Prsten Nibelungův – ozvěna legend

Historie stojí na příbězích. Příběhy které jsme slyšeli, které vyprávíme, příběhy které sami žijeme a  hlavně příběhy, které o nás budou vyprávět jiní. Ty z nás dělají to, kým jsme, a říkají, jak si nás bude svět pamatovat. Některé příběhy jsou malé a umřou s pamětníky, ale některé osudy jsou tak výjimečné a silné, že se vyprávějí po celá tisíciletí znovu a znovu a stávají se inspirací. Takovým je jistě i dávný příběh o prokletém pokladu, o statečném drakobijci Siegfriedovi, o jeho nevědomé zradě na Brunhildě a o nešťastné lásce Kriemhildy. A nebo, chcete-li, o Sigurdovi, Brynhildě a Gudrún. U nakladatelství ComicsCentrum nyní vyšla jedna z mnoha ozvěn tohoto příběhu – komiksová adaptace cyklu oper Richarda Wagnera – Prsten Nibelungův.

“Zajde majetek, zemřou přátelé, ty sám též zemřeš.
Jen toho paměť potrvá věčně, kdo si ji zaživa zasloužil.”
Hávamál – Výroky Vysokého

Kořeny tohoto německého eposu jsou složité jako historie sama. Přestože v ději opery Prsten Nibelungův, a samozřejmě také v její komiksové adaptaci, vystupují postavy severské mytologie, není to příběh o vikinzích. Severská mytologie je totiž mytologií germánskou a děj se odehrává v době stěhování národů na území dnešního Německa, kde Odina nazývali Wotan. A jak už to u dobrých příběhů bývá, v každém z nich je zrnko pravdy. Slavné i neslavné osudy skutečných osobností, šlechticů a králů té doby se již tenkrát šířily Evropou a s každým dalším vypravěčem se původní příběh více, či méně, změnil. A tak se stalo, že někdy kolem roku 1000 kdosi ve Švédsku vytesal do runových kamenů příběh o Sigurdovi, který zabil draka. Na Islandu, o dvě století později, byly hrdinské činy Sigurda z rodu Völsungů sepsány do poetických písní a později, ve 13. století, vznikla Sága o Völsunzích. Na začátku 13. století vznikla v Německu jiná, na severské sáze nezávislá, interpretace těchto příběhů – Píseň o Nibelunzích.

“Královská spí na skále dcera, jasná, v brnění, po Helgiho smrti.
Ostrým mečem, jímžs Fáfniho ubil, rozsekneš brnění bělostné panny.”
Edda – Grípiho věštba

V “Nibelunzích” je hlavním hrdinou drakobijec Siegfried, který přichází na burgundský dvůr požádat o ruku krásné Kriemhildy. Oba eposy se shodují v nejzákladnějších bodech, ale detaily, příčiny a následky některých činů jsou často velmi rozdílné. To je z velké části dáno morálkou společnosti, ve kterých tato díla vznikala. Zatímco německý epos vznikl v křesťanském rytířském prostředí, islandská sága vznikla v prostředí s hlouboko zakořeněnou pohanskou tradicí a silným ctěním rodových svazků. Rozdíl je také v rozsahu obou eposů.  Zatímco příběh o Nibelunzích začíná příjezdem Siegfrieda/Sigurda k Burgundům a končí masakrem na Attilově dvoře, tak severská sága popisuje také generace Sigurdových předků – až k jejich božskému původu – a rovněž události vedoucí k úplnému vyhlazení rodu Völsungů. Oběma eposy se v 19. století inspiroval německý romantický skladatel Richard Wagner.

“Neprávem hanu v mých slovech hledáš. Jen pravdu ti pravím:
zářící zlato a prsteny zdobné ti budou k zmaru a zhoubě.”
Edda – Píseň o Fáfnim

Richard Wagner (1813 – 1883) vytvořil cyklus čtyřech oper, do kterých si vybral to nejlepší z obou eposů. Přidal k tomu také koňskou dávku mytologie, pro kterou čerpal inspiraci v básních starší Poetické Eddy i v příbězích mladší Snorriho Eddy. Pořádně to zamíchal a napsal libreto celého cyklu, který nazval Prsten Nibelungův. Jednotlivé opery nesou názvy Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů. Jejich napsání mu trvalo neuvěřitelných 26 let (1848–1874). Je ovšem nutno dodat, že si během té doby udělal dvanáctiletou pauzu, ve které napsal opery Tristan a Isolda a Mistři pěvci norimberští. Výsledný hrací čas celého cyklu je hrozivý – více než 14 hodin. Jejich reprodukce zabere v opeře čtyři večery.

