logo

FARBY STRACHU

Antologie pokoušející se o reprezentativní komplexnější ukázku slovenského literárního hororu. Na antologii jsem se docela těšil, příjemný formát, zajímavá obálka, už jen ta krásná a podmanivá slovenština. Jenže nejvýraznější pocit, který jsem si nakonec po přečtení antologie odnesl, je zklamání.

Hned třetina povídek je hodně slabá a nezáživná. Např. dvě schizofrenní povídky Grand mal Marka Vadase (v níž jsem se naprosto ztratil) a Štvrť Tomáše Horvátha. Ty jsou ale alespoň žánrové. Velká část z těch slabých mezi ně patří proto, že v sobě mají hororového naprosté minimum, ne-li vůbec nic. Což, sami uznáte, v hororové antologii prostě musí zklamat. Paradoxem je, že to editoři u některých sami uznávají a přiznávají v úvodu, v tom případě trošku nechápu, proč se v knize povídky, jako např. čistě mysteriózní (ale ne hororové) Stretnutie Františka Švantnera nebo Nočné správy Dušana Mitana objevily. Pravda, Michala Hvoreckého Silný pocit čistoty sice v závěru dosáhne psychických a podivínských kvalit románů Bretta Eastona Ellise, a celkově je to zajímavý retro náhled do (řekl bych) raných devadesátých let, ale na to je povídka příliš dlouhá a většinu času poměrně nudná, aby se to dalo ocenit a přimhouřit oko nad nežánrovostí. Ono jedna bizarní scéna ještě z povídky horor neudělá. Na pořádný horor si tak čtenář musí počkat až někam za stranu 83 (ano, skoro jednu třetinu knihy). I pak ale ještě narazí na nežánrové povídky. Třeba čistě fantasy (a ještě k tomu neoriginální a ryze tendenční) příběh Martina Vlachynského Piesočný vlak nebo velmi zvláštní povídku Alexandry Pavelkové Farba. Farba je z technického hlediska napsaná velmi dobře a charakterově i pozadím vcelku propracovaná. Je to vlastně historický příběh ze zahraničí (tuším, že z Itálie) o malířích, v nichž se to hemží cizími jmény tak hodně, až jsem se v postavách tu a tam ztrácel. Spíše než horror je to trošku temnější mysteriózní thriller. Ale já tu povídku, která má 44 stran, četl týden, tak úmorné to bylo.

Druhou třetinu knihy tvoří vcelku povedené a ucházející povídky schopné zaujmout. Patří mezi ně rozhodně svým způsobem zábavný Zmok Jozefa Girovského, o nepřejícím parchantovi, který může lehce asociovat jednu povídku C. Barkera o démonu a kočce, depresivně temná Suspiria de Profundis Petra Uličného, lehce originální a netradiční, v budoucnu možná ryze realistické Obesisko Petra Gettinga nebo Útek Jonathana Harkera Juraja Červeňáka, vyplňující temné místo jednoho slavného upírského románu, který však ukazuje, že se Červeňák od své oblíbené magické a temné fantasy nedokáže odpoutat. Netradičního záporáka (v němž zřejmě není jen pravda, jak se tvrdí, ale i zlo) pak má horor se vším všudy Tomáše Straňáka Čierna odroda.

No a pak zde jsou výborné povídky, které to počáteční zklamání alespoň trochu příjemně ředí. Potěší Dušan D. Fabian se svým příběhem o „šarlatánství“ nazvaným Migréna, který si snad užijete trošku pronikavěji, trpíte-li titulním zdravotním problémem sami. V těsném závěsu je romantický příběh Pavla Rankova Black & White o fotografiích a dávných známostech. Ballovy Cudzí by mohli být úsměvnou groteskou, kdyby to nebylo tak nepříjemné, což z nich dělá nejlepší povídku antologie. Príliš temná jeseň Lucie Droppové je lehce zábavná ukázka toho, jací jsou trpaslíci ve skutečnosti pěkní hajzlíci. Zajímavou zápletku, nijak nezkaženou očekávatelnou pointou má i příběh duševního vyděrače Dokonalý pocit Michala Jedináka. V těsném závěsu finišujícího spurtu o nejlepší povídku antologie je přímočará, snad proto tak chladně mrazivá, povídka Michala Spády Duchovia založená na prosté dětské otázce: „Jak se člověk stane duchem?“

Farby strachu jsou tak spíše přehlídkou slovenských autorů a autorek, než žánrovým reprezentativním výběrem. Možná na to hledím moc z úzkoprsého hlediska, ale mě to prostě v tomhle ohledu dost zklamalo a považuji to za nejvýraznější negativum knihy, oplývající dobrým záměrem a pečlivou prací. Knihu editorů Martina Králika a Petera Uličného vydalo v roce 2011 vydavatelství Aretis Omnis.

(Visited 17 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Vojtíšek

Autor. Aktivní hororový nadšenec a mecenáš hororové tématiky a všeho co se točí okolo, který s Vlčí boudou velice rád spolupracuje. Jen z podání ruky pozná, čeho se bojíte a z patra řekne několik hororů, na které byste se neměli vůbec dívat. Zároveň je to vášnivý japanofil a vydavatel horovového magazínu Howard.


KOMENTÁŘE