logo

SOUMRAK TEMNÉHO NEBE

Mysteriózní psychologické thrillery / horory mají éru svého největšího boomu již za sebou. Přesto se občas objeví nový snímek, který chce vzkřísit onu populární vlnu a nalákat diváky k stříbrnému plátnu. Podobně je tomu i v případě snímku Temné nebe režiséra Scotta Charlese Stewarta, jenž má na kontě například snímky Kazatel či Legie. V jeho nejnovějším opusu narazíme na mimozemskou hrozbu, jež však nepřijde frontálním útokem, ale plíživým děsem, který nás postupně obklopuje. Vlastně je již mezi námi a jen čeká na svůj den zúčtování.

Rodina Barretova žije svým poklidným předměstským životem jako z amerického snu. Samozřejmě až do chvíle, kdy se u nich doma začnou dít podivné věci. Zatím nevysvětlitelné události lomcují jejich životem a doslova jim nedávají spát. Díky nevysvětlitelným událostem se  poklidný život pozvolna mění v noční můru a ručička na měření hysterie stoupá strmě vzhůru. Není se tedy co divit, že celá famílie si ukousne z koláče rodinné i existencionální krize pořádný kus. Hejna dezorientovaných ptáků umírají při střetu s jejich domem. Všichni členové rodiny se dostávají do nevysvětlitelných stavů a nic už není jen černobílé.

Začátek jako z partesu. Potkat tento film někdy v začátku devadesátých let minulého století, tak by zapadl do vlny filmů ovlivněných Akty X a podobnými žánrovými směrovkami. Jistě by se dokázal zařadit mezi vyhledávané tematické snímky, které v té době měly doslova na růžích ustláno. Jenže se píše rok 2013 a vše tak nějak zaznamenalo určitý posun. Temné nebe spíše vyzní jako potajmu půjčená videokazeta z dědečkovy prehistorické hororové sbírky než biják, jenž by měl zaplnit všechny sedačky v rozlehlém kinosále. Je to jako znovu po letech vidět první řadu zmíněných Akt X a říkat si, co že mi to v té době přišlo na tomto seriálu tak zneklidňujícího, neurotizujícího a tajemného? „To všechno odnés čás, zazpíval by vousatý seladón s kudrnatou kšticí.

Scott Charles Stewart vsadil vše na jednu kartu a kromě režie předložil i vlastní scénář, z čehož vyvstává otázka, do jaké míry pak měl čas na sebereflexi. Snímek se od začátku veze na nechtěné retro vlně a přes veškerou snahu se mu nedaří z ní vymanit ani párem volů. I herecké obsazení zdaleka nemůže působit jako zlatavé pozlátko, ale spíše jako pokoutně sestavené týmové béčko z okresního přeboru. Tomu nezabrání ani mladší syn rodiny Barretů (Dakota Goyo), který má obličej, jenž dokáže fascinovat všechny fanoušky hororového žánru, kde hlavním hrdinou je nezodpovědný spratek.

Pochybuji, že by se tento film mohl zařadit na vyšší místa jakékoliv movie hitparády. Snad jen u někoho, kdo podobný žánr viděl absolutně poprvé a po letech na něj bude vzpomínat se slzou v oku. Stejně jako má nebožka prateta, když vzpomínala, jak se celý barák sešel u černobílé televize, jenž v té době vysílala snad jen dvě hodiny denně. Nemusí pršet, stačí když kape, ale starý rezavý kohoutek vám jen těžko bude evokovat doušek studené pramenité vody.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE