Děti z Montmartru jsou Poulboti

Jednou z komiksových raket loňského roku byla ta s nápisem ERB. Vypálilo ji Nakladatelství Josef Vybíral a ona tajemná zkratka ERB znamená “Ediční Řada Bande dessinée” – edice zcela vyhrazená frankofonním komiksům. První publikací této nové edice je kniha Děti z Montmartru – uzavřené francouzské album od zkušeného komiksového autora Patricka Prugnea.

Montmartre je kopec, který byl k Paříži připojený až v roce 1860 a je nejvyšším přirozeným bodem města. Nyní je to jedno z nejvýznamnějších turistických míst Paříže, na vrcholu kopce je bazilika Sacré-Cœur a na jeho úpatí kabaret Moulin Rouge. Ale v roce 1905, kdy se odehrává příběh Prugneova komiksu, zde žila převážně chudina. Montmartre se stal oblíbeným místem umělců jako byli třeba Vincent van Gogh, Pablo Picasso a nebo Francisque Poulbot. A právě Poulbot je osou celého příběhu. To kvůli němu vznikl fiktivní příběh o dětech z Montmartru. Poulbot se kreslení místních dětí hodně věnoval a noviny jeho kresby často publikovaly. Díky tomu pak Pařížané říkali dětem z Montmartru Poulboti, jak ostatně zní i původní název komiksu.

Patrick Prugne se v muzeu do Poulbotových kreseb zamiloval a oblíbil si i starý Montmartre. A to do takové míry, že o dětech z onoho kopce toužil udělat komiks. Když pak dostal nabídku od nakladatelství Margot, nemusel o jeho tématu dlouho přemýšlet. Rozhodl se vyprávět o Poulbotovi prostřednictvím fiktivního příběhu “jeho” dětí. Malířova osoba pak celý příběh jen rámuje a vystupuje zde jako pozorovatel.

Děj knihy začíná na louce těsně pod vrcholem kopce, na které se má začít stavět. Zbyla zde už jen kadibudka a malá tůňka plná žab. Příběh se odehrává během pouhých dvou dnů, a dojde v něm na “únos” dítěte, sabotáž, ztrátu babičky, záchranu žabí farmy a zmařené developerské plány. Ale hlavně na vznik velkého přátelství mezi dětmi z chudinských chatrčí a malým “buržoustem” z majetné rodiny. Prugneovi se v komiksu podařilo dobře zachytit malá dětská dobrodružství, naivní sny i lotroviny. Okouzlující je bezprostřednost a drzost chudých dětí i osobní rebelie podnikatelského synka. Ve spojení s kresbou jde o pěknou jednohubku s oknem otevřeným do dětství.

Vizuální ztvárnění je silnou stránkou knihy. Je zachována jemná linka tužkou, která je následně vybarvená akvarelem. Prugneho malba je precizní a je z ní patrné, že je to kniha o dětech a nejen pro děti. Celkově grafická podoba knihy skvěle zprostředkovává atmosféru starého Montmartru viděného dětskýma očima – tráva je krásně zelená a všude létají vlaštovky, holubi a jiní opeřenci. Prugne si důkladně prostudoval veškeré dostupné informace o starém Montmartru a aby dosáhl maximální autentičnosti, vycházel při kreslení mimo jiné z dobových fotografií i z Poulbotových obrazů.

Když se mi kniha dostala do rukou, tak jsem vůbec nevěděl, co od ní mám čekat. Věděl jsem, že je to příběh o chudých dětech a očekával jsem něco ve stylu Rychlých šípů. Dostal jsem ale francouzskou verzi románu Bylo nás pět. Dostal jsem nostalgické ohlédnutí doprovázené trpkým pousmáním. Fiktivní vzpomínku na staré kamarády z dětství, z nichž se někteří nevrátili ze zákopů první světové války, a na atmosféru “špinavé” části Paříže ze začátku dvacátého století. Děti z Montmartru můžu s klidným srdcem zařadit do knihovny vedle knih Pavla Čecha – společného toho mají dost. Kniha vyšla v původním formátu s pevnou vazbou a křídovým papírem. Samotný příběh doplňuje skicář Patricka Prugnea a krátké povídání o Francisque Poulbotovi.