Kroniky západního pobřeží

K. Le Guinová je autorkou, jejíž knihy v češtině vycházejí v jakýchsi vlnách: první byla na počátku devadesátých let, druhá na počátku nultých let, třetí snad začala loni, kdy vyšel její zatím poslední román z hainského cyklu (Vyprávění, Praha: Gnom! 2016), protože letos vyšel celý její triptych Kronik západního pobřeží. Vydán byl v nakladatelství Triton v řadě Trifid, ve kterém vycházely i knihy Le Guinové v předchozí publikační vlně. Ostatně první částí celé volné trilogie Kronik jsou právě Le Guinové Dary, které vyšly shodou okolností jako ­po­slední kniha z druhé vlny v roce 2006.

Kroniky, jak jsme si řekli, jsou triptychem, který je volně spojen prostředím Západního pobřeží, nicméně každá z knih se odehrává jinde a jsou spjaty opravdu jen velmi volně.

První část, zmiňované Dary (Gifts, 2004) v překladu Petra Kotrleho, vyšly, jak jsme si již řekli, v českém překladu nyní podruhé. Prostředí románu silně připomíná skotskou Vysočinu raného novověku: jde o chudou podhorskou oblast, rozdělenou na rodinné klany, plnou nuzoty materiální i duchovní. Jednotlivé rodiny mají různé Dary, které si můžeme charakterizovat jako vrozenou dispozici provádět daný druh magického úkonu. Síla toho kterého Daru je tedy dána geneticky a ředěním krve mizí jak síla Daru, tak vůbec schopnost jej provádět. Hlavní hrdina a vypravěč Orrec se narodil jako dědic rodu Ničitelů, ovšem není zcela jisté, nakolik skutečně Dar má, přičemž jen děsivost rodinného Daru drží nepřátele od rodiny dále. Orrec v románu se vypořádává nejen se svým ničitelským Darem, ale hlavně s darem, který mu přinesla cizozemská matka: darem vyprávění a knih, který prostupuje i dalšími romány triptychu.

Druhá část, nazvaná Hlasy (Voices, 2004), opět v překladu Petra Kotrleho, se odehrává o mnoho let později a na jiném místě: ve městě Ansulu, kdysi slavném středisku vzdělání a sídlu proslulé univerzity, které ale před sedmnácti lety podlehlo okupaci ze strany programově negramotných nájezdníků, dle jejichž náboženství jsou písmo a knihy principiálně démonické povahy. Hlavní hrdinka a vypravěčka Memer, nejmladší potomek znásilněné matky, vyrůstá v tíživém prostředí padlé slávy okupovaného města a stává se jedním z těch, kteří jsou účastni další zásadní změny. I Memer je nadána jistým dědičným talentem, který v ději hraje roli. V průběhu děje se setkává s Orrecem a Gry, kteří dávno opustili vlast a putují po zemích západního pobřeží, přičemž Orrec je již slavným vypravěčem a důležitou vedlejší postavou, jedním z katalyzátorů děje.

Poslední část triptychu Síly (Powers, 2007) v překladu Jakuba Němečka, který přeložil i loni vydané Vyprávění) jsou příběhem mladého otroka Gavira, který je vybaven hned dvěma Dary: Darem vidět budoucnost a profánnějším darem fotografické paměti. Vyrůstá jako budoucí otrocký učitel a vzdělanec v jednom z městských států připomínající raný republikánský Řím, nalézá vzdělání, získává si svobodu a odchází jako svobodný muž do jednoho ze svobodných center vzdělanosti, kde se setkává s Orrecem, v té době již proslulým básníkem, Gry i Memer, ti jsou však v ději jen epizodními figurami a více než oni sami působí Orrecova poezie, která prochází celým dějem. Síly jsou nejvíce románem typu coming of age, protože zahrnují celý život Gavira a jeho postupný vývoj od otrockého vzdělance ve vzdělance svobodného.

Na to, že jsou Kroniky fantasy, obsahují pozoruhodně střídmý systém magie: nejvíce magičnosti se projevuje ještě v Darech, význam magie v Hlasech a Sílách je tak malý, že by se romány bez ní i obešly (ostatně to je v souladu s vnitřní logikou světa, kde míšení krve skutečně snižuje genetický magický potenciál a faktem je, že horalé z Darů i oba hrdinové dalších dvou knih shodou okolností jsou „čistokrevnější“ než běžná populace). Magie Západního pobřeží je, na rozdíl od magie Zeměmoří, čistě geneticky daná, intuitivní a nepřenositelná a nenaučitelná, je instrumentálně a principiálně odlišná.

