logo

Velký návrat do Divočiny

Když před nějakými pěti lety vyšel první díl Divočiny, bylo to malé zjevení. Autorské dílo Mikuláše Podprockého započalo svou cestu na Startovači a překvapivě se dostalo do mého osobního žebříčku komiksů roku 2013. Byl to svěží příběh plný animální krutosti, sexuality a zvířat bojujících o své právo na život. Byl to příběh Bestie mající jen jednu jedinou touhu – žrát.

Divočina byla působivou bajkou tepající nešvary naši společnosti, která překypovala nápady a uchvacovala stylovou kresbou. Na tuzemské poměry až malý zázrak. Zvlášť, když si uvědomíme, že celá kniha byla dílem jediného nadaného člověka. Bylo mi velmi líto uspěchaného a odbytého konce. Nebýt těch posledních několika stránek, neváhal bych Divočinu směle srovnávat třeba s Incalem. Příběhy Mikuláše Podrockého toho mají s těmi od Alejandra Jodorowského hodně společného. I když stejně jako v jeho případě, těžko dokážu popsat co. Asi je to strukturou světa a jeho hromadou technologií popírajících zákony přírody. Nebo náladou a stylem vyprávění. Vždy, když jsem se snažil něco od Jodorowského popsat, dříve nebo později jsem skončil u toho, že je to nějak divné, ale dobře divné. A taková byla a je Divočina taky.

Za pět let se stane hodně věcí. Z Mikuláše se stal art director v herním studiu Warhorse, jeho Divočina získala na epičnosti i barvě a dá se říct, že za tu dobu vyrostli oba. Divočina by se dala přirovnat k artovému nezávislému filmu, který získá takový úspěch, že si toho všimnou velká studia, odchytnou jeho autora, strčí mu do kapes obří rozpočet, nařídí mu, aby pokračování bylo větší, bylo tam toho víc, všechno vybuchovalo a zářilo. Často to dopadne pořádným průšvihem. Divočina 2: Exodus to naštěstí ustála dobře.

Tentokrát je to ale více o lidech. Obyvatelé města Bonanza s překvapením zjišťují, že na své zubožené planetě nejsou sami. Objevují Divočinu a jak je u lidí zvykem, rozhodnou se ji preventivně vyhladit. Ne snad proto, že by pro ně představovala na první pohled nějaké velké riziko, ale proto, že její existence přímo podkopává samotné filozofické a duchovní základy její společnosti. Ta se sice na oko tváří, že zákaz násilí, omezení svobody a kontrola porodnosti jsou tím jediným, co zajistí věčný mír a prosperitu. Ale v momentě, kdy se objeví neznámý, vše okolo požírající problém, vrátí se ke starému známému – vzít do ruky pořádnou flintu a srovnat se zemí vše, co se hne.

Ano, Divočina tím ztratila něco ze svého kouzla. Nafoukla se, lehce se ztrácí v guláši postav a motivů. Možná se až moc odhalila a ukázala všem svá nejtajnější zákoutí jako profesionálka tančící kolem tyče. Nikdo ale nemůže popřít, že ji to sluší. Svět Divočiny a její historie nabobtnal na podivného pulzujícího chuchvalce, ze kterého ale stejně nedokážete odtrhnout oči. Chvílemi je až z podivem, že to celé drží pohromadě. Jen tak tak, ale ano.

Nechtěl bych to zakřiknout, ale pokud se Mikuláš Podrocký bude ještě držet komiksu, čeká nás, čtenáře, i jeho, opravdu zajímavá budoucnost. Přál bych mu, aby se jeho komiksy rozletěly do světa a nezůstaly pod bublající hladinou tuzemského rybníčku. Pokračování Divočiny je opět komiksem plným nápadů a překvapení. Opravdu důstojným pokračováním, ve kterém je všeho víc. Možná až lehce moc, ale hodně záleží na tom, zda-li máte rádi víc komorní zážitky nebo epiku. V každém případě je to svět, do kterého se velice rád znova vrátím, až bude opět příležitost.

(Visited 153 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE