KOUZELNÁ DISPERZE PĚNY DNÍ

Na rozdíl od ostatních fundovaných filmových kritiků, bude tahle recenze více pozitivnější něž bývá v zapšklých kuloárech mediální stoky zvykem. Jenže je to až triviálně jednoduché. Spojení kouzla francouzské kinematografie v režijních rukou Michaela Gondryho s šaramantní nebarbínovskou krásou Audrey Tautou v rukou příběhu básníka života Borise Viana je jednoduše kouzelné a naplňující. To, co Mirku Spáčilovou dokáže uspat, přijme zapšklý cynik s tajnou komůrkou romantismu v duši s velkým povděkem.

Boris Vian, který není jen spisovatelem, je často brán jako prozaik, novinář, hudební skladatel, dramatik, herec, malíř, trumpetista, kritik, překladatel, scenárista. Nejvíce pak jako člen Collegia Pataphysicum, čili společnosti bojující satirou proti lidské hlouposti inspirované posmrtně vydaným dílkem Alfreda Jarryho Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika. Ani zrnka existencionalismu, které pevně zasazoval do svých textů, mu nejsou absolutně cizí, ba naopak. Z předešlých vět vyplývá, že Pěna dní  je skvostnou metaforickou satirou na život a v první řadě pak na opravdovou lásku bez hranic. Přesně tak příběh pojal i režisér Michael Gondry, který Vianovu fantaskní metaforu převedl na stříbrné plátno.

Samotný děj se dá rozdělit na dvě zcela odlišné části. V první je nám představen bezstarostný, idealistický a vynalézavý Colin (Romain Duris), který si užívá svůj zabezpečený život plnými doušky. Navíc reálie jsou v téhle části podány až se švankmajerovkým citem pro fantaskní detail, který předkládá množství absurdně milých nápadů. Klavír, který míchá koktejly, zvonek, jenž putuje při svém povolání bytem, tanec hopsatror, při němž se jeho účastníkům podezřele protahují nohy. Myš, která po bytě cestuje vlastním dopravním systémem nebo auta, která mají volant v kufru. Tohle je jen pár detailů, kterými je divák hned v úvodu absolutně zasypán. Než se vzpamatuje, tak je již vtažen do děje, kdy Colin potká svou osudovou lásku. Samozřejmě půvabnou Audrey Tautou, vlastně Chloé, jakoby stvořenou jazzovým mistrem Duke Ellingtonem. A gejzíry nápadů pokračují, protože láska bývá bláznivá a totálně neuchopitelná. Aeroježís o tom musí přeci vědět své.

Kouzelná scenérie bezstarostné existence však končí na svatební cestě. Tam je Chloé infikována nebezpečnou a neznámou nemocí, v jejímž následku ji v plíci vykvete leknín. Vše se hroutí a nadchází druhá fáze snímku: Dojeb! Veškeré štěstí se tříští v existencionálních starostech, které mladý pár od té chvíle provází na každém kroku. Obraz potemní, blýskající se okenní tabulky jsou pokryty nánosem nesmytelného prachu a vše se střemhlav řítí směrem k absolutní záhubě. Sluha Nicolas (Omar Sy), který je šaramantní francouzskou verzí například takového Saturnina, stárne doslova každým dnem a zásoby peněz v trezoru mizí tempem přímo úměrným nadstandardu kapitalistického zdravotnictví. Pěna dní tak naráží na útesy tvrdé reality, která není ani za mák příjemná.

Divák dostane v druhé půlce filmu pořádnou existencionální facku a uvědomí si, že i opravdové lásce může házet klacky pod nohy šedivá a bezútěšná realita světa kolem nás. Tam, kde předtím doslova řádila dětinská fantaskní alegorie, je nyní cítit pouze výkal opravdového a surového světa. Z tohoto filmu asi nebude nadšený každý, ale každý si v něm s trochou trpělivosti může najít to své. V části, kde někteří již spí spánkem spravedlivým, si běžný občan uvědomí, že na světě jsou věci, které neovlivní ani za všechny poklady světa. A taky mu dojde, že leknín může vyrůst v podstatě v každém, a to bez rozdílu společenského postavení, pohlaví, krásy, financí, rasy či názoru na současnou kinematografii.