VŠICHNI JSOU BLÁZNI, JEN JÁ JSEM LETADLO

Toto ustálené slovní spojení asi nejpřesněji vyjadřuje dílo Maxe Andersona Pixy. Minimálně aspoň pro mě, jelikož Pixy byl můj úplně první. A i když možná není největší, či nejpevnější, rozhodně dokáže zasáhnout i do míst, o kterých si ostatní mohou nechat jen zdát. Pokud s milým Maxíkem nemáte zrovna moc zkušeností, pokusím se vám trošku přiblížit, co se asi děje v jeho hlavě. Totální a šílený chaos, kde je všechno postavené na hlavu (a je to vlastně naprosto super).

Hlavní hrdinové (kteréžto slovo je použito pouze z toho důvodu, že jiné ustálené označení pro hlavní charakter snad ani neexistuje, tedy kromě…no… hlavní charakter… ale uznejte, že “hlavní charakterové” by asi vyznělo docela blbě) Angína a její přítel Alko jsou dva looseři, kteří žijí na konci chodby (ne v bytě na konci chodby, ale doslova na konci chodby), nemají práci, peníze a ani ten smysl života. Hned na první stránce je vidíme, jak se pokoušejí o koitus, ale jejich snaha není odměněna oním obvyklým výbuchem vášní, ale… no… prostě a jen výbuchem. Jakmile se opět dají trochu dokupy, zjeví se u jejich postele malý skřet, který jim oznámí, že z důvodů grafitti musí být jejich dům popraven a oni se musí okamžitě vystěhovat.

A tak skončí na ulici, zase o kousek blíže dnu. Jenže jak ráno začli beze střechy nad hlavou, večer skončí (pomocí překvapivého ducha ve stroji) s prostorným bytem a mrtvolou v pokoji, za jejíž odevzdání dostanou hromadu dárků a místo ve státní správě. Zatímco Alko (poměrně nedobrovolně) vyrazí do práce, Angína sedí doma na zadku, když tu zazvoní telefon. Ze sluchátka se ozve opilý hlas, který se dožaduje pohádky. Angíně nevolá nikdo jiný než její potracený plod se zálibou v alkoholu, zbraních a střílení peněz – Pixy. Angína následuje příkladu svého potratu, začne chlastat (kdo by taky v téhle chvíli nezačal, snad jen máma Normana Batese) a Alkovi nezbyde nic jiného než si vzít dovolenou a vyrazit do říše mrtvých.

Tak. To, co jste si právě přečetli, je jen drobný střípek všech těch šíleností, které Max Anderson dokázal vměstnat na pouhopouhých 70 stran formátu A4, protože vás nechci nijak ochuzovat o to potěšení z objevování dalších a dalších šíleností, jako třeba mluvící rohlík a trojkolka (vlastně ne, tohle je v Oskaru Edovi, což je úplně jiný komiks od úplně jiného autora Branka Jelínka, který má s Pixym společné snad jen to, že je vydalo nakladatelství Mot, taky je lehce na hlavu a taky má kresbu a scénář na starosti jeden člověk). No a (jak jsem právě uvedl ve své dlouhé závorce) kresbu k téhle šílenosti má na starosti taky Max Anderson, což je jen dobře, protože jeho neurvalý, hrubý styl jen dokonale podtrhuje a zdůrazňuje ono naprosto veřejně vystavené šílenství.

Teď by měl následovat asi stručný medailonek o autorovi, ale protože vás nechci nadále zdržovat (a protože je uveden i na zadní straně komiksu), tak nic nebude. Nezbývá vám než vyrazit do ulic a sehnat si tuhle vínově červenou áčtyřkovou krásku (i když, vlastně krasavce) s mrtvým plodem držícím pistoli na obálce. Ale dívejte se pozorně, protože jde o opravdu tenký sešit, ačkoliv jeho obsah překračuje dimenze času, prostoru a možná i rozumu. Pokud máte rádi „ujetosti“, tohle je jasná volba.