NADACE – FIKTIVNÍ UNIVERZUM, KTERÉ BERE DECH

Jméno Isaaca Asimova zná v našich končinách nepochybně skoro každý (pro ty, kteří váhají: ano, je to ten pán, který dal robotům duši, a to obdobně slavným způsobem, jako jim dal Karel Čapek jméno). Nejspíš bych nebyl daleko od pravdy, kdybych tvrdil, že nemálo z těch jedinců, kteří občas čtou i něco jiného než novinové zprávy či blogové příspěvky, některou z jeho knih dokonce i četlo. Zároveň si ale myslím, že jen hrstka z nich tuší, v čem se jako autor sci-fi mezi svými literárními kolegy výjimal natolik, že by jej v podstatě žádný z čtenářů science fiction neváhal dosadit na pomyslný trůn tohoto žánru. Ve zkratce: Asimov pro tento druh literatury vykonal něco obdobného jako Tolkien v žánru fantasy, Stan Lee v komiksovém světě či George Lucas v oblasti filmových pohádek. Vytvořil fiktivní univerzum Nadace (Foundation), které svou komplexností a propracovaností čtenářům bere dech.

Jak už to u podobných velkých věcí bývá, vše začalo nejspíš bez jakýchkoliv plánů v roce 1950 – konkrétně povídkovým románem Já, robot, jehož název zná (snad i díky stejnojmennému filmu z roku 2004) nejspíše stejné množství lidí jako jméno samotného autora. Je v něm sledována ranná historie robotů od jejich prvních krůčků, které mohly být realizovány díky vědkyni Susan Calvin, která zde vystupuje nejen jako hlavní vypravěčka, ale také jako konstruktérka první z těchto umělých bytostí a v některých případech také jako ústřední postava. Ačkoliv jde v podstatě o sbírku jeho prvotin, už zde vytvořil něco, co mu přineslo nemalou slávu: známé tři zákony robotiky, o nichž mnohem později sám prohlásil, že jsou zřejmě tím nejpřínosnějším, co v oblasti beletrie vytvořil.

Už v době vydání této sbírky si byl Asimov nejspíš dobře vědom potenciálu, který se v ní skrývá. Ve stejném roce tak vydal první knihu ze série, která byla později nazvána sérií Galaktické říše (série, která je řazena do širší série Nadace) – Oblázek na obloze. Rok na to vyšel další díl, Hvězdy jako prach a záhy díl poslední, Kosmické proudy. Tyto tři vcelku krátké knihy se odehrávají v poměrně daleké budoucnosti, ve které sice stále existuje planeta zvaná Země, její sláva a velikost je však ztracena v moři uběhlého času a zakalena radioaktivním mrakem, který tuto planetu obalil. Centrum dění se tak přesunulo na jiná, zajímavější a novější místa, která jsou sloučena v jedno galaktické impérium. Lidstvo je zde zřejmě na svém vrcholu. Příběhy, které jsou v těchto knihách vyprávěny, jsou spíše pouze lokálního charakteru (což ovšem neznamená, že nejsou zajímavé!). Do celku Nadace však nepřinášejí nic zásadního, takže je lze normálně vynechat. Na druhou stranu, pokud už za sebou máte ostatní knihy z Nadace, pak pro vás bude série o Galaktické říši skvělou lahůdkou.

O rok později autor začal publikovat části další série Nadace. Roku 1951 vychází první díl, který nese název shodný s jménem série. V dalších dvou letech pak následují díly Nadace a Říše a Druhá nadace. Zde autor přichází s něčím zcela odlišným od třech předchozích knih, a to jak formálně, tak i obsahově. Zřejmý je přechod od běžného lineárního vyprávění k odlišnému rozvíjení příběhu formou kroniky. Do pozadí jsou v podstatě také potlačena veškerá individua, neboť Nadace již není až tak moc o lidech jako jednotlivcích, jako spíš o lidstvu jakožto celku (zároveň ale Asimov také ukazuje, jak se toto nebrání jednotlivců v potaz může nevyplatit). Příliš tedy nelze hovořit o něčem, jako je psychologie postav. Asimov si zde naopak silně pohrává se sociálním inženýrstvím, matematickým modelováním budoucího vývoje lidstva a tím, jaké toto modelování může mít na onen vývoj, ale zpětně i na samotné modelování vliv. Události, které sledujeme v této sérii, se odehrávají v budoucnosti vzdálenější než v případě série předchozí. Říše začíná upadávat, čehož si díky své „filosofii dějin“ povšiml geniální vědec, Hari Seldon, zakladatel nové vědecké disciplíny nazvané „psychohistorie.“ S její pomocí tak vytvoří plán, jak onen pád zkrátit a zmenšit takovým způsobem, aby lidstvo neskončilo v naprostých troskách. Právě uskutečnění tohoto plánu můžeme sledovat v jednotlivých románech.

Tím ale Asimov ani zdaleka neskončil. Roku 1954 publikuje první díl ze série o robotech (kterážto je taktéž součástí širší série Nadace – máte-li v tom už zmatek, vizte seznam na konci tohoto článku) nazvaný Ocelové jeskyně, který o tři roky později doplňuje o část další, knihu pojmenovanou Nahé slunce. Vrátil se tak k počátkům v dvojím smyslu: za prvé tím, že opět dostává do hry roboty a známé tři zákony, za druhé tím, že čtenáře vrací ve vyprávění daleko před události popsané v předchozích sériích. Příběh (resp. příběhy) se odehrává pouze cca dva tisíce let v budoucnosti. Ta je popsána poměrně chmurně – Země je uzavřená v jakési „konzervě“ (ano, proto ta Ocelová jeskyně), přičemž většina osob, které ji obývají, trpí jistou formou agorafobie (což je fobie, kterou mimochodem trpěl sám autor). Takřka pro všechny dospělé jedince je představa vnějšího světa děsivá. Země už ovšem není jedinou lidmi osídlenou planetou. Naopak, osídleno je několik dalších planet obíhajících blízké hvězdy. Jejich poměr k mateřské planetě je přitom zarážející – jejich obyvatelé se totiž stali aristokraty, kteří pozemskou agorafobní pakáž nenávidí (jestliže se vám v souvislosti s tím vybaví nedávno do kin uvedený film Elysium, určitě to není náhoda). Oproti předchozím sériím zde dochází ještě k další změně. Žánrově jsou totiž romány o robotech téměř čistými detektivkami, přičemž v ústředí tentokrát stojí hlavně jednotlivé osoby. První skutečnost jde ruku v ruce s autorovým prohlášením, že science fiction nemá být žánrem, ale spíše něčím jako „odstínem,“ který ozvláštňuje žánry ostatní. Druhou je třeba postavit do kontrastu hlavně k ústřední sérii Nadace, která postupuje naprosto odlišně. Hlavní postavou těchto románů je nepochybně Elijah Baley, agorafobií trpící detektiv ze Země. Brzy však získá parťáka, humanoidního robota Daneela Olvawa, z něhož se postupem času stane nejdůležitější postava celé Nadace.

Po roce 1958 se Asimov přestal věnovat psaní science fiction literatury a oddal se své vědecké činnosti (byl to poměrně uznávaný biochemik) a psaní populárně naučných knih (těch má na svém kontě neuvěřitelné množství – ostatně celá jeho bibliografie čítá zhruba 500 knih, což je nepochybně naprosto ojedinělé… vsadil bych se, že to souvisí s výše zmíněnou fobií). Během následujících pětadvaceti let sepsal pouhé čtyři sci-fi knihy, z nich žádná s (do té doby neuzavřeným) univerzem Nadace neměla nic společného. Poté však nastal zlom. Autor se ke svému fantastickému světu vrátil a začal chrlit nové knihy s obdobným tempem jako v předchozích letech. Nejprve publikoval pokračování série Nadace nazvané Nadace na hranicích/Na hranicích Nadace, poté dva další romány s robotem Olvawem, Roboti úsvitu a Roboti a Impérium. Následně vyšla kniha Nadace a Země, která zdánlivě sérii uzavírala. Avšak opravdu jen zdánlivě, neboť skutečným závěrem jsou dva prequely – Předehra k Nadaci a kniha A zrodí se Nadace -, kteréžto daly celému fiktivnímu univerzu kontinuitu a uzavřely ji takřka dokonalým způsobem.

Ke všem těmto knihám je ještě třeba přidat dvojí. Za prvé jeho poměrně známý metafyzický román Konec věčnosti, v němž Asimov vytváří jakousi metafikci, neboť příběh v něm vyprávěný je jakýmsi mýtem o robotech, který koluje v univerzu Nadace. Za druhé jde pak o knihu Pozitronový muž, sentimentálně a s jistou dávkou patosu vyprávěný román o robotovi, který se rozhodl stát se člověkem. Nicméně obě tyto knihy, ačkoli jsou zasazeny do stejného univerza, nic k ústřednímu příběhu nepřidávají. To ovšem neznamená, že nestojí za přečtení.

Pouhý naturalismus či bezbřehý nihilismus?

