ENDEROVA HRA PODRUHÉ, TENTOKRÁTE FILMOVÁ

Nedávno jsem zde recenzoval knihu Enderova hra a nyní přišel čas se podívat na její filmové zpracování. Hned na začátku je tedy jasné, že můj pohled je již zkreslený samotnou knihou, kterou mám ještě v čerstvé paměti, a nemám moc tušení, jak by se na tento biják díval někdo, kdo předlohu nečetl. Ani ten, který vyrazil mrknout na stárnoucího Harrisona Forda či ten, kdo šel okukovat mladé chlapce v přiléhavých vojenských mundůrech. Režie se ujal Jihoafričan Gavin Hood, kterého mohou fanoušci fantastiky znát především z jeho režijního zpracování X-Men Origins: Wolverine. Krom zmíněného „Indyho“ ve filmu také uvidíme Bena Kingsleye či Violu Davis, ale jinak je snímek ochuzen o pompéznost hollywoodských stars, což nemusí být nutně na škodu.

Vesměs to tak bývá, že film, točený podle knižní předlohy, je ořezanou a nedonošenou verzí. A na rovinu, není tomu jinak ani tentokráte. Přesto si myslím, že tohle zpracování Enderovy hry není vůbec špatné. Film má pořádný spád a vyhýbá se jakýmkoli rozváděním jednotlivých dějových linií knihy, samozřejmě krom té hlavní. Tedy krom toho, jak samotný Ender k vítězství a slávě přišel. Například jsou zcela vynechány osudy Enderových sourozenců a jejich aktivity na Zemi v době, kdy hlavní hrdina studuje na vojáka z povolání. Ovšem na druhou stranu je třeba vyzvednout například scény v bojové místnosti, která je mistrně vykreslena a má opravdu zvláštní a podmanivé kouzlo. Škoda jen, že tempo filmu je tak rychlé, že i Enderovo studium na Válečné škole je notně okleštěné. Přeci jen, tohle jsou v knize momenty, kdy čtenář skoro nedýchá a s napětím sleduje další děj. Tady je to podáno až příliš formou přišel, viděl, zvítězil. Za zmínku rovněž stojí i hra, kterou Andrew Wiggin hraje na svém osobním počítači. Myslím, že o takovémto počítačovém ztvárnění se v době psaní Orsonu Scottovi Cardovi ani nezdálo. Za zmínku určitě ještě stojí i závěrečná bitva proti termiťanům, kterou Ender, již coby velitel flotily, svede.

O zfilmování této knihy se začalo uvažovat již v roce 1996 a první, v konečném důsledku nepoužitý, scénář napsal sám autor knižní předlohy Orson Scott Card. V roce 2003 pak byli pověřeni napsáním scénáře David Benioff a D.B. Weiss, autoři seriálového megahitu Hra o trůny, a režie se měl ujmout Wolfgang Petersen, který má na svědomí například snímky Troja, Dokonalá bouře nebo Poseidon. Vše ovšem nakonec dopadlo trochu jinak. Částečně se natáčelo i  ve vesmírném středisku NASA, kde se v běžném provozu sestrojují raketoplány a jiná vesmírná zařízení. Filmovému štábu byly tyto prostory propůjčeny coby ateliéry na několik dní. Producenti filmu konzultovali některé raketové technologie s Elonem Muskem, ředitelem společnosti Spavec. Na  některé rekvizity k filmu byly dokonce použity 3D tiskárny, aby byl zvýšen výsledný efekt. I samotní herci si před natáčením přišli na své, měsíc  individuálně trénovali s členy Cirque du Soleil, aby mohli některé kaskadérské kousky posléze provádět sami. Zajímavým faktem například je, že majorka Andersonová je v původní románové verzi muž. Pravděpodobně tak tvůrci chtěli vše pečlivě genderově vyvážit. V jedné scéně Mazer Rackham (Ben Kingsley) prohlásí, že maorské tetování na jeho tváři dovolují „mluvit za mrtvé“, což je povedený odkaz na druhý díl knižní Enderovy ságy Mluvčí za mrtvé.

Ano, moderní filmové a počítačové technologie dávají tomuto zfilmovanému románu nový rozměr, který není vůbec zlý. Zároveň je však potřeba vměstnat celou románovou předlohu na stříbrné plátno, a to ve stopáži bezmála dvou hodin přináší očekávané oběti. Ač se filmaři snažili zachytit vše potřebné, nejsem si jist, jestli pro ty, kteří nejsou postiženi četbou knihy, nevytvořili jen jakýs takýs vědeckofantastický mišmaš, který jim krom moderních trikových technologií a pár akčních scén mnoho nepřinese. Herecké výkony pak jsou spíše v průměrném ranku a není moc vybírat z toho, kdo by snesl přísnější měřítko. Netvrdím, že zúčastnění hrají špatně, ale nějaký herecký koncert bude hledat jen stěží.

Film doporučuji spíše znalcům románové předlohy, kteří si smlsnou na některých scénách a mohou v konečném důsledku srovnat svou vizi, kterou si při četbě vytvořili, s úhlem pohledu tvůrců tohoto bijáku. Ti, kteří jsou knihou Orsona Scotta Carda nepoznamenáni, si pravděpodobně i přes výše zmíněné najdou na snímku to své, ale nějaký hluboký dojem si z filmu jen stěží odnesou. Bude to pro ně jen jeden z dalších mnoha filmů s fantaskní tématikou, který ve svém osobním žebříčku na přední místa pak pravděpodobně nevyzdvihnou. I tak film stojí za shlédnutí, protože osobitých filmů, které trpí dějem (byť v tomto případě jen tím základním) a na kterých nenajdete much jako na hnijícím salámu pohozeným před masnou, zase tolik není.