Galaktický budhismus Kendžiho Mijazawy

Najít v dnešní době knižní soubor pohádkových příběhů, který přesahem, alegoriemi a ponaučeními osloví jak malé, pro které jsou příběhy prioritně určeny, tak velké čtenáře, připomíná hledání jehly v kupce sena. Ne, že by nevycházelo dostatek literatury pro nejmenší, ale většině schází víc než jeden, dva obohacující rozměry a určitá hloubka. Není se tedy co divit, že nakladatelé sahají po časem prověřených „značkách“. Nejinak je tomu i v případě nedávno vydaných fantastických pohádkových příběhů japonského básníka a prozaika Kendžiho Mijazawy Noc na galaktické železnici, které na tuzemský trh přineslo nakladatelství Argo.

Jeden z celosvětově nejznámějších tvůrců literatury pro děti a mládež se narodil roku 1896 coby nejstarší z pěti dětí ve městě Hanamaki, v prefektuře Iwate. Nejprve pod vlivem básníka Takubokua Išukawy začal tvořit poezii. Až o několik let později se dostal k psaní prózy a vznikly jeho první pohádky. V roce 1918 prodělal pleuritidu (zánět pohrudnice) a uvědomil si, že mu mnoho let života nezbývá. V roce 1922 ho postihla další rána osudu, když skonala jeho sestra Toši, za níž sepsal sbírku smutečních písní. Za jeho života mu vyšla pouze jedna sbírka pohádkových příběhů – Restaurace mnoha objednávek (Čúmon no ói rjóriten / 1924). I přes chatrné zdraví se nadále věnoval tvorbě poezie, pohádek a svým zaměstnáním, jako byl kupříkladu učitel na zemědělské škole nebo vedoucí lomu. Většina Mijazawovy tvorby vyšla až po jeho smrti 21. září 1931.

Na tomto místě poznamenejme, že kniha Noc na galaktické železnici (Ginga tecudó no joru) je výběrem nejlepších Mijazawových prací, který sestavil editor a překladatel knihy Petr Kabelka. A nutno dodat, že na sborníku odvedl velký kus práce! Navíc pohádky prošly, jak za života autora, tak i po něm množstvím úprav, přepisování a škrtů. Dají se vystopovat čtyři odlišné rukopisy, první vznikl zhruba dva roky po smrti Toši a další prováděl autor v následujících letech. Finální redakce se po Mijazawově smrti ujali jeho kolegové ze spisovatelských kruhů. Tyto změny se jeví jako nejmarkantnější, ale zároveň dodávají původním autorovým myšlenkám největší hloubku a sílu. Pozoruhodné také je, že Kendži Mijazawa v rámci tvorby věnoval světu několik unikátních slov. Překladatel Petr Kabelka k tomu ve své diplomové práci píše: „Některá z nich představovala pouze umělecká synonyma pro již existující věci, avšak právě v případě Noci na galaktické železnici vytvořil Mijazawa spolu s novými slovy i – minimálně dle mého názoru – zcela nové reálie.“ Autor se navíc vydává zcela odlišnými literárními směry, než jeho kolegové v té době.

Právě titulní Noc na galaktické železnici otevírá Kabelkou sestavený výbor. Dostáváme se v ní do fikčního příběhu, který sice začíná v tom našem „reálném“, ale záhy se s hlavním hrdinou Giovannim vydáme na cestu po neznámých a dosud neprobádaných galaxiích. Vycítíme styčné body s dalším zásadním dílem pro mládež, Saint-Exupéryho Malým princem, ale větší srovnání s tímto slavným příběhem by bylo asi dehonestující. Jména hrdinů v „Noci“ jsou absolutně nejaponská, ale reálie a celkové vyznění je silně spjato s kulturou země. Příběh není dlouhý, přesto v něm nalezneme množství podnětných myšlenek, metafor a odkazů. Budhistické smýšlení, zděděné po otci, je zřetelné a dodává nosnost mnoha Mijazawovým myšlenkám. Je nedostačující jak tuto povídku, tak i všechny následující, okleštit pouze nějakým recenzentským výnosem. Každý z přítomných pohádkových textů v sobě nese množství meziřádkových vzkazů, které často Středoevropan nezajímající se o japonskou kulturu do hloubky nedokáže ani vstřebat. Příběhy v sobě nesou filosoficky laděný pohled na život a jeho hodnoty, ať jsou již zahaleny to jakkoli pestrého fabulačního hávu.

Mnohými autory bylo v různých obměnách dokázáno, že pohádka je útvar, který může mít universální věkovou adresu. I soubor Mijazawových fantastických povídek přesahuje určenou cílovou skupinu. V dospělých naopak znovu probouzí dětský pohled na okolní svět. V pohádce Větrný skřítek Matasaburó autor sází na dítě, které je ochotné neustále se divit a nebojí se zatvrzele popírat vžité zvyky světa dospělých. V globále ale nacházíme příběhy různého charakteru a formy, kde pojítkem je nejen cílová skupina nejmenších, ale rovněž poeticky laděné vyprávění. Dospělý dokonce může pocítit ztrátu toho, že dítětem kdysi byl, ale už jím není. Mijazawa má dar takové pocity probouzet a každý čtenář si z knihy může odnést něco odlišného, niterně osobního. Témata pohádek vycházejí z okruhů zájmů, kterým se autor během života věnoval. Narazíme tak na zemědělství, vědu, hru na violoncello, zájem o minerály, japonský folklór, posmrtný život…  Kendži Mijazawa se vymezuje i vůči jemu nepochopitelným nešvarům. Například coby zapřisáhlý vegetarián v Restauraci mnoha objednávek píše o kanibalských choutkách. Dokazuje i takřka nemožné, když v povídce Příběh Budorihio Guska citlivým způsobem vytváří symbiózu světa techniky a přírody. Violoncellista Gauche zase ukazuje pohled na univerzální jazyk hudby a její léčivé účinky.

Přes až neobvyklou pestrost kniha jako celek působí celistvým dojmem. Navíc je řeč o japonském autorovi, tedy o někom, kdo vyrostl ve zcela odlišném společenském a kulturním prostředí, což při čtení může vyvolávat dojem exotiky. Noc na galaktické železnici jsou i nejsou pohádky, a záleží jen na vás, jak celý „Mijazawův svět báchorek“ vlastně vnímáte. Tu jsou evokovány japonské strašidelné historky kwaidan, onde temné pohádky bratří Grimmů, jindy zase Andersenova poetiku a nechybí ani určitá grotesknost suchého britského střihu. Pokud chcete sobě i dětem dopřát porci pohádek, ze kterých se nebudou děvčata jen nakrucovat před zrcadlem a hrát si na princeznu, a chlapci nerozbijí zařízení bytu při „střetu“ se sedmihlavou saní, nezbývá mi (a popravdě je to příjemná povinnost), než čtrnáct snových textů plných bezbřehé fantazie doporučit!