logo

Replika v labyrintu života

Mediálním prostorem se cyklicky vrací téma, jež nastoluje otevřenou diskuzi o problematice klonování. V zásadě se jedná o klasická Overtonova okna, čili pokusné sociologické balónky, které posouvají myšlenky dříve mravně nemyslitelné na úroveň debaty, jejich pozvolné přijetí veřejností, legalizaci a ukotvení zákonem. Ona sociální technologie je natolik úspěšná, že majoritní společnost naprosto přirozeně přijala homosexuály s jejich nárokem uzavírat manželství a adoptovat děti. Následuje vášnivá rozprava o islámu, jež protlačuje bigamii a pedofilii. Pravidelně se jako bumerang také vrací konverzace o eutanazii a někde mezi tím vším nepravděpodobným se na mainstreamový povrch dere otázka klonování člověka!

Klonování, chápej laboratorní rozmnožování identicky stejných organismů, je již běžné v zemědělství u rostlin. Avšak stejný proces u vyšších živočichů a zejména u lidí, stále naráží na většinový odpor. Na jedné straně stojí argumenty morální (lidstvo by si nemělo hrát na Boha) a na druhé straně se otevírají netušené možnosti léčby určitých chorob.

Domnívám se, že na danou problematiku bude jinak nahlížet smrtelně nemocný multiboháč a chudý člověk. Ostatně, krádeže tělesných orgánů ve válkou zmítaných regionech budiž důkazem toho, co píši. Ale abych šel k jádru pudla, etickým problémem dneška je ta překážka, že čistě hypotetický klon, který je určitě člověkem, bude jednoho dne demontován a rozebrán na náhradní díly (čti usmrcen a rozřezán). Ovšem nemusí se jednat pouze o nedobrovolné odebrání tělesného ústrojí, ale i o klony určené k farmakologickým či bakteriologickým pokusům! Kompromisem v tomto sporu by se však stalo, kdyby lidská játra, ledviny a srdce rostla na stromech, což není moc pravděpodobné, že. Možná si řeknete, že kompletní úvaha o klonování je pouze akademicky teoretická a tudíž zbytečná. Nicméně já si to nemyslím. Jsem již tak dlouho na světě, abych zdravě pochyboval o tom, co píše hlavní proud a hlavně vím, že: Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Z posledně uvedených důvodů si dokáži představit, že sci-fi příběh Lauren Oliverové s názvem Replika, může být pravdě mnohem blíže, než si kdy dokážeme vůbec  připustit a představit.

Dvě dívky, dva příběhy, jeden román

Na úvod jsem se rozepsal poněkud zdlouhavě, jak je mým ne/dobrým zvykem, ale vše má svůj důvod. Chtěl bych, abyste si uvědomili, že klonování je v dystopickém románu realitou a to hned od prvních stránek knihy. Za další bych si přál, až se necháte unášet příběhem, podumejte nad hranicí lidství.

Dvě dívky, dva příběhy, jeden román. Tak zní knižní anotace a shodou okolností jsem chtěl použít stejné slovní obraty i ve svém článku, jak karmické. Takže dvě dívky…

Lyra

Jedna existuje v tajném vědeckém zařízení, kdesi poblíž Floridy na ostrově Haven. Pro tamní personál se jedná o řadovou repliku, TO či VĚC a je pro ně pouhé číslo 24. V podstatě jde o chladný pragmatický odstup ze strany zaměstnanců, jaký byl použit již v koncentračních táborech a koneckonců není ani dobrým nápadem pojmenovávat prasátko, jež půjde na porážku. Že jsem bezohledný? Nikoliv já, to děj knihy je cynický. Ale stane se, že jedna ze zdravotních sester na Havenu nemá srdce z kamene a zkoumanému objektu číslo 24 dá proti všem předpisům jméno. Jméno Lyra podle souhvězdí na severní obloze. Ona ošetřovatelka se jednoho dne odmlčí a na ostrov se už nikdy nevrátí, ale ještě před tím naučí Lyru číst, čímž u ní zažehne plamen lidské zvědavosti.

Gemma

Druhá holka žije naopak v klasické rodině a jmenuje se Gemma Ivesová. I když tvrzení klasická rodina není vůbec na místě. Gemmin táta je despotický odtažitý člověk, který se pohybuje v nejvyšších společenských vrstvách Spojených států amerických a má přímé vazby na farmaceutické, vojenské a jiné elitářské kruhy. Není výjimkou, že si tyká s prezidenty. Asi nemusím dodávat, že rodina rozhodně netrpí nedostatkem finančních prostředků. Maminka je pak patologická neurotička, jež polyká prášky, jako mlsné děcko bonbóny. A Gemma?

