DIVOKÉ KARTY: GEORGE R. R. MARTIN A SPOL

Historie je plná vzrušujících příběhů a událostí. Tolik se toho stalo, tolik lidí udělalo něco zajímavého nebo minimálně zajímavých způsobem zemřelo. A přesto se najdou lidé, kterým přijde dějepis nudný a nezáživný. Naštěstí i pro ně má literatura řešení. Stačí do něj přimíchat slavné pratchettovské kvantum a mnohovesmír a o zábavu je postaráno. Každý si určitě někdy řekl, co by se asi stalo, kdyby Německo vyhrálo válku nebo kdyby USA mělo supervojáka, který by udělal s Matičkou Rusí rychlý pořádek. Stejně tak smýšlejí autoři a spisovatelé, což je dobrá zpráva pro čtenáře, kterým se náhle otevírá široký vesmír plný nápadů a překvapivých souvislostí. Takových motivů jsou plné stránky knih i komiksů a do stejné škatulky patří také Divoké karty.

Svět se probouzí do prvních poválečných dnů druhé světové války. Amerika se vzpamatovává a sčítá škody. Jednoho dne však noční oblohu rozčísnou světla a na zem poblíž White Sands v Novém Mexiku dosedá vesmírná loď. To odstartuje sérii událostí, na jejímž konci je výbuch vzducholodi nad Manhattanem a jeho zamoření mimozemským virem. Ten má za úkol přepisovat DNA oběti a tím ji fakticky vylepšit. V praxi to ale není tak jednoduché. Pro vir se velice rychle uchytil název “divoké karty”. Představte si to tak, že před vás někdo položí balíček karet, ze kterého můžete jednu kartu sejmout. Když máte štěstí, vytáhnete si eso, které z vás opravdu udělá lepšího člověka. Získáte nové schopnosti nebo sílu. Co vás napadne. Nabídka je téměř nekonečná. Ti, co znají svět X-menů, tu budou jako doma.

Druhou variantou v balíčku je žolík. Lidé s touto kartou jsou také obdařeni, ale krapet jiným způsobem. Virus z nich udělal zmutované, pokroucené bytosti s náhodným počtem končetin a deformacemi. Často je už ani nelze považovat za lidské bytosti. Některé vir změnil na psy, jiné na děsivé stromům podobné věci… Přesto se svým způsobem stále mohou považovat za šťastlivce, protože každá jiná karta znamená sice nápaditou, ale velmi nepříjemnou smrt. Společnost se s touto událostí musí srovnat a naučit se s ní žít. Nebyla by to ale ta pravá na byrokracii založená demokracie, kdyby to nechala jen tak být. Brzy se formují první výbory, rozjíždí se kolečka politických procesů a sociální segregace, objevuje se násilí, ale také první hrdinské činy hraničící se zázraky.

V tomto bodě se musíme zastavit a podívat se na technickou stránku Divokých karet. Ano, chápu, jak funguje marketing a co je třeba udělat, aby si knihy v pultech všiml i ten nejméně všímavý zákazník. Tímto krokem v tomto případě je obrovský nápis George R. R. Martin: autor seriálu Hra o trůny doplněný malinkým slovem editor vpravo. Musím se přiznat, že i mě to nejdříve zmátlo. Ale jsem velice rád, že jsem se oblafnout nechal. Otázkou je, co na to řeknou ostatní fanoušci Martina… Historie této knihy je zajímavější, než by se na první pohled zdálo.

Divoké karty jsou prvním svazkem sbírky povídek různých autorů vycházející od roku 1987, ke kterým přispěl také Martin. Jeho hlavní role však byla editorská a troufám si říct, že se jí zhostil opravdu dobře. Neměl však pod sebou nějaké neznámé nýmandy, ale autory, kteří nebyli v žánru žádnými nováčky. Roger Zelazny, Lewis Shiner, Walter Jon Williams, Pat Cadigan, Howard Waldrop, Leanne C. Harper, Chris Claremont, Victor Milán, John J. Miller a další.

Podobné antologie často trpí jistou nevyvážeností. Logicky se mění styly i kvalita. V Divokých kartách se povedlo něco obdivuhodného. Celá sbírka působí překvapivě uceleně a soustředěně. Kdyby před každou kapitolou nebylo napsáno jméno konkrétního autora, asi by nikoho nenapadlo knihu považovat za kolektivní dílo. To samé platí o překladu. Každá kapitola tvoří víceméně ucelený střípek do velké a barevné mozaiky jednoho příběhu, který tak bobtná a nabývá na šířce a hloubce.

A stejně jako není stejný ani jeden střípek mozaiky, není stejná ani jedna kapitola. Jednou je to politický thriller o událostech připomínající naše politické monstrprocesy v padesátých letech, jindy to je téměř superhrdinské vyprávění, které jakoby vypadlo ze stránek komiksu, nebo temná noir detektivka plná sexu, peněz a násilí. Docela by mě zajímalo, jak se editorovi podařilo tento pejskokočičkovský dortík ochutit tak, že žádná jeho složka nevyčnívá a v bříšku spokojeného čtenáře nevyvolává předpokládaný průjem.

Při čtení Divokých karet jsem si mnohokrát vzpomněl na výše zmíněné X-meny, seriál Heroes, či dokonce na takové komiksové legendy jako Marvelovské Zázraky nebo Strážce Alana Moora. A to se mi nestává příliš často. Dokonce mají nepřímou zásluhu na tom, že Neil Gaiman napsal svého Sandmana. Divoké karty jsou mixem mnoha žánrů, od detektivky, přes sci-fi, až po městské fantasy. Výsledný dojem je však plný obdivu nad tím, jak se podařilo bandě autorů stvořit dílo tak nabité nápady, reálnými fakty, kulturnímy odkazy nebo sociální kritikou. Není s podivem, že se dočkaly i komiksového zpracování nebo stolních her. Mluvilo se dokonce i o filmu, o kterém však už nějakou dobu nejsou další informace. Já bych spíš navrhoval seriálové zpracování. To by Divokým kartám opravdu slušelo. Jediné, co ale nechápu, je to, proč trvalo tak dlouho, než se kniha dostala na náš trh. Ale konečně je tady a zaslouží si vaši maximální pozornost.

Knihu vydalo v roce 2015 nakladatelství Argo. Za poskytnutí recenzní kopie děkujeme knihkupectví Dobrovský.