logo

6. ANTOLOGIE ČESKÉHO HORORU

V pradávných, na český horror ještě skoupějších letech, skupinka nadšenců vydávala hororový časopis nazvaný Král horor. Po jeho zániku se z povídek v něm zveřejněných zrodila 1. antologie českého hororu a společně s ní i projekt Hledá se 100 českých Kingů. Něco, čemu na první pohled nepadlo dlouhé trvání do vínku trvá dodnes. Je to pár měsíců, co vyšla již 6. antologie českého hororu.

Celý veskrze sympatický projekt hledání českých hororových autorů a autorek a umožnění veřejné publikace jejich nejlepších povídek má hned několik pozitivních stránek. Již samotná možnost, že se vaše povídka někde veřejně objeví a vám se tak dostane alespoň nějakého ujištění, že nepíšete zrovna dvakrát špatně a že to, co děláte, si své čtenáře najde, je jistě pro začínající či dosud ne nějak často publikující autory jistě velmi potěšující a pro další vývoj jejich tvorby a zápalu pro ni povzbuzující. A věřte mi, že to opravdu pomáhá. Nejen autorovu/autorčinu libidu, ale i jejich tvorbě. Čtenáři se tak mají možnost seznámit s tvorbou autorů, s nimiž často neměli ještě vůbec tu čest se setkat, a zjistit, že český horor žije, i když ne zrovna na výsluní. Za ty roky a šest svazků nám tak série antologií českého hororu představila celkem 58 autorů a autorek. K neméně důležitým pozitivům pak jistě patří i velmi slušná a příznivá cena, sympatický formát a v případě posledních dvou svazků i stylová obálka.

Ale přejděme k aktuální 6. antologii českého hororu. Ta, jako vždy, přináší jak autory již pravidelné, tak i nováčky. A tentokrát i několik nových změn. K již pravidelným přispěvatelům patří Luboš Štěrba, jež se ve své povídkové tvorbě pravděpodobně rozhodl zabývat až eticko-morálním tématem viny a trestu, neboť po povídce v předchozí antologii přichází opět s podobnou zápletkou, kdy muže odsouzeného k trestu smrti za vraždu dožene vlastní minulost. Nutno podotknout, že se v této své osobní subžánrové škatulce zlepšuje. Justiční omyl je mnohem příjemnější a čtivější než jeho Infernum z minulé antologie.

Novinkou letošního svazku je zařazení tzv. 333 drabble povídek, tedy krátkých povídek v rozsahu maximálně do 333 slov. Těmi jsou nakonec proloženy klasické „dlouhé“ povídky a je třeba říci, že jsou, jak co do kvality, tak i atmosféry, příjemným zlepšením, neboť nejednou patří k tomu nejlepšímu z celé knihy. Hned první takovouto povídkou je povídka Mezi svými mé maličkosti. Dodám tedy jen, že ve čtenářském hlasování, vyhlášeném samotným vydavatelstvím, byla zvolena nejoblíbenější povídkou 6. antologie českého hororu.

Radek Karkovský nás svou hororovou prvotinou Punitio přesvědčí, že již tolikrát využitá zápletka o autorovi, jehož stíhá vlastní tvorba, ještě nebyla vyčerpána. I když pointy podobných případů mohou být, stejně jako např. u giall, až nežánrově prosté. Přesto se Karkovský v krajině hororového thrilleru necítí vůbec špatně, zbývá jen doufat, že do těchto vod ještě někdy zavítá a při svém zlepšování tvorby přestane nadměrně (a nevhodně) používat vykřičníky a bodat tomahawky.

Křik Martina Štefka je jako lehce schizofrenní říznutí nožem. Nejdříve mi ta pointová nedořečenost závěru trochu vadila, později mi přišla výstižnější a atmosféričtější. Petr Boček a Miloslav Zubík jsou mou velmi oblíbenou autorskou dvojicí a považuji je za jedny z nejlepších současných českých hororových autorů. Na jejich tvorbě se mi hrozně líbí, jak dokáží vniknout do nitra člověka a vyškrábnout z něj i tu nejmenší šmouhu zla a nezastírané „přirozenosti“. Také si při každém dalším novém svazku této série říkám, zda je tentokrát někdo dokáže srazit z trůnu nejlepšího záseku antologie. Kamufláž, příběh muže, který trpí pod rozmary své nechodící manželky, ale odreagovávat se jezdí každý víkend na chatu není jejich nejlepší povídkou, kterou kdy sérii antologií českého horroru poskytli, ale pořád si drží hodně vysoký standard. Opět mě z jejich tvorby děsí to nejděsivější – obyčejný člověk.

Poslední gentleman českého hororu, Martin Skuřok, díky své sebekritičnosti vypouští svou tvorbu do světa v podstatě sporadicky. Výhodou je, že jde zpravidla hlavně po obsahové stránce o kvalitní kusy. Jeho tvorba je tématicky také docela nepředvídatelná, dokáže zaskočit svou různorodostí a škálou existenciálního úderu mezi oči. V životě, třeba v autobuse cestou do práce, potkáváte různé lidi, někteří z nich dělají divné věci. A vám se pak divné věci stávají. Tohle všechno, v hodně mrazivém pojetí, dokázal Skuřok nacpat do ani ne 333 slov své povídky Nestihl jsem to. Kromě toho se také dokázal vydrápat až k samotným kotníkům dua Boček & Zubík a třese jejich trůnem.

Zdá se to prakticky logické. Dokáží-li, podle víry některých, kameny vyzařovat pozitivní energii a pohlcovat tu negativní, kde je psáno, že to nefunguje naopak? Z tohoto mála nám Bohumil Matějovský představí čtivou povídku Kámen o jednom světlém kameni a nepozornosti jejich majitelů. Aneb člověk neví, kdy přestat. Je zvláštní, kolik povídek jde o něčem tak obyčejném a prostém, jako je nějaký šutr, napsat. Ony se prakticky všechny věnují v podstatě stejné zápletce, ale je až zázrak, kolikrát to jde podat alespoň tak, aby to nebylo vyloženě špatné.

Sestra bubeníka a ekologa Miroslava Švába o dvou starých sestrách není vůbec špatná, to ne. Je dostatečně krátká, přímočará a lehce goticky atmosférická na to, abychom si ji zapamatovali a v příhodnou dobu se s ní vytasili v noci u ohně. Problém je možná trochu v tom, že tam zapůsobí více, než v knize na papíře.

Ludmila Svozilová, dle medailonku životem protřelá a zkušená žena nás v příběhu Zásadní problém vtáhne přímo do niterných myšlenkových pochodů moderní ženy. A ne jen z jedné polohy, ale takřka v kontrastním protikladu. A courat se něčími myšlenkami může být to nejnepříjemnější a nejednou i nejmrazivější, co vás může potkat. Protože tím největším synonymem zla jsou opravdu hlavně lidé samotní. Tohle je ukázka možná ne obsahově vytříbeného, ale formálně skvěle napsaného moderního ženského hororu. A když píšu ženského, nemyslím tím jen to, že vzešel z pera autorky. A taky to je, co do kvalit, třetí nejlepší povídka knihy.

Autoři to nemají lehké. Obzvláště, dají-li někomu přečíst svou prvotinu a pak jsou dychtiví názoru. Opravdu dychtiví. Neskutečně dychtiví. Takže ano, pane Danieli Bartáku, vaše povídka Kdo další? je výborná, skvělá a bezkonkurenční. Že nevíte, kde bydlím?

Další novinkou je povídka nazvaná Dvojník. Experiment vypsat v podstatě konkurz na čtyři různá postupná pokračovaní nastíněné zápletky byl jistě krok do naprostého neznáma. Snad i proto se jej nakonec úspěšně zhostili čtyři mladí autoři Michal Matoušek, Zdeněk Vavřina, Petr Mrnka a Pavel Bouda, z nichž u některých to byly krůčky první a začátečnické. Nechat jednotlivé autory navazovat na předchozí části, aniž by se o celkovém příběhu nijak domlouvali, však s sebou nese nejedno úskalí. Hned druhá část příběhu o muži, který se setká se svým dvojníkem z napínavého hororu uhýbá do čisté sci-fi a následující dva autoři mají hodně co dělat, aby ho alespoň trochu zatáhli zpět do hororových vod. Ano, druhá část povídky se mi jeví značně nejslabší. Naštěstí se to dvěma následujícím autorům podaří v míře možností a rozdaných karet napravit. Poslední autor se dokonce rozhodl operovat se všemi důležitými detaily použitými v předcházejících částech. Byť s jedním tahem je logicky trošičku na štíru. Je to každopádně zajímavá zkušenost, jak pro autory, kteří se jí zhostili ze vší vervou a patří jim za to všechna čest, tak i pro čtenáře, neboť v tomto případě je předvídatelnost příběhu setřena prakticky na minimum. A to i navzdory faktu, že povídka neskončí zrovna dvakrát originálně.

Na sérii antologií českého hororu je vždycky sympatické to, že nejednou, díky autorským medailonkům, kde jednotliví autoři a autorky hovoří nejen o své tvorbě, ale i vztahu k hororům a psaní, dokážete splynout s jejich tvorbou více nebo lépe řečeno, že díky těm medailonkům jejich tvorba dostává trošku jiný, větší rozměr. Eva Asterová se v něm třeba svěřuje, že se spisovatelkou být necítí, často prý si připadá jako tvůrčí slon v porcelánu, ale rozhodně se nemíní vzdávat. S tímto vědomím je pak skoro až radost přečíst si její kratičkou povídku Pavouk mrtvých o dívce, která se probudí na operačním sále a odhalí pozadí jejího posledního vztahu. Protože radostně cítíte, jak se autorka zbytečně podceňuje.

Psát o smrti není zrovna jednoduché. Ani když je to vlastně prostá obchodnice s lehkým smyslem pro ironii a nabídne vám zdánlivě docela výhodný obchod. O tom se přesvědčí hlavní hrdinka poslední povídky Vím, kdy přijde smrt Jany Formanové. Povídka je to čtivá, námětem zajímavá a slovně vypsaná, jen by chtělo ještě trochu vypilovat její reálie. Říct mně smrt do očí, že je multifunkční, asi bych okamžitě zemřel smíchy. Taky jednání a chování přítele hlavní hrdinky v závěru je jen těžce představitelné.

Jak již bylo zmíněno, je radostné zjištění, že se něco podobného stále drží při životě. I při tom minimu ohlasu, kterému se tomuto projektu, zcela nezaslouženě, (ne)dostává. Na několik výjimek v této sérii nenaleznete vybroušené a dokonalé hororové skvosty, už i proto, že se obrací na hledání skrytých a dosud nezpozorovaných autorů a autorek. Na druhou stranu coby jeden z přispívajících autorů musím říci, že kvalitativní síto vydavatelů antologie není zrovna se širokými oky. Její svazky, včetně námi probírané 6. antologie českého hororu, však mohou překvapit nečekaně dobrými příběhy, neklesajícími pod příjemný a čtivý průměr.

(Visited 28 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Vojtíšek

Autor. Aktivní hororový nadšenec a mecenáš hororové tématiky a všeho co se točí okolo, který s Vlčí boudou velice rád spolupracuje. Jen z podání ruky pozná, čeho se bojíte a z patra řekne několik hororů, na které byste se neměli vůbec dívat. Zároveň je to vášnivý japanofil a vydavatel horovového magazínu Howard.


KOMENTÁŘE