logo

Filmová Tvář vody – Romantika v podání Del Tora

Letošní Oscaři měli neobvykle široký počet aspirantů na alespoň některou ze sošek, nabídka byla vskutku rozmanitá, ale jeden film přesto dokázal dominovat. Po úspěšném tažení napříč světovými oceněními (za zmínku stojí například 3 ceny z LA, 2 Zlaté glóby nebo 3 ceny BAFTA) si nejnovější počin Guillerma del Tora dokráčel pro rovnou 4 ceny Akademie. Jak moc si je zaslouží?

Del Toro, autor geniálního Faunova labyrintu nebo třeba Hellboye či prvního Pacific Rim se po několika experimentech vrátil na režisérskou stoličku k fantasy (nebo aspoň jeho prvkům). Tvář vody se odehrává v Americe během studené války a celý děj sledujeme očima hlavní hrdinky, Elisy, která je němá – o zajímavou hlavní postavu tedy nouze není. Se svou kamarádkou Zeldou pracují jako uklízečky v nedaleké vládní laboratoři a Elisa jednoho dne odhalí utajovaný výzkum neznámého tvora nalezeného v Amazonii, jehož životním prostředím je voda. Přestože je považován za nebezpečného, Elisa se s ním sblíží a vnímá podobnosti mezi nimi, oba se cítí sami, oba nemluví, oba jsou světem poněkud nepochopeni, přičemž jde o první bytost, které připadá úplná, bez vad. A jelikož tomuto tvorovi hrozí smrt, Elisa se rozhodne podniknout veškeré kroky k jeho záchraně.

Příběh se zdá býti poměrně přímočarý, avšak nepřekvapivě se díky zasazení do 60. let minulého století dočkáme i vedlejší linky se sovětskými špiony a poměrně dost místa zde získávají vedlejší charaktery Elisiných dvou přátel – černošky Zeldy a postaršího gaye Gilese. Pravdou tedy je, že film je po všech stránkách korektní, to však projednou nepůsobí jako pěst na oko, nýbrž jen slouží k tomu, aby divák dokázal více pochopit aktuální situaci hlavních postav, kdy je trio němá-homosexuál-černoška upjatou společností 20. století nepřekvapivě odvrhováno. O to osaměleji se Elisa cítí a o to víc pak prahne po společnosti rybího mužíka, který ji přijímá takovou, jaká je.

Velká výhoda snímku spočívá v tom, že se kvalitně napsané postavy sešly s dobrými hereckými výkony. Figurky ve filmu mají jasně stanovené charaktery a motivace, některé jsou sice celkem archetypální, charakter záporáka ke konci trochu přepálený, ale přesto zvládají v žánru působit poměrně reálně. Chválu si pak zaslouží především vynikající Sally Hawkins, pro kterou mohla být němá hrdinka silným znevýhodněním, avšak dokázala se toho ujmout zcela oslnivě – člověk jasně vnímá její pocity a emoce, a to nejen díky pomocným titulkům. Příjemné zpestření pak nabízí znovu sympatická a skvěle hláškující Octavia Spencer, Michael Shannon si pak očividně velmi užil roli padoucha, který umí být v jeho podání hezky démonický.

Tvář vody je prolezlá spoustou hollywoodských klišé, vlastně přímo na nich staví značnou část celého filmu, což nemusí sednout každému. Jde totiž především o klasickou romantiku, jistě, občas říznutou lehkým thrillerem, místy zase komedií, dojde i na lehkou brutalitu typickou pro Del Tora (avšak tentokrát se mírní), přesto je pevnou a stěžejní složkou právě ta romantická. Zároveň zde Del Toro nepřímo vzdává hold filmu, jelikož hlavní postava žije v bytě nad kinem a se svým přítelem pravidelně sledují (lehce bizarní) americkou ranou kinematografii. Logicky tak musí dojít na patos, toho tu je v některých místech až přehršel, děj vás ničím nepřekvapí a prostě se jede v zajetých kolejích romantického žánru.  A ano, to muzikálové číslo tam být nemuselo.

Ve finále tak Tvář vody není ani horor, ani fantasy, nýbrž dospělácká variace na Krásku a zvíře. Ke cti jí je i po celý film se nesoucí téma osamění a způsoby, kterými se s nimi vyrovnáváme, sympatické charaktery, které se sice povětšinou nijak zásadně nevyvíjí, ale na plátně fungují, ačkoliv přece jenom spíš jako figurky přicmrndávající hlavnímu duu. Což tedy vlastně vůbec nevadí. Ano, ten film vás máločím překvapí, postrádá nějaký ikoničtější moment a dost možná ve spoustě scénách vykrádá postarší komedii Žbluňk!, jenomže ono to je tak sympaticky naivní a vřelé, k tomu ten vymazlený vizuál a krásný soundtrack… na letošních Oscarech to sice nebyl nejlepší film, ale jeho vítězství mi vlastně nijak nevadí. Je to totiž po všech stránkách slušně odvedená pohádka pro dospělé, která ve finále dojme, a u níž asi jenom zamrzí, že se nesnaží být o něco odvážnější a osobitější.

(Visited 96 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Miroslav Harant

Autor. Seriálový a filmový nadšenec, který navíc propadl vášni pro knihy. Jeho knihovna se pod tíhou knížek začíná nebezpečně prohýbat, místní malé kino žije z určité části taky z jeho velmi častých návštěv a velkou část svého času tráví jen sjížděním seriálů. A občas něco napíše.


KOMENTÁŘE