logo

WARCRAFT: PRVNÍ STŘET

warcraft první střet

Po nekonečných desetiletích vroucných modliteb a toužebného volání, přišla minulý týden do kin jedna z nejočekávanějších herních adaptací vůbec. Warcraft je pojem, je to láska, je to náboženství. Přecpaná kina a sto šedesáti miliónový rozpočet měl zvěstovat kvalitní podívanou, avšak taková unáhlenost v úsudku se téměř nikdy v zásadě nevyplácí. Již od prvopočátku se říkalo, že film Warcraft zaujme hlavně ty, co prostředí světa znají a vyznají se v něm. Osobně jsem hrála jen Warcraft III.: Frozen Throne; World of Warcraft mě nikdy neoslovil, tudíž se předem omlouvám za informace, ke kterým mi chybí souvislosti. Budu se však snažit hodnotit film jako celek, jako snímek, na který prostě jdete do kina, abyste se pobavili a ta zábava buď přišla, a nebo ne.

Počátek filmu je jako nějaký hloupý rodinný film. Úvodních stěžejních 15-20 min, které mají filmaři na to, aby představili hlavní myšlenku, hlavní hrdiny a které definují, jestli budete snímek dál sledovat, nebo půjdete raději domů koukat na oblíbený seriál, ukazují manželský život hlavního hrdiny ze strany Hordy, orka Durotana (Toby Kebbell) a jeho manželky čekající potomka. Nejsem si jistá, jak měla tato scéna na diváky působit, neukazuje o moc víc než jen fakt, že orkové jsou schopní mít potomky. Na pozadí orkmantiky (orčí romantiky) připomínající prodlouženou scénu z filmu Shrek III., se pak konečně rozjíždí něco trochu více podobné Warcraftu – šamani, kouzla, vykořisťování a smrt. Jo, tohle už jsou povědomější témata. Protože orčí země Draneor je zničena a není už z čeho žít, mocný šaman s klacky v zádech Gul’dan (Daniel Wu), připravuje magickou bránu do země zaslíbené, do Azerothu. I když všichni orkové táhnou za jeden provaz a jsou velice striktní v dodržování svých tradic, rebelský Durotan začíná pomalu pochybovat o tom, co je na druhé straně čeká. Přesto své druhy následuje a společně se objevují na travou pokryté loučce u lesíka. Boj a rabování může začít.

Na rozdíl od klingonsko-mandaloriansko-vikingského světa, země Azeroth je plná lásky a přátelství, jako vystřižená z idealistické rytířské literatury 14. století. Mladičký král Llane (Dominic Cooper) panuje dobře a spravedlivě a jeho nejvěrnější armádě velí bratr jeho ženy, bojeschopný, odvážný a ovdovělý Lothar (Travis Fimmel), který, nemůžu si pomoct, 99% filmu vypadá, že je těžce závislý na metanfetaminu. Když se pak díky zběhnuvšímu mágovi Khadgarovi (Ben Schnetzer) společně dozvědí o hrozbě, jenž sužuje jejich milovaný Azeroth, vyhledají nejlepšího kouzelníka, Strážce Medivha (Ben Foster). Ježíšovského kouzelníka, ovládajícího vážně luxusní světelnou show.

Protože začínat se má vždycky tou špatnou zprávou, aby nám následně pak ta dobrá zlepšila náladu, začnu od věcí, které se mi na filmu nelíbily. Je zde jistá absence hlubšího příběhu, podpořená plytkostí postav. Každý jednotlivý charakter má obrovský potenciál, aby vtáhl diváka do víru emocí a vášní. Lothar je vdovec, má mladého synka v armádě, který se po papínkově vzoru snaží býti dobrým vojákem. Vztah otce se synem (což je mimochodem mé velice oblíbené téma obecně), je zde ale představen jen několika krátkými záběry a asi třemi větami. Travis Fimmel má navíc pouhých 36 let a jeho filmový syn 23 let, tudíž i vizuálně vypadají spíše jako bratři a hluboký rodinný vztah jim jednoduše uvěřit nelze. O poznání lépe je na tom digitální Durotan. Na orka je to veskrze kladná postava s nejčistějšími úmysly, ale opět se o něm nedozvídáme nic víc než to, že má klan, je to mladý náčelník, vypadá z orků nejlépe a má malého zeleného synka. Říká se, že za člověka mluví jeho činy a v Durotanově případě tomu bylo učiněno za dost. Přesto jeho relativně vysoká absence ve filmu koliduje s tím, že je na oficiálním plakátu a tudíž působí jako někdo, kdo by měl dostat v příběhu vážně, skutečně podstatné místo.

Nastrčená dějová linka s pseudoromantickým příběhem míšenkyně Garony (Paula Patton), bije ve filmu do očí tak silně, že by zahanbila i Itchyho a Scratchiho. Je naprosto zbytečná a vzniká díky ní hromada hloupých hlášek, které by měly smysl jen pokud by film byl jen o románku mezi člověkem a kříženkou (mimochodem dost lidskou na to, aby si mužský divák mohl říct, že by do ní šel i přes ty srandovní zuby). Uznávám, že vzhledem ke konci filmu Garona sehraje nejspíš důležitou roli v dalším díle, avšak i tak mě ale její ala-pocahontas přístup docela rušil.

Velice často se setkávám se srovnáním z Warcraftu s Hobitem. No, co si budem vykládat – Hobit mě nevtáhl do prostředí tak jako Pán Prstenů, ale Warcraft mě nevtáhl do prostředí tak jako Hobit. Osobně jsem čekala více geografických zážitků, těch pár staveb bylo proklatě málo na hru, která má v originále barev, že by z nich jeden dostal epileptický záchvat. Tajně jsem doufala alespoň v jednu populární hlášku od lidí jako „Zase práce? Tak já teda jd´…“ nebo „Mám to hotové!“, ale žádná nepřišla. A velké, opravdu velké zklamání pro mě byli elfové, jejichž masky nebyly o moc lepší, než kdejaká propracovanější cosplay.

Nyní konečně ty pozitiva a inu – moc jich není. Jde asi o film celkově. Rozebereme-li jej na drobné kousíčky ve snaze je prožít a analyzovat, rozpadne se nám pod rukama jako vesmír bez temné hmoty. Nemůžu říct, že bych se nudila, ale tak nějak jsem stále čekala něco víc, a víc…a ono to nepřišlo. Duncan Jonesovi někdo zapomněl oznámit, že točí blockbuster a ten správný pocit popcornového vymývání mozků mi prostě chyběl. Nebyly tam emoce, vlastně ani moc vtipu. Nic moc postavy a žádná epická bitva. Nejepičtější vlastně na filmu byla hudba Ramin Djawadiho.

Hodnotím třemi pacičkami a stejně jako u nových Star Wars budu doufat, že se prvně sequel stane něčím lepším, než úvodní film.

(Visited 31 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Eva Lassler

Autor. Scénárista bez místa, trekkie, kreslíř, spisovatel, fanda Star Wars a hráč SW: The Old Republic.


KOMENTÁŘE