logo

SOCIALISTIČTÍ UPÍŘI V BETONOVÉ ŠEDI

Andrzej Pilipiuk je v našich krajích známý především jako autor humorné exorcistické fantasy ságy o Jakubu Vandrovcovi. Jeho další, vážněji pojatá trilogie o sestřenkách nedosáhla takového ohlasu jako jeho osudový hrdina ze Starého Majdanu. Nakladatelství Laser-books před nějakým časem předložilo tuzemským fanouškům jeho další humorně pojatý román, který pojednává o osudech upírů v socialistickém Polsku. Autor v něm opět předkládá pořádnou porci humoru, který je mu vlastní a nebál se zakomponovat osudy svých hrdinů do doby, jenž je známá především všem chlapcům a děvčatům, kteří vyrostli za ostnatým drátem Východního bloku. Upír z činžáku je pořádně cynickým plivnutím do ksichtu všem v současnosti tolik populárním upírským romantickým blábolům.

Hned úvodem je třeba si vyjasnit jednu podstatnou věc. Doba a místo kam je zatím poslední Pilipiukův u nás vydaný román, nemůže jednoduše vonět všem. Ano, tuhle pořádně satirickou nadsázku pochopíme my, pochopí ji v Polsku a pochopí ji určitě i v ostatních zemích bývalého Východního bloku. Ale stěží někde jinde! Díky ponuré době a specifickému politickému zřízení silně pochybuji o tom, že tahle kniha by měla minimální šanci prosadit se v západním světě. Maximálně jako samizdat v okruhu předrevolučních emigrantů. Paneláková sídliště plná socialistických rodin jistě nejsou tím, kde by upíři z klasických románů chtěli bydlet. Předválečné pravobřeží Varšavy rovněž není srovnatelné s mýtickými hvozdy Karpat či nějakým gotickým sídlem aristokratických krvesajů. Naopak, je to jedna z nejstarších čtvrtí, kde se usazují sociálně chudé dělnické rodiny a ostatní společenský póvl. I další artefakty socialistického zřízení by v jiných zeměpisných šířkách zůstaly pravděpodobně nepochopeny. Jenže tohle je přesně karta, na kterou Andrzej Pilipiuk vsadil všechno. Upír komunista? Proč ne, zvláště když ho nahání speciální oddělení StB „P“, které se zabývá vymícením pověr. K tomu si přihoďte důvěrně známý duch doby plný Tuzexů, drobných šmelinářů, devizových příslibů, plnění pracovních norem, front na banány a všeho, co se vám vybaví v mysli při vzpomínkách na ty podivné časy rudého temna.

Středoškolačka Manka je v podstatě normální puberťačka, která žije v šedivé realitě panelákového sídliště. Jejím snem je sehnat na sebe nějaké pořádné hadříky ze západu a jejím idolem je rozčepýřený obskurní pop zpěvák Limahl. Otec je správný straník a vše šlape v rytmu normalizačního kolotočářského disca. Jednoduše tuctový život puberťáka, který sice úplně nechápe dobu, ve které žije, ale ví, co chce a snaží se to za každou cenu. Pokud to nejde, je třeba provést svou osobní revoltu. Například se z trucu oběsit. Ano, chápete správě! Nebohá dívka se vzbudí v rodinné hrobce, aby postupem času zjistila, že se transformovala v krvežíznivé monstrum, které nemá v socialistickém zřízení jednoduše své místo. Než dojde k tomuto poznání, navštíví svou rodinu, která ji už dávno oplakala. Není se co divit, že rodina nepřivítala ztracenou dceru s otevřenou náručí, ale spíše ji od svých dveří vyhání, nejlépe střelnými zbraněmi a osikovými kůly. Naštěstí varšavští upíři spolu drží basu, a tak nabídnou nebohé Mance pomocné, po čertech studené, ruce. Zmatené dívce chvíli trvá, než se v nastalé situaci pořádně zorientuje, ale stejně jí nezbývá nic jiného, než se přizpůsobit stavu věcí. Má to jen jeden malinkatý háček, pořád uvažuje jako puboška pokopaná od motýlů…

Toto je však jen začátek, který nás uvede do situace. Setkáme se s dalšími varšavskými upíry, rozvineme osudy dívčiny proradné rodiny, budeme pátrat spolu se speciálním oddělením StB, pochopíme, proč vlkodlaci nemají sexuální pud, namažeme oživlou mumii olivovým olejem z Tuzexu a vůbec nás čeká množství dalších dobrodružství zasazených do bizarnosti dobového socialistického zřízení. Jo, a na chvíli se objeví i starý dobrý Jakub Vandrovec!

Andrzej Pilipiuk opět dokázal, že je mistrem specificky satirické humorné fantaskní literatury, která mu sedí mnohem více než vážněji myšlená témata. Upír z činžáku je takovým Stmíváním pro věčné cyniky, alegorií vystavěnou na absurdnosti lidově socialistického zřízení. Takovýto román se prostě nemůže objevit někde za mořem, tohle se může vyskytnout jen tady, v zemích, jejichž obyvatelé jsou pořád ještě pořádně zapšklí a vše, co není v rámci jejich představ, svádějí na dobu, která naštěstí již dávno minula. Pilipiukův humor není pro každého, ale ten, kdo mu podlehne, se bude královsky bavit. Absurdní reálná doba v tomto úsměvném románu stvořila naprosto nereálné absurdní situace. Přesto budete mít pocit, že autor se místy opakuje. Jeho věrní čtenáři si z naznačených situací snadno domyslí, jakým způsobem s nimi bude Pilipiuk dále nakládat. Čtenář se bude u stránek normalizační upíroviny bavit skvěle, ale otázkou je, kolik mu z přečteného díla časem zůstane v mysli. Pár vtipných hlášek, nějaká ta řácky „vypečená“ scéna a… Andrzej Pilipiuk rozhodně svým románem nezklamal, ale zároveň svému výkonu nedodal nic, co bychom od něj nečekali. Nepřidal pověstnou špetku něčeho, co by pomohlo překonat stín jeho ranných Vandrovcových povídek. Na druhou stranu mince ovšem můžeme položit fakt, že zůstal absolutně svůj a nepouštěl se do nějakých větších akcí.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE