STRANGER THINGS: PRAVÁ OSMDESÁTÁ

Internetová kabelovka Netflix, která již pravidelně garantuje kvalitní podívanou a sype jeden dokonalý seriál za druhým, vydala další pecku. Stranger Things jsou jejím novým počinem a slibuje nám návrat do let osmdesátých, doby bez internetu a mobilních technických serepetiček, kdy si děti ještě hrály venku, denně prožívaly dobrodružství, o kterých se dnešní mládeži ani nesnilo. Poklidné maloměsto, kde se řeší běžné starosti, prožije děsivý příběh, plný napětí, strachu a tajemna. Pokusy na dětech, zvláštní schopnosti, tajné organizace, Winona Ryder, žárovky, létající dodávky – trailer, zdá se, prozradil příliš mnoho. Nebo ne? Všechno začne, když se ztratí jeden chlapec…

Dlouho se mi nestalo, abych recenzoval seriál. V dnešní době, kdy každá kabelovka chrlí jeden seriál za druhým, je téměř nemožné je všechny sledovat. Jasně, že každý seriál je určený pro jinou cílovku, ale těch balastových je bohužel až příliš mnoho. Ty průměrné až podprůměrné jsem tedy začal zdárně ignorovat a soustředím se na ty, které za to fakt stojí. Respektive, začal jsem sledovat, co u které kabelovky vychází a u kterých tuším nějakou záruku kvality. A pak je tu Netflix, kde se nemusím vůbec rozpakovat, protože se svým nekonečným rozpočtem a uměním vytvořit z mála věc nezapomenutelnou, je opravdu fascinující. Přesto se přiznám, že jsem Stranger Things nějak minul a k traileru a informacím o první sérii jsem se dostal zhruba před 14 dny. A musím říct, že jsem se u něj moc nerozplýval, naopak mi připadalo, že je toho v traileru příliš. Slibovaná osmička epizod stejně lákala a protože je to Netflix, zařadil jsem Stranger Things mezi mé omezené letní promítání a s rozpaky si je pustil. Jsem rád, že jsem se mýlil, protože Stranger Things jsou seriálový nářez tohoto tisíciletí.

Obvykle není moc pozitivní psát či mluvit o něčem, jakože je to kopie tohoto nebo křížení toho a tamtoho. Samozřejmě se najdou výjimky v případě některých režisérů, jako Quentin Tarantino nebo Edgar Wright, kteří úmyslně čerpají inspirace z žánrových základů a kultovních, klasických děl. V případě Stranger Things nelze právě nezmínit Stevena Kinga, Neila Gaimana, Johna Carpentera a Stevena Spielberga. Opravdu hodně moc Spielberga. U Stranger Things je opravdu obtížné nenajít pořádnou porci nostalgie z dětství, z dob půjčoven VHS a magnetofonových kazet. Připravte se na neskutečnou jízdu v podání nových mistrů, bratří Dufferových, kteří vzali to nejlepší ze zmíněných velikánů a namíchali velkolepé dílo.

Stranger Things se odehrávají v roce 1983 v ospalém městečku Hawkins v Indianě a začnou podivným zmizením dvanáctiletého chlapce Willa Buyerse. V pravé spielbergovské parádě se tak jeho tři nejlepší přátelé, vyzbrojení jen vysílačkami a praky, vydávají svého kamaráda Willa najít. To je jedna z nejkrásnějších a nejvzácnějších věcí, které Stranger Things mají. Narozdíl od metly buddy komedií, které chrlí Hollywood, “přítel” zde není sprosté slovo. Tady přítel není jen někdo, s kým se smějete vlastním prdům, ale co je důležitější, přítel tady nikdy nelže a uděláte pro něj všechno na světě. No a když do toho přidáte superhrdiny, D&D, tajnou vládní organizaci, agenty v oblecích, třídní surovce a animatronickou potvoru (žádné CGI), dostanete opravdový skvost, hodný těch nejlepších dílů Akt-X, a u kterého se rozplyne nejen každý nerd, ale i ti žánrem nepolíbení.

Stranger Things nejsou nic originálního. Stále se zde setkáváme s klasickým scénářem, místy plného laciných či průměrných nápadů, nicméně upoutá vás stylem svého vyprávění, vývojem postav a hromadou napětí, a to tak, že vás zarazí do sedaček a nezvedne. Příběh se vypráví ve třech líniích, pokaždé z pohledu někoho jiného – dětských kamarádů, dospívající mládeže a dospělých, kdy každý z nich má svou vlastní metodu, jak spojovat krůčky vedoucí k nalezení Willa, tak objevování a vstřebávání nadpřirozena. Dobrodružný duch a styl režie jakoby z oka vypadl Stevenu Speilbergovi  a vy se ho nebudete moci nabažit. Je to úctyhodné, protože oba bratři Dufferovi mají na kontě jen pár průměrných krátkometrážních snímků a zajímavý, leč nevýrazný seriál Městečko Pines. Oba bratři se postarali také o scénář a je vidět, že tohle jim opravdu sedí jak prdel na hrnec.

Napětí a hrůza jsou zde samozřejmě trochu předvídatelné, nicméně mají všechno, co udržuje atmosféru tak aby fungovala. Pro mě jako milovníka osmdesátkoých hororů a thrillerů je to jako modla a strukturovaně se inspiruje ve Stevenu Kingovi a jeho ponurém hororovém mistrovství. Nečekejte tedy žádné laciné lekačky, ale postupně gradovanou plíživou dramatickou hrůzu. Pokud bych měl o 20 let míň, asi by to fungovalo setsakramentsky. Mystika příběhu funguje prakticky již od počátku a nedokážete se ho pustit.

Herci odvedli skvělý výkon a zejména chci vyzvednout mladou Millie Bobby Brown. Její postava tajemné Eleven byla pro mě jedna z nejlépe zahraných dětských rolí za hodně dlouhou dobu. Jako by pro ni byla stvořená. Lákadlem samozřejmě byla Winona Ryder, v roli odhodlané matky a potěšil i David Harbour jako průměrný, leč hrdinný šerif. Seriálová hudba byla jen třešničkou. Najdete zde skladby takových borců jako jsou The Clash, Jefferston Airplane, The Seeds nebo Toto. V Carpenterově stylu je v servírování skladeb zvolen skvělý timing a garantuji, že si hudební podkres užijete přesně tam, kde patří.

Stranger Things si mě získali. Osmička dílů utekla jako nic a na konci jsem se shledal dojatým, spokojeným a s hubou otevřenou. Jsem smutný, že tak jak to rychle začalo, tak to skončilo a zároveň mám strach, co by mohla přinést případná druhá série. Nevím tak jestli ji vůbec chci. Co ale chci, je další věc od bratrů Dufferových. Budu je bedlivě sledovat.

V letním seriálovém půstu se objevila nečekaná seriálová podívaná, která všem milovníkům Spielbergových dobrodružsví, Carpenterových Věcí, osmdesátkových soundtracků, Gaimanových epických cest do dětské mysli a Kingovského ponurého napětí, nesmí ujít. Pro fanoušky zmíněných je to asi povinnost a pro ostatní hodně povedený atmosférický seriál, jakoby vypadl z osmdesátých let. Kdo si chce užít řádnou porci nostalgie? Já, klidně ještě několikrát…