Zatím jsem se věnoval Asimovovu fiktivnímu univerzu Nadace pouze v jeho jednotlivostech. Nyní bych jej chtěl uchopit uceleněji, a to tak, že se podívám na tři důležité aspekty, které jsem zatím pouze jenom zmínil. Prvním z nich je autorův pohled na dějiny, který sice není v díle vykreslen explicitně, přesto je však jedním z klíčových prvků jeho díla. Abych to vyjádřil jinak, je tím, co dodává danému dílu značnou část jeho kouzla.

V první sérii celku, která vypráví několik příběhů o robotech, lidstvo osídlilo 50 světů mimo planetu Zemi. V sérii druhé je lidmi zaplavena už polovina Galaxie. V té poslední, odehrávající se zhruba 20 000 let po první, se již lidstvo usadilo i v těch nejzazších koutech Galaxie. Přitom již takřka každý zapomněl na svůj původ – Země byla zničena a pouze malé množství lidí, zejména z řad vědců, si uvědomuje, že existovala nějaká původní planeta, kterou by bylo možné nazvat kolébkou lidstva.

Po přečtení všech částí musí čtenáře zaplavit pocit, že se lidstvo potýká stále se stejnými problémy, aniž by bylo dosaženo nějakého jiného pokroku než čistě kvantitativního nárůstu populace. Díky tomu se již lidstvo samozřejmě nemusí bát zániku svého druhu jako tomu bylo v době, kdy byl osídlen pouze svět jediný. To je ovšem jediný problém, který byl vyřešen. Stále se např. objevuje hladomor, války, politické problémy, epidemie různých chorob, apod. I samotnou vědu bychom mohli označit za stagnující. Samozřejmě lidstvo ve vědě dosáhlo výrazného pokroku – ovládlo mezihvězdné lety, zdokonalilo zbraně, apod., ale tyto nové vědomosti či dovednosti velmi brzy pozbyly statusu „vědecký“ a přešly do stádia „technický“ – lidstvo jako takové zapomnělo na to, jak věci fungují, a zapamatovalo si pouze postup jejich výroby a užívání. Lze říci, že právě proto přišla ústřední postava série o Nadaci, Hari Seldon, se svou novou vědou nazvanou psychohistorie a následně i s myšlenkou založení vědecké Nadace, jež měla vytvořit vědeckou encyklopedii, která se měla stát odrazovou plochou nových vědeckých výzkumů. Nicméně vědecký pokrok byl i poté zjevný pouze po několik staletí, přičemž brzy se objevila opět stagnace.

Asimovovu koncepci dějin by proto bylo možné nazvat naturalistickou (a vzhledem k možnosti předpovědění budoucího dění snad i fyzikalistickou). Rozhodně nejde o stanovisko teleologické, s čímž může mít mnoho čtenářů problém (kupříkladu ti, kteří přilnuli k nějakému náboženství). Lidstvo před sebou nemá žádný cíl, ke kterému by směřovalo. V podstatě jediným cílem, o němž by v takovémto pojetí mohla být řeč, je co největší kvantitativní rozprostření lidstva po celku kosmu. Nicméně něco takového nelze nazývat cílem, neboť postrádá jakéhokoli většího smyslu. Navíc lze pochybovat o možnosti dosažení „konce“ takovéhoto podniku.

Daný pohled na dějiny, jakkoliv je naturalistický, je proto třeba nazvat také nihilistickým. Vše, co je v jeho knihách prezentováno, poukazuje na nicotnost jakéhokoli lidského úsilí. Je otázkou, jde-li skutečně o autorův názor. Nicméně troufám si říci, že jedním z jeho záměrů bylo poukázání na to, jak slabé jsou hranice právě mezi naturalismem a nihilistickým světonázorem. A to je věc, která se v případě naturalismu na první pohled nevyjeví.

Jednotlivec nebo celé lidstvo?

Tři zákony robotiky zná nejspíš každý, kdo zná samotného Isaaca Asimova. Jen málokdo ale nejspíš ví, že zákony robotiky jsou ve skutečnosti čtyři. První tři byly vytvořeny lidmi, čtvrtý (resp. tzv. „nultý zákon“) byl přidán roboty samotnými. Proč tomu tak ale bylo?

