logo

JEDOVÉ MENU DLE JAKUBA VANDROVCE

Vždy jsem tvrdil, že kratší povídky o jednom z nejznámějších hrdinů posledních let, Jakubu Vandrovcovi, jsou tou pravou ořechovou pálenkou. Špiritusem, který pořádně pocuchá vaše bránice a který vám tohoto otravného dědka nasákne až do morku kosti. Pokud se autor Andrzej Pilipiuk pokoušel o delší novely a romány s tímto pochybným individuem, měl jsem pocit, že to nemá onu potřebnou šťávu, tah na branku a vůbec je to celé nějaké rozvláčné a malátné. Již sedmá Vandrovcova kniha, která nedávno vyšla, s tímto bizardním exorcistou poháněným samohonkou vlastní výroby, nazvaná prostě Jed, vše opět směřuje do správných kolejí. Rovných dvacet povídkových zářezů, které nemají moc slabých míst, jistě potěší všechny fanoušky tohoto bojovníka za spravedlnost, který bere zákon do vlastních rukou a nemá potřebu si předtím očistit holínky od hnoje. O mytí nohou raději nemluvě.

Pan Jakub se již nikdy nezmění a zůstane navěky svůj. Vypořádá se se šmejdy všeho druhu a nikdy neuhne z cesty, která mu byla poctivě vytyčena jeho rodem. Co si budeme nalhávat, v jeho krvi koluje opravdová sedlácká krev, i když léty již poněkud zdegenerovala. Je hrdým vlastencem, i když ani tady jeho genofond není zrovna křišťálově čistý. Nenávidí fašouny a komunisty ještě víc! A ze všeho nejvíc mu záleží na dobru jeho vesnice, kde nesnese parazity jakéhokoli původu. Ať je to nenáviděný rod Bardaků, duchové nebo jiní šmejdi, kdo ví odkud. Vesmír nebo záhrobí, to nehraje žádnou roli. Navíc má po boku věrného druha ukrajinského kozáka Semena, který je v podstatě takovým jeho Watsonem, ale musíme vzít v potaz, že oba tito staříci neurčitého věku jsou pořádná kvítka z červovy zahrádky a místo způsobů anglických gentlemanů mají spíše vychování vidláků odněkud ze zapadlého křovákova. Pardon, ze Starého Majdanu části obce Vojslavice, kde správní filutové alkoholici žijí.

„Prodám briliantový náhrdelník po babičce. Skoro pravý, a vypadá ještě lépe.“

Nemá cenu rozebírat každou povídku zvlášť, ale pro představu můžeme pár vyzvednout. Drak se nebojí cesty do historie ani lehkého pohádkového námětu. Ovšem vše je samozřejmě pojato pěkně po vandrocovsku. Stáj zase parafrází na řeckou mytologii, kdy je potřeba vyčistit pořádně starý a uleželý nepořádek v jednom hospodářství. Jakub i Semen jsou muži činu, takže přijmou brigošku, která jim nabídne na začátku neobvyklé množství práce a na konci je donutí k nestandardnímu řešení. V titulním Jedu nebude nouze o filosofické disputace obou přátel, kteří mají myšlení značně zdecimované pitím domácích lihovin. A také nebude nouze o ruční granáty, které umí vyřešit spoustu zapeklitých situací. S vílou Zubničkou se seznámíme v povídce Chrup. Jak ulovit vílu ví pan Jakub dobře, ale pravděpodobně zapomněl na to, že tyhle bytosti jsou taky všemi mastmi mazané a přizpůsobily se poptávce nadpřirozeného trhu. Pokud nevíte, jaký je rozdíl mezi flaškou nevypitkou a flaškou nevypijkou, tak vám to objasní povídka s příznačným názvem Flaška.

Co nastane, když se Jakub Vandovec probudí a z kohoutku mu teče sladká oranžáda, prozradí povídka Fušeřina. A že nebude následovat nic příjemného pro autora toho podivného jevu je snad dopředu jasné, ne? Není zapomenuto ani na Vandrovcova rošťáckého vnoučka. Je třeba mu pomoci se studiem a prospěchem. A zvláště s jedním pochybným pedagogem, o tom vypráví Večerní dieta. Naproti kapličce se zase jednu dobu začne prohánět a strašit Hrabě. Respektive jeho duch, který útočí na pocestné, přesněji řečeno na kolemjdoucí zmučené ohnivou vodou. Osobně mezi těmito parádními povídkovými kusy mám dva favority. První se jmenuje Činka a vypráví o otevření posilovny ve Vojslavicích. Svá těla se zde rozhodnou týrat i místní zástupci zákona Birski s Rowickim. Problém nastane ve chvíli, kdy Jakubu Vandrovcovi dojde, že majitelka fitka asi nebude jen tak obyčejný člověk. V Lazaretu se setkáme s Pavlom Vandrovcem, tedy Jakubovým otcem. V roce 1915 v Haliči se v polním špitále tak stanou celkem neuvěřitelné věci. Za druhou parádičku z této vypečené nové Pilipiukovy sbírky považuji povídku Volby. Dovede si představit, že ve volbách místního starosty vyhraje Vojtěch Bardak? A dovede si představit co nastane ve chvíli, když jako první rozhodnutí své kariéry se pokusí vyhostit Jakuba Vandrovce z obce? No… fakt rád bych to prozradil, ale nemůžu. Tak se alespoň připravte na to, že se vrátíme v čase do doby, kdy včera znamenalo už zítra a šlapalo se kupředu, zpátky ni krok!

„Pojištění úrody? Jen my umíme vyvolat krupobití na objednávku.“

Velký grafoman Andrzej Pilipiuk se ve sbírce Jed opět předvádí ve skvělé formě. Myslím, že od mého úplně prvního setkání s exorcistou alkoholikem, v první knize, která u nás vyšla (Kroniky Jakuba Vandrovce), jsem se tak královsky nebavil. Samozřejmě každá kniha o tomto „vesničanu od kosti“ má pořádně silná místa, tentokráte však mám pocit, že se kvalitu povedlo pořádně vyvážit, a tím znovu zasáhnout do černého. Takže si otevřete pivko značky Perla a dejte se do čtení, nebudete litovat! A pokud ano, tak se častěji dívejte přes rameno, jestli náhodou v zádech nemáte zapíchnuté vidle s hroty namočenými v samohonce…

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Roman Bílek

Autor. Komiksový scénárista a publicista, spoluvydavatel komiksového fanzinu BubbleGun, recenzent komiksů, občasný pisatel povídek a hudební kritik. Velký boudí otec zakladatel a spoluautor série Sněhulení.


KOMENTÁŘE