Kazatel Honzy Vojtíška

Ačkoliv je Kazatel Vojtíškovou prvotinu, se psaním má tento nestor českého hororu už nemalé zkušenosti. Jeho povídky vyšly ve slušné řádce hororových analogií, z nichž některé i sám editoval. Za všechny bych zmínila alespoň Sešívance, Může se to stát i vám nebo Poslední polibek. První kapitoly Kazatele prý autor začal psát na počátku spisovatelské kariéry. V úvodu knihy je sice jeho mladická rozpačitost hodné cítit, ale následující stránky potvrzují Vojtíškovu autorskou vyzrálost. Dobře vypointovaný příběh má hned od počátku dvě dějové linky.

Jedna se odehrává v současnosti a jeho hlavním hrdinou je Gaben. Týpek, který se na párty v klubu společně s kamarádem neváhá na pánských záchodcích pomazat mastí, o jejímž složení neví zhola nic. Tuší jen, že by mohla mít psychotropní či halucinogenní účinky. Údajně ji totiž používaly čarodějnice, když se chystaly na sabat. Trefa do černého. Začnou se dít věci, které by nikoho z nich nenapadly ani ve snu. I když vhodnější by nejspíš bylo přirovnání k pořádně pekelné noční můře. Druhá část příběhu nás zavede do středověku, na malou vesnickou farnost, kde z kazatelny káže kněz posedlý démonem.

Vojtíškův styl psaní je civilní, spíš než na budování temné atmosféry, se soustředí na uvěřitelné zachycení situace a v jeho tvorbě se tak nenásilně prolíná béčkový krvák s klasickou beletrií. Historická linie děje působí přesvědčivě. Je vidět, že si autor nastudoval reálie. V textu zmiňuje i několik dobových události a zasazuje tak svůj příběh do užšího kontextu dějin. Umí výborně vtáhnout čtenáře do děje a vzbudit pocit napětí. Dialogy znějí přirozeně. Nicméně u ženských postav klade Vojtíšek až příliš velký důraz na vzhled. Jejich charaktery se tak smrskávají do poněkud groteskní podoby a ony spíš, než lidské bytosti připomínají kusy masa vystavené ve výloze.

Je to škoda. Psychologii mužských postav má totiž popsanou skvěle. Nebohého Matěje Malovce vám musí být líto, pokud nemáte srdce z kamene. Naopak sadistickému Petrovi Prackovi přejete ten nejhorší možný konec. Jediná věc, která trochu zaráží je, jak málo se Řehoře a Gabena dotkne smrt jejich blízkých přátel. Ani jeden v podstatě vůbec netruchlí. Nepřemýšlí, jestli mohli své přátele zachránit. Jestli na jejich smrti, u které byli přítomni, nenesou osobní vinu.

V posledních kapitolách knihy začíná atmosféra viditelně houstnout. Přibývá naturalisticky líčeného násilí i bizarností, jako je třeba polosvlečená lesbička mlátící svého bratra umělým růžovým penisem. Do literatury tohohle žánru však podobné věci rozhodně patří a Vojtíšek je dokáže napsat tak, že do sebe zapadají jako jednotlivé díly puzzle. Konec románu vám pořádně podráždí nervy. Není příliš překvapivý. Přesto lze říct, že se s ním autor vypořádal se ctí.

Osobně mám pocit, že Honza Vojtíšek má nakročeno k více žánrům, ať už historické fantasy nebo klasické beletrii, než aby mohl být považován za výlučně hororového autora. Román obsahuje předmluvu od Svatopluka Doseděla, která se snaží vymezit základní teze českého hororu a vymanit jej ze škatulky špatně napsaného braku. Protože podle Doseděla neexistuje nekvalitní žánr jako celek, existují jen nekvalitní knihy a ty lze nalézt v každém žánru. Nebo také, jak píše Vojtíšek v Kazateli: Každá žena má prsa, to jen někteří muži je nevidí.