HON NA LOVCE, ANEB CESTA DO HLUBIN PROSPEKTOROVY DUŠE

Každý z nás má nějaké ty kostlivce ve skříni, nějakou tu třináctou komnatu. Ijááá, ivýýý, každý. Takže i hlavní hrdina Ramon Espejo (a ten jich má víc než je zdrávo). Toho potkáváme ve chvíli, kdy za barem ubodá týpka a potom se jde schovat ke své pološílené přítelkyni. Ramon není zrovna vzorový Mirek Dušín, popravdě řečeno, nemá ani na Rychlonožku. Ve skutečnosti je to obyčejný člověk s problémy, které prostě občas řeší chlastem. Nejvíce spokojený je ve chvílích samoty, kdy je hluboko v neprobádaném území, bez lidí, bez společnosti, jenom sám se sebou. No a teď, když mu na triku zasychají stopy krve, je nejlepší doba na výlet do pustopusté pustiny, kde mu za patami nebudou žádní pendejo policajti. Ovšem to, co najde, se mu nebude zrovna zamlouvat.

Celá kniha je v podstatě komorní příběh Ramona, který je na útěku před svými pronásledovateli. Během strastiplného (dobrodružného) putování džunglí ale zároveň podniká i stejnou cestu do hlubin své duše. Zjišťuje, kým byl, kým je, a zároveň si začíná budovat představu, kým by (ideálně) chtěl být. Co všechno je ochoten obětovat pro sebe a pro druhé, jakým je vlastně (ne)obyčejným člověkem.

Ramon existuje v poměrně zajímavém a promyšleném vesmíru. Lidi vyrazili mimo zemskou přitažlivost z dobyvatelskými tužbami, ale najednou zjistili, že tyhle tužby jsou ve vesmíru prakticky nemožné. Navíc už se prostorem prohánějí další dvě tři inteligentní rasy ufounů. Těm se lidé zalíbí, nikoliv pro jejich inteligenci (ha, ha, ha) či jejich kulturní bohatství (HA, HA, HA), ale pro jejich odolnost. A tak je lidská rasa využívána jako Kanárci (Kázeňská Armáda Na Amanty Ropuch Cvičených Idiotů) – mimozemšťani je vysazují na nehostinné planety, které mají kolonizovat. Hold jsme banda drsnejch cabróne.

Tenhle vesmír a život v něm mají na svědomí tři machři. Jedním z nich je (už i u nás) známý George ararararararar… ehm… R. R. Martin (už úplně slyším ty nadšené výkřiky „Jó, to je ten typoň, co má na svědomí Hru o trůny„), druhým je Gardner Dozois („Ehm, co? Kdo?“ – jelita) a třetím nejmladším členem téhle kumpanie je Daniel Abraham (doplňte si efekt cvrkajících cvrčků). Tihle tři pracovali na tomhle drobečkovi více než třicet let. Je pochopitelné, že kniha nepřekypuje postavami, složitými, komplikovanými (a mnohdy i nepochopitelnými) zápletkami a dějovými zvraty, aby se autorům co nejlépe navazovalo. Ale není vůbec na škodu přečíst si aspoň jednou za čas sci-fi, která není čistě jen sci-fi a má i nějakou tu myšlenku. Nejde zrovna o bombu, která by se hrdě vypínala vedle masivní Písně Ledu a Ohně, ale jde o skromného bratříčka, který rozhodně nedělá ostudu a velice příjemně se čte.

Co se týče českého vydání, tak překlad Milana Žáčka nepatří k nejhorším, ani zdaleka. Sice jsem neměl možnost srovnání s originálem, ale jako čtenář jsem nenarazil na žádný rušivý element či výraznou překladatelskou botu, která by nakopla mé čtenářské kulky. A tak to má být. Přesto jsem narazil i na pár gramatických hrubek. Nebylo jich moc, nebyly ani nijak výrazné (až na jednu, která i nechtě pobavila), ale byly tam. No a samotné zpracování si s sebou nese klasické neduhy paperbacku – ohýbané rohy, přelomený hřbet. Kniha po jednom přečtení vypadá jako by ji četli tři (sakra, teď se mi o těch trojkách bude i zdát… mmm super :-D).

Plusové body nabírá české vydání i v bonusech – prvním je velice jednoduchá mapka Sao Paula (což by člověk očekával spíše u fantasy než u sci-fi), druhým je zajímavá historie vzniku knihy a setkání tří bratří, a třetím je trojce rozhovorů s autory. Bonusy jsou příjemnou třešničkou na dortu a pomůžou čtenáři pochopit, co vlastně autoři chtěli stvořit, co stvořili a jak moc se výsledné dílo liší od jejich původních představ. Potěšilo mě, že ačkoliv tvořili knihu společně, každý si ji vykládá trochu jinak, každý v ní vidí něco jiného, stejně tak jako si po přečtení každý čtenář odnese jinou vzpomínku a jiný zážitek. A tak to má být…