logo

OTČINA

Srbská autorka Nina Bunjevac, žijící v Kanadě, přináší v podobě grafického románu Otčina, její pohled na balkánský nesvár v komplexní historické šíři. Knihu vydalo nakladatelství BB/art v listopadu 2014. Načasování je více, než příhodné a přichází na pulty knihkupectví ve dnech, kdy jsme svědky dramatických událostí ve světě a našem bezprostředním okolí. Odvracení se od bratrů slovanů, roztržky a štvavé mediální agendy. Dílo je připomenutím, kam až může dojít zahrávání si s ohněm a nezvládnutí emoce…

Nina Bunjevac vypráví příběh vlastní rozvětvené rodiny, svého dětství a z pozadí soukolí dějin nechává mnohdy vystoupit historii v celé její nahotě. Autorka usilovně pátrala v událostech  regionu a čím hlouběji se dostávala oproti toku času, nenalézala žádné důvody k rozkolu mezi Chorvaty a Srby, až do 20.století. Vrací se ke společnému původu a uctívání stejných pohanských božstev, které vzývali – bůh Veles, velká matka Mokoše a hromovládný Perun. Oba národy patří do etnické skupiny jižních slovanů a byla jim přisuzována divoká nezkrotnost a neochota podrobit se. Postupuje tokem času, přes Druhou světovou válku, až do následné éry Josipa Broze Tita a nepřesahuje 80. léta. Pouze s jednou výjimkou, Torontem 2012, kde aktuálně žije. Zbytek vyprávění je retrospektiva.

Zmínil jsem, že Nina vypráví i příběh vlastní rodiny. Ten by nebyl nikterak mimořádný, až na postavu jejího otce, jenž se stal hybatelem událostí a následně pohnutých osudů rodiny. Jeho politické postoje, disidentská léta a exil jsou látkou knihy, kterou prostupuje historie bouřlivého kraje. Zde musím podotknout, že díky způsobu vyprávění, jsem se musel sem tam zastavit a ujasnit si, kdo je kdo a o kom autorka právě mluví. Pobrat příbuzenské vztahy není snadné ani v rámci vlastní rodiny.

Představa svobody pro jednoho je představou tyranie pro druhého. (William Wordsworth)

Grafický román je připodobňován k Persepolis Marjane Satrapiové, který mimochodem vydalo  také nakladatelství BB/art. Ano, jistá forma zde je, autorky jsou ženy a dokáží podat příběh nezaměnitelným ženským způsobem. Podoba je i v pojetí komiksu a jeho zasazení do dob dětství a setkáním s totalitním režimem. Oba romány, vyprávěné za pomoci devátého umění, jsou černobílé a zde bych řekl, že shoda končí. Satrapiová pojala autobiografii s nadhledem, inteligentním hořkým humorem a její kresba je infantilní. Naopak Otčina Niny Bunjevac je precizní výtvarné ztvárnění, až s téměř fotografickou, pedantskou strnulostí. To stejné lze říci i o příběhu, který je vážný, bez prostoru pro nějaké odlehčení, nebo odpoutání se od vlastní perspektivy, tak jak to dokázala Satrapiová. Rozdíl je i v tom, že Persepolis je intimní autobiografií a Otčina dělá dojem rodinného fotoalba, které je proloženo historií.

Ženský element ve světě komiksů je pro mne fenomén. A hned také dodám, že pozitivní, abych se nemusel kát a čelit útoku, jako vědec Matt Taylor, muž, jenž nás posadil na kometu a neustál útok genderové ideologie. Ženy dokáží přinést do světa kreslených okének právě tu jejich chybějící půlku(uf, ta genderová politika). Jsou to závažná témata, názory a neobvyklé úhly pohledů, kterých tvůrci superhrdinů nejsou schopni. Vlastně by mne zajímalo, jak by dnešní slovanský svět vypadal, kdyby byla uctívána matka Mokoše. Tím narážím na rozkol mezi slovanstvem, které neustále čelí útokům zvenčí a není schopno stát při sobě, jako jeden z nejmocnějších národů světa. Jak si povšimla autorka Otčiny, ne náhodou se to začalo dít, až kolem začátku 20.století.

Jak je možné neustále dokola aplikovat metodu fašistického Německa, kterou dotáhl k dokonalosti Heinrich Himmler a jeho aparát? Postup rozeštvi, rozděl a panuj. Plánovitý způsob rozdělování bratrských národů od té doby neustal, ba dokonce jede na vyšší obrátky podle stejných štvavých scénářů. Je třeba si klást otázku Cui bono?(komu ku prospěchu?)

Nina Bunjevac vám na tuto otázku neodpoví. Její dílo je spíše věcná výpověď ve stylu stalo se to a ono. Své dětství v komunistické zemi hodnotí slovy „Měli jsme se dost dobře – alespoň já jsem si to myslela. Těšili jsme se bezplatné lékařské péči včetně zubařské. Bezplatnému vysokoškolskému studiu – a přesto se náš každodenní život příliš nelišil od života našich vrstevníků v západním světě“. Připouští, že po smrti Tita se systém začal pomalu hroutit a stejně upřímná je o šeptání v prosovětských časech. Sděluje, že vyrostli na západních komiksech, hudebních klipech  a nádheře amerických seriálů. Myslím, že nikomu nestraní, nehledí napravo ani nalevo, na východ či západ a podává určitou faktickou výpověď o oné době. Z vlastních poznatků a studií referuje o epizodách a okolnostech zcela nepochopitelné bratrovražedné války. Vzhledem k jejímu věku (1973) není ani přímou pamětnicí některých událostí a i to je zásadní rozdíl oproti Satrapiové, která vložila do Persepolis nejen svá léta dětství, ale i dospívání. Jak to celé nakonec dopadlo, víme všichni. Velká, mnohonárodnostní Jugoslávie se rozpadla na malé státní fragmenty, které je velice snadné   pomocí loutkové vlády řídit zvenku. Nepřipomíná vám to něco? Celkem bych rád znal její názor na demokracii, jež padala na Srbsko z nebe.

Předložil jsem obsah grafického románu a není to lehké téma. Jedná se o vyjádření k určité době, jež není tak dávná a o zemi, která leží nedaleko. Je to příběh o příčině a následku, ze kterého by jsme si právě v dnešních dnech měli brát ponaučení. Neboť, kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožívat.

Nina Bunjevac se narodila v Kanadě v roce 1973. Výtvarné umění začala studovat v Jugoslávii. V roce 1990 se přestěhovala do Toronta, kde ve studiích pokračovala. Její první kniha Heartless vyšla v roce 2012 a byla přeložena do francouzštiny a srbštiny (medailonek autorky BB/art).

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.


KOMENTÁŘE