Wagner si z eddických příběhů udělal trhací kalendář. Natrhal je na maličké kousky, aby z nich slepil mozaiku vyprávějící nový příběh o intrikách bohů, který mu umožnil celý cyklus o Siegfriedovi a Brunhildě zabalit do mytologického hávu. Počínal si při tom velmi pečlivě a jeho libreto si s eddickými básněmi v osudovosti nezadá. Rozhodně však Prsten Nibelungův nelze považovat za reprezentativní ukázku germánské mytologie. Stejně kreativně přistoupil k ději Písně o Nibelunzích, ze které použil jen jeho první polovinu a Soumrak bohů tak končí nečekaně brzy. Více mě ale mrzí absence některých prvků ze Ságy o Völsunzích, zejména pak Siegfriedova koupel v dračí krvi. Těžko to však můžeme Wagnerovi vyčítat. Jde o operu a těžko si představit, že by se operní pěvec na jevišti pravidelně máchal v krvi. Navíc u příběhů o Siegfriedovi/Sigurdovi je to už vlastně tradicí, že si každý vypravěč udělá vlastní verzi. Vždyť třeba už ono eddické Sigurdovo zabití draka původně možná bylo Arminovo vítězství nad římskou legií v Teutoburském lese. Staletí ústního vyprávění pak vykonaly své. Wagner v tomto ohledu odvedl skvělou práci hodnou mistrovského skalda. Vytvořil novou verzi příběhu, který se stal inspirací pro další autory. Zcela jistě z něj čerpal například Tolkien, když vymýšlel svůj román o prstenu moci a psal postavu Gandalfa.

“Pannu mu slíbili s pokladů spoustou,
mladou Gudrún, Gjúkovu dceru.
V družnosti pili po mnoho dní
mladý Sigurd a Gjúkovi syni.”
Edda – Píseň o Sigurdovi

Dalším autorem, který se nechal Wagnerovým dílem inspirovat je americký komiksový spisovatel a výtvarník Philip Craig Russell. Russell vystudoval malířství a do širšího povědomí se dostal díky své práci na sériích pro Marvel. Jeho hlavní doménou jsou ale komiksové adaptace. Adaptoval několik knih Niela Gaimana, Pohádky Oscara Wildea a hlavně pak několik oper – Mozartovu Kouzelnou flétnu, Straussovu Salomé a jeho opus magnum Prsten Nibelungův.

Prsten Nibelungův zpracoval Russell s velkým respektem k Wagnerovu dílu. Nejsem fanouškem opery a Prsten Nibelungův jsem nikdy neviděl, přesto mám pocit, že mi Russellův komiks operu věrně zprostředkoval. Texty v bublinách mají svůj rytmus, občas se i rýmují a při jejich čtení mi v hlavě často naskakovala jakási melodie, kterou jsem si je pobrukoval. Na tom má jistě velkou zásluhu i překladatelka Alexandra Niklíčková. Russell však nevypráví jenom textem, ale také obrazem. Jeho scénář hodně pracuje s rozložením panelů a ovlivňuje tak tempo vyprávění. Zajímavé je také jeho převádění hudebních motivů do výtvarné formy. Emoce a atmosféra, které v opeře nejsou zprostředkovány zpěvem, ale hudbou, převedl do celostránkových sérií panelů, které mají zprostředkovat podobné emoce a navodit stejnou atmosféru, jako Wagnerova hudba. Tenhle koncept mu funguje perfektně a tak nějak Moorovsky. Celý Russellův komiks skvěle přenáší veškeré emoce a osudovost, které v tom příběhu jsou. Například takové loučení Wotana s Brunhildou téměř trhá srdce.

Velkou zásluhu na tom má i Russellova kresba. Ta se na první pohled může zdát obyčejná s absencí výraznějšího stylu, ale už na druhý pohled si začnete všímat detailů a “efektů”, které celou kresbu vyzdvihují na úplně jinou úroveň. Kresba postav je většinou pečlivá a prokreslená. Jen na menších panelech a nebo vzdálenějších postavách je kresba zjednodušená. Ale i takto zjednodušené postavy si zachovávají charakteristické rysy a jsou jasně identifikovatelné. Russell také pěkně pracuje se stíny a nápaditě pracuje se siluetami. Příjemné je také výtvarné odlišení vzpomínek a vyprávění od děje v současnosti. Zatímco současnost úžasně koloroval Lovern Kindzierski, tak vyprávění a vzpomínky jsou pouze vytaženy tuší, jejíž barva se mění podle osoby vypravěče.

“Zasmála se Brynhild z celého srdce
chladným hlasem, až hrad se zachvěl:
Dlouho se těšte z druhů a zemí,
kdož jste odvážného ubili reka”
Edda – Píseň o Sigurdovi

Jsou příběhy, které stojí za to, aby byly vyprávěny stále znovu a znovu. Příběh o Siegfriedovi, Brunhildě a prokletém pokladu je jeden z nich. Je dobře, že je v češtině nyní dostupný také v komiksové formě. Je to epická osudovost přetavená a skutá do komiksových panelů. Je to téměř 500 stran emocí svázaných v pevných deskách s přebalem. Je to ozvěna legend.