Odpověď lze nalézt již v nadpisu. Na základě prvního zákonu robotiky („robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo“) a nejspíš také na základě praktických zkušeností (ano, Asimov byl Američan, a tak není divu, že učinil z robotů pragmaticky smýšlející bytosti) totiž došli k formulování otázky, kterou si kladl v dobách dávných např. již Platón, a která je stále velmi živou dodnes (ostatně, pravice i levice v současném politickém spektru se nám snaží namluvit, že skutečný rozpor mezi nimi spočívá právě v odpovědi na tuto otázku). Začali se totiž ptát, je-li opravdu důležitější chránit každého člověka zvlášť, nebo je naopak třeba upřednostnit prospěch lidstva jakožto celku před prospěchem individuálním (na základě těchto debat zřejmě vznikla ona proslulá Věčnost od Asimova v knize Konec Věčnosti). V románech o robotech o tomto problému diskutují zejména dva ústřední roboti, kteří dojdou k závěru, že je opravdu třeba zavést tzv. nultý zákon robotiky, který formulují následovně: „Robot nesmí ublížit lidstvu nebo svou nečinností dopustit, aby lidstvu bylo ublíženo.“ A hle, robot může najednou člověka i zabít, je-li tento čin spáchán ve jménu lidstva. Tento problém, jakkoliv se může zdát být okrajovým, stojí ve skutečnosti v naprostém základu celé série, což pozná každý, kdo se sérií prokousá až do konce.

Odpověď robotů Asimov pravděpodobně přijal za vlastní. To lze vyvodit z faktu, že románoví roboti vyvodili nutnost přednosti nultého zákonu robotiky před ostatními čistě prostřednictvím logiky. Jinými slovy, podle Asimova je tedy to, že má mít lidstvo přednost před jednotlivcem, logicky nutná pravda, jakkoli děsivě může znít. Jakožto přírodní vědec si byl ostatně moc dobře vědom toho, že bez lidstva jakožto druhu žádný jednotlivec existovat nemůže.

Robot – z otroka pánem lidstva

Otázkou tedy nyní je, kým je vlastně robot. Je pouhým sluhou/otrokem? Ano, člověk jej k tomuto účelu vytvořil. Ovšem co znamená člověku sloužit? Je zřejmé, že člověk (bytost dosti ovlivňována emocemi) si význam tohoto slova vykládá zcela odlišně než robot (bytost nechávající vést se logikou). Každý člověk by např. nejspíš nepřipustil to, že musí být aplikován nultý zákon. Pro roboty je to však jasná věc. Robot se tak stává nezamyšleným kontrolorem lidstva – tím, kdo řídí jeho osudy, ačkoliv o tom člověk samotný neví (proč? jednoduše proto, že zamlčení existence nultého zákona lidstvo samotné chrání). Vzniká zde jistý paradox. Člověk pomocí robotů získal vytouženou svobodu, nemusí již pracovat, má vše, co potřebuje, a také nepřeberné množství volného času. Zároveň ale svou svobodu naprosto ztratil, neboť jeho osudy jsou určovány čistě roboty, ačkoliv bez jeho vědomí. Svoboda je tedy jen zdánlivá. Z člověka se tak stává otrok (je nástrojem robotů, resp. nástrojem čisté logiky) a z robota pán.

Chápal ale Asimov tuto novou funkci robotů pozitivně či negativně? Těžko odpovědět. Je jisté, že se podobně jako Karel Čapek snažil ukázat, jak snadno se může technika zvrhnout v něco nekontrolovatelného. Na druhou stranu se zdá, že popisuje onoho ústřední robota, který se sám dosadil do pozice vládce, jako kladnou postavu. Robot jako takový může lidem vládnout jako absolutní vládce jednoduše z toho důvodu, že naslouchá pouze nultému zákonu robotiky. Jediné, na čem mu skutečně záleží, je prospěch lidstva. Nic takového jako egoismus u něj neexistuje, takže jej lze popsat jako dokonalého altruistu.

Podíváme-li se ale prizmatem zmíněného nihilistického světonázoru, pak lze na danou otázku odpovědět jednoduše: Vždyť je to stejně jedno…

Seznam sérií a v nich obsažených knih v rámci širší série Nadace

Série Galaktická říše

• Oblázek na obloze (1950)
• Hvězdy jako prach (1951)
• Kosmické proudy (1952)

Série O robotech

• Já, robot (1950)
• Ocelová jeskyně (1954)
• Nahé Slunce (1957)
• Roboti úsvitu (1983)
• Roboti a Impérium (1985)

Série Nadace

• Nadace (1951)
• Nadace a Říše (1952)
• Druhá Nadace (1953)
• Nadace na hranicích (1982)
• Nadace a Země (1986)
• Předehra k Nadaci (1988)
• A zrodí se Nadace (1991)

Další knihy týkající se Nadace:

• Konec věčnosti (1955)
• Nemesis (1989)
• Pozitronový muž (1993)