Gemma celé dětství prostonala a tudíž se těší, až obtěžující, pozornosti rodičů. Hlavně matky. Sama Gemma se považuje za mimozemšťanku, cítí se být tlustá, neatraktivní a pravděpodobně z důvodu nízkého sebevědomí, což dětský kolektiv neomylně vycítí, se stává častou obětí šikany. Vlastně má jenom jednu přítelkyni, také mimozemšťanku, April. Její život osciluje mezi školou, kamarádkou a domovem. Celkem nuda, až do jednoho dne, kdy se ji pokusí unést ne úplně neznámý muž, a ona  se vydá na jeho popud po stopách historie vlastní rodiny. Její rebelská cesta povede na Floridu a jeden z tamních ostrovů, který nese jméno po Richardu Havenovi… Haven.

Replika v labyrintu života

Americká spisovatelka Lauren Oliverová (*1982) se pokouší ve své knize oprášit již několikrát propraný motiv klonování lidí a etických důsledků z toho plynoucích. Vlastně s tím nemám žádný problém, neboť si rád poslechnu jakýkoliv názor, abych mohl vyhodnotit, zda přináší nové neotřelé myšlenky. Bohužel, jako dospělý jedinec musím konstatovat, že autorčina vynalézavost se nachází spíše v rovině fyzického zpracování knihy a netradičním pojetí literárního textu. Jeden svazek obsahuje dva paralelně oddělené příběhy (knihy), jež se v určitý okamžik prolnou. Ale dejme opět prostor anotaci:

Příběhy obou dívek se navzájem zrcadlí a každý z nich obsahuje detaily důležité pro ten druhý. Mohou být čteny na přeskáčku po kapitolách, nebo postupně jako dva nezávislé texty.

Čili, Repliku můžete číst tak, jak se to logicky nabízí, odpředu, a začít příběhem Lyra. Druhá možnost je knihu otočit naruby a číst odzadu příběh Gemma. Nakonec tu ještě zůstává poslední možnost, zamotat si ruce jako vánočku, a přeskakovat po kapitolách cikcak. Pokud jde o mne, tak jsem zvolil první z uvedených možností, to znamená pořadí LyraGemma a v rámci recenze jsem experimentoval i s přeskakováním po číselně shodných kapitolách.

Dystopie Replika je kniha, která mne zaujala netradičním konceptem a poutavou obálkou, kde se odráží dvě poloviny motýlího těla, jako symbol jing-jang, jež odkazuje na spojení do jednoho celku. Skličující pravdou je, že by skutečně stačil jeden komplet o dvou dějových linkách, ale to by nebyla žádná PR senzace! Nemluvě ani o nežádoucím spoilerování, kterému se nelze vyhnout, při odloučeném čtení textů. Druhé nezávislé čtení totiž evokujete nepříjemnou situaci, kdy sedíte v kině a před vás si sedne někdo, kdo film již viděl a má tendenci neustále vyzrazovat děj, což je na pohlavek. Mohu tedy potvrdit fakt, že se některé okamžiky a dialogy opakují, nebo naopak mírně rozcházejí a to v důsledku perspektivy, jak je vnímala každá z dívek. Ale možnost výběru je vaše výsadní právo a nebudu nikomu radit co má dělat.

Text želbohu vykazuje několik divných příměrů, jež patří k béčkové literatuře (Lhaní ji v hrudi zanechávalo lepkavý pocit, jako by omylem vdechla kondom.), to jako vážně? Dále pár očividných překlepů a tuzemsku přizpůsobený překlad (vytočit 1-5-8). V Americe? To už by se ale mohla překládat i čísla dálnic pro lepší pochopení, třeba na v Evropě proslulou D1!

Vrátím se ještě k slabší autorské invenci a zde je nutno přihlédnout k polehčující skutečnosti, že kniha je beletrií určenou pro děti od 12 let, a bez zbytečného genderového kvokání, pro dívky. V této souvislosti pak lze říct, že každá z hlavních postav má slušně rozpracovaný charakter, jež se předně soustředí na dívčiny intimní pocity a dějová akce je až druhořadá, ihned za emoční bází. Každá z vyfabulovaných slečen má vedle sebe tudíž i nezbytného chlapce, jehož se téměř dotkla, kterému skoro dala pusu, nebo pomýšlí na to, jak se kousek od ní hoch sprchuje – a nahý! Osobně se domnívám, že -náctileté dívky budou z vyprávění nadšené. Kluci stejně nepřiznají, že to sestře tajně četli, a dospělý, který přežije ony pubertální výkyvy, nakonec dostane oddychovou předvidatelnou četbu. Summa summarum, kniha Replika může být příjemnou rodinou záležitostí a volba je opět na vás.                   

Knihu Replika vydalo nakladatelství CooBoo ve společnosti Albatros Media a.s., v roce 2018. Překlad provedla Romana Bičíková. Určeno pro čtenáře od 12 let.

(Visited 247 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.


KOMENTÁŘE