Power Rangers

My, děti z devadesátek, jsme krom mnoha dalších seriálů vyrůstaly i na takových absurdních pokladech, jako jsou Power Rangers. Skupinka mladých studentů v barevných trikotech nás vítala každé víkendové ráno v televizi, a populární výkřik “Morfujeme!” pak kde kdo hulákal na pískovišti za barákem. Jenže co se stane, když někdo po tolika letech vytvoří reboot něčeho tak primitivního? Inu, film, který se do síně slávy rozhodně nedostane.

Jason (Dacre Montgomery), nadaný hráč amerického fotbalu, si při jednom ze svých pubertálních výlevů způsobí vážné zranění, a za trest je vyhozen z týmu, obdrží sledovací náramek, a je přeložen do třídy pro zlobivé žáky. Protože ale siláckého hocha šikana nebaví, zastane se podivína Billyho (RJ Cyler), čímž na sebe upozorní. Jako vděk za záchranu před rozbitým nosem, Billy obelže signál ze sledovacího zařízení na Jasonově noze, a zapůjčí mu auto pod podmínkou, že jej nejprve doveze ke starému dolu. V těchto místech se dva chlapci seznamují s dalšími třemi mladými studenty. No, a jak už to bývá, Billyho nenechavé ručičky odpálí starou kamenou stěnu, v jejímž srdci sídlí barevně zářící medailony – červený, modrý, černý, zelený, žlutý a růžový.

Již od prvního momentu je film zmatený. Akční kamera na začátku má asi za úkol působit hrozně “cool”, ale má spíš opačný účinek – dělá se z ní člověku zle. Power Rangers (2017) si hrají na strašně akční film. Honičky, vybuchující auta, CGI potvory, svítící medailony, ale průměrné herecké výkony a naprosto, naprosto otřesné dialogy vás nechají sedět v sedačce s otevřenou pusou a s otázkou, kdo za tohle dostal zaplaceno. Mladí studenti mají své “studentské” problémy, a nad otřepanými hláškami o přátelství, věrnosti a odvaze lze jen otráveně mávnout rukou, neboť film je jednoduše po všech stránkách tak špatný, že už ho ani těžká filosofie zachránit nemůže. Stejně jako moderní zpráva civilizaci, která mě v poslední době začíná u filmů vážně bavit.

Inu, považte – složení: běloch (2x), černoch, asiat a hispánka. Asiat má černý kostým, černoch modrý. Černoch je autista. Hispánská teenagerka Trini (Becky G) je lesbička. No, netetelíte se teď v pocitu dokonalé rovnosti a společenské spravedlnosti? Ale zpátky k filmu. Ráda bych v něm našla nějaké pozitivum, ale žádné tam není. Myslím, že v tomto obsazení, a s efekty, by Power Rangers (2017) lépe fungovali zase jako seriál. Na film tam prostě bylo málo co říct, a to je v kombinaci s takovou stopáží, a faktem, že se děti naučí morfovat až v 90.minutě, hrozně ubíjející. Ale ať úplně nelžu, jedna scéna byla fajn. Retro moment, kdy Power Rangers naskočili do zordů, a z obrazovky se ozvala znělka “Go Go Power Rangers!” Škoda, že to trvalo asi jen 15 vteřin.

Vzpomínáme na doby, kdy černoch byl v černém a asiatka ve žlutém, a nikdo s tím neměl problém?