Otroctví je průvodním motivem celého triptychu: oba hrdinové Darů, ač si toho nejsou zpočátku vědomi, jsou otroky extrémně tradicionalistické společnosti a vlastně i svých vlastních Darů, Memer je příslušnicí okupovaného národa a pronásledované skupiny k tomu, Gavir byl jako nemluvně odvlečen do otroctví i podle názvu. Hrdinové všech tří knih se otroctví zbavují: Orrec a Gry rozchodem s tradicí, Memer podílem na osvobození města, Gavir přímo útěkem. Při svém osvobození ale zároveň zpřetrhávají své vazby s místem dosavadního života: na konci Sil se všichni nacházejí v městě Mesun, o kterém se dozvídáme jen, že je zasvěceno vzdělání a není v něm otroctví, českému čtenáři se vybaví Komenského Ráj srdce, zde ale v podobě města. U všech tří dějových linií je osvobození spjaté tak či onak s vyprávěním a literaturou a knihami: všichni hrdinové svůj život zasvěcují těmto třem věcem, to ony jsou jak nástrojem osvobození, tak i opuštění starého života. V tom můžeme číst ozvuku Le Guinové Vyprávění, ostatně z důvodů pronásledování skrytá knihovna z planety Aka, přístupná jen zasvěceným, je zde přítomná v Hlasech za podobných okolností, včetně až zázračného uchování staré moudrosti knih.

Pozornost je věnovaná i postavení žen, to zejména v druhém románu, neboť jak jsou všichni Ansulané otroky nájezdníků, tak jsou ženy ještě navíc zatlačeny zcela z veřejného života a nucely žít v soukromí. To, stejně jako motiv otroctví, je ostatně motivově obsaženo v starší, česky ne zcela kompletně vydaného werelsko-yeowského podcyklu hainské série (doporučit lze zejména tematicky spojenou sbírku povídek Four ways to forgiveness, 1995, česky z podcyklu vyšly povídky Osvobození ženy, Science Fiction 1995, a Stará hudba a otrokyně, Legendy SF 2, 2001).

Všechny tři romány Kroniky Západního pobřeží jsou označovány často jako young adult fantasy, ale rozhodně nejde o něco, jako je Twilight či jiné nízkovýživné čtivo. Zdá se, že celé hodnocení jako young adult je založeno prostě na faktu, že vypravěči jsou vždy dospívající hrdinové a snad i fakt, že v románech, ač obsahuje násilí fyzické i sexuální, nejsou explicitní popisy à la Hry o trůny, což je pro čtenáře spíše příjemná změna a navíc Le Guinová si nikdy v barvitém a bezobsaženém popisu surovostí nelibovala. Je třeba připomenout, že i první trilogie Čaroděje Zeměmoří je také z dnešního pohledu young adult, a rozhodně nikdy neurážela čtenáře jednoduchostí, ba naopak. Popravdě triptych Kronik je od začátku do konce programově čtivý a hluboký, jako každý jiný text od Le Guinové, a oba její překladatelé odvedli vysoce profesionální práci. Je dobré zmínit, že Dary získaly v roce 2005 cenu PEN Center USA za dětskou literaturu a Síly zase obdržely v roce 2008 Nebulu za nejlepší román.

Výpravná a reprezentativně vyvedená kniha je doplněná obsáhlým medailonkem z pera Martina Šusta v tradiční vysoké kvalitě. Obálka Larryho Rostanta je převzata z původní obálky k druhému dílu série, možná je škoda, že tentokrát nebyl povolán Milan Fibiger, který se s úspěchem zhostil obálky k předchozímu vydání Darů. Možná je škoda, že do knihy nebyly převzaty dvě mapy z originálního vydání Voices, totiž mapa Ansulu a celého Západního pobřeží, nicméně to není na překážku potěšení, které čtenář s otevřenou myslí a zálibou v kvalitní literatuře z triptychu bude mít. Recenzent sám si nejvíce vychutnal první a třetí část, nicméně nepochybuje, že jiný čtenář bude mít zase jiné zážitky, kterému je předem závidí. Můžeme jen doufat, že opravdu dochází k třetí vlně zájmu o Le Guinovou a že bude co nejdelší.