SUGAR – MŮJ KOČIČÍ ŽIVOT

Máte rádi kočky? Jsou to zdánlivě bezcitné potvory, které přijdou jen, když chtějí nakrmit nebo vyhnat blechu z kožichu. Jsou svéhlavé, emancipované a občas úplně pitomé. To jsou hlavní důvody toho, proč je lidé nemají rádi. A taky důvody, proč je lidi rádi mají. Kočky jsou totiž jako lidi. Akorát je méně divné mít doma šest koček, než šest lidských podnájemníků otírajících se v podvečer o lednici a přes den spící v jakémkoliv náznaku slunečního paprsku jako chundelatý solární panel.

Serge Baeken je výtvarník, ilustrátor, absolvent umělecké akademie v Kempenu a v Antverpách. Studoval kresbu, sochařství a svobodná umění, jeho bratr je pro změnu básník a performer. S takovýmto alternativně – uměleckým základem je jasné, že Sugar nebude takový nějaký běžný komiks o kočce. Žádný holandský Garfield. Nene. Čtyřiadvaceti panelové schéma opakující se s geometrickou neúprosností není úplně typický vizuální formát a černá kočka, která nemluví a nemá zvláštní schopnosti, taky není úplně typickým hlavním hrdinou grafických příběhů. A jmenuje se Suske. Teda Sugar.

Co říct k příběhu… měli jste někdy kočku? Asi tak. Dějová linka je prostá, prostinká a jednoduchá. Je o kočce. Nebo spíš přesněji: dějová linka je kočka. A nebo ještě o kousek přesněji: děj je kočka. Protože pojem „dějová linka“ není úplně přesně ten pojem, který by se zde hodil. Příběh je dějovou linkou, křivkou a spirálou a všude poskakuje ta zběsilá černá chlupatina. Po skříních, po lednici, po oknech, po střechách Antverp.

Baekenovo zpracování balancuje na hraně reality a naplňuje panely lyrickým vyprávěním a ani to ne zdaleka ve všech případech. Některé děje a kresba prostupují více panely a napojují se na panely jiné, ne nutně zrovna ty sousední. Autor zde důsledně potírá zažitý zvyk čtení a návaznosti panelů zleva doprava a po řádcích níž. Některé strany začínají uprostřed a spirálovitě se rozvíjí do okrajů, některé to vezmou diagonálně dolů a zbývající prostor vyplní jen vzpomínkovými střípky, které dokreslují celý obraz. Se svým experimentováním s formou zachází až do té míry,  že panely v určitých místech ztrácejí svou funkci a figurují zde jen jako čtvercový rastr v pozadí expresivně dadaistické kresby, která místy hraničí s výtvarným ekvivalentem literární formy „proudu vědomí“ a místy upadá do meditativních (občas však až nudných a ospalých) pasáží lenošivého odpoledne za oknem.

Serge Baeker se se svou Sugar pustil na velmi tenký led, protože i přes fakt, že kniha splňuje všecko to, co bychom od komiksové knihy čekali (je kreslená, má panely, má bubliny), přesto zůstává o půl krůčku mimo tu známou pěšinu a balancuje na hraně existencionálního artového albíčka a to je něco, co by mohlo některé čtenáře odradit.

Ovšem na druhou druhou stranu, své umělecké experimenty má promyšlené a v příběhu jsou dobře usazené a fungují, i když se k nim čtenář musí dopracovat přes trochu těžkopádný rozjezd. Ostatně jistá kulhavost vyprávění se projeví i později, protože ani lehce avantgardní kresba zcela nepřekryje fakt, že místy se zdá střet rovin příliš násilný a to nemyslím v rámci vývoje děje, ale spíše v tom smyslu, že do lyricky-snových pasáží autor vlepuje ryze reálné obrazy a i když je jeho záměr možná promyšlený, provázání s kočičí rovinou knihy trochu vázne a tyto obrazy působí spíše cize a uměle, než jako přirozená leč nedůležitá dimenze kočičího života. Serge v knížce skvěle vystihl tu zvláštní, samostatnou, bezčasou dimenzi, ve které kočky žijí a jejíž časový rámec definují jen ty jakoby mimochodné děje v pozadí, které se občas promítnou do kocourova života a naruší jeho zenový klid.

Velký formát knihy při čtení určitě oceníte, protože mnohopanelové rozvržení a expresivní černo-bílá drobnokresba tento formát vyloženě vyžadují kvůli přehlednosti, druhou předností je to, že člověk nemá tendenci takovou knížku zběžně prolétnout a spíše se nechá zatáhnout do reje na papíře. A ačkoliv se mohou najít jedinci, co budou tiše pod vous hartusit, že takto koncipovaná kniha se špatně vleze do polic, tuhle můžete vystavit na vrch knihovny.

Právě ta uhrančivá, hluboká kobaltová modř přebalu, kde zobrazená kočka vypadá jako temný otvor vystřižený do pozdní letní oblohy, který v ústrety divákovi pableskuje jasnou žlutí těch ostrovidných podlých očíček, přesně ten mne přiměl vzít knihu vůbec do ruky. Určitě se jedná o zajímavý kus, který však pro čtení potřebuje jistou dávku klidu, rozjímání a ochoty přistoupit na Baekenovu hru s časem a prostorem. Pokud na to nemáte čas, trpělivost nebo prostě dostatečně alternativně založené čtenářské srdéčko, můžete se s ním trochu potýkat. Pokud nemáte rádi kočky, tak taky.

Sugar je trochu jiná kniha, k jejíž četbě sice nemusíte mít kočku, ale je to výhoda. Protože pak si tam všimnete i těch jemných nuancí a postřehů, které plně chápou jen ti, kterým nějaký chlupatý egoista běhal po bytě a okusoval kytky.