdou však je, že idea komiksových autorek zatím převládá nad jejich kreslířskými schopnostmi, ale aby bylo jasno, stále se bavíme o undergroundovém komiksu a nikoli o seminářích výtvarných škol. Krom zmíněných věcí v tématech převládají zvnitřnělé příběhy, všednodennost, přemýšlení o sobě samé a světu kolem, ale dostane se i na znásilnění, potraty a posttraumatické šoky. Všechny tyhle věci pak daly základ komiksům, které se dnes nazývají grafickými novelami.

V 70. letech zkouší Trina vlastní sešitovou sérii Girl Fight Comics, které v roce 1974 vyšla dvě čísla. V roce 1976, byla oslovena vydavatelem Dennisem Kitchnerem z nezávislého vydavatelství Kitchen Sink Press, aby pro něj dala dohromady čistě ženský komiksový magazín. Trina se nabídky chytila s vervou a pochopila jí tak, že konečně vznikl prostor pro to, aby se ženy vyslovily ke své sexualitě. Vznikl časopis  s provokativním jménem Wet Satin (Vlhký satén), který měl podtitul Ženské erotické fantazie. K prvnímu číslu nakreslila nejen obálku, ale i komiks Rawhide Revenge, který byl satirou na bondage comixy. Nakladatelství KSP ovšem patřilo pod vydavatelskou organizaci jménem Krupp Comics Works, Inc., a to tento sešit označilo za čistou pornografii a už s ním nadále nechtělo mít co do činění. Druhý svazek „Vlhkého saténu“ tedy vychází u nakladatelství Last Gasp. Vzhledem k tomu, že v Kitchen Sink vycházel i časopis Bizarre Sex, který měl na jedné obálce scénu jako ze Dne nezávislosti (obří, přes celé nebe roztaženou kundu, nabodnutou na Empire State Building, a to vše doplněné slovy „Přišlo to z Alfa Centauri hledat lásku“), lze jen sotva chápat jednání zastřešujícího vydavatele…

To už ale sedmdesátá léta dávala definitivně sbohem a často byly označovány jako „léta kocoviny“. Trina Robbins sice stále bojovala a sympatizovala s myšlenkami ženského hnutí, ale ve své tvorbě se posunula někam dál. V roce 1986 se podílela kresbou i psaním na čtyřdílné sérii The Legend of Wonder Woman. Psala jí dohromady s Kurtem Busiekem. Sice je to často fanoušky undergroundového komiksu chápáno jako zrada, protože Wonder Woman je superhrdinka a navíc sešity vycházely u mainstreamového komiksového nakladatelství DC, ale věřte, že takové superhrdinky, jako ta podle Triny, moc často nejsou k mání. A stále tady máme hlavní motto Trininých komiksů – ženskou hrdinku. Navíc nová generace undergroundových tvůrců si s ideály svých předchůdců moc hlavu nelámala. S výtvarnicí Anne Trimmonsovou si pak „střihla“, pro další mamutí koksové nakladatelství Image Comics, sérii GoGirl. Hlavní náplní od konce sedmdesátých let bylo pro Trinu především sestavování různých antologií ženského comixu. Jednou z prvních byla The Best of Wimmen´s Comix and Other Comix by Women vydanou v roce 1979. A krom těch již výše zmíněným můžeme jmenovat například ještě A Century of Women Cartoonists (1993) nebo The Great Women Superheroes (1997).

V současnosti Trina Robbins žije v San Franciscu po boku komiksového výtvarníka Steva Leialohua a stylizovala se do jakési role patronky ženského komiksu. Je zvána k účasti na nejrůznějších ženských comicsových antologiích a sbornících. V roce 2006 například vyšel sborník Sexy Chix u nakladatelství Dark Horse, kde se objevila po boku nejnovějších jmen současného nezávislého ženského komiksu jako jsou Joelle Jones, Methan Kinder či Laurenn MacCubbin. Je spíše organizátorkou, vůdkyní a tahounem mnoha projektů, i když rozhodně nepatří mezi nejaktivnější výtvarnice. Také se věnuje ilustraci. Pokud vás popis jejího díla zaujal, určitě můžete mrknout na její web http://www.trinarobbins.com/.

Úplným závěrem bych chtěl vzdát díky kamarádovi Michalu Jarešovi, z jehož článku Nezávislá abeceda: Trina Robbinsová jsem v tomto textu hojně čerpal.

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE