MACANUDO

Jak všichni víme, smyslem života, vesmíru a vůbec je 42. Ale život, to je Macanudo. Dobrý den, seznamte se: toto je Ricardo Siri aka Liniers. Sám o sobě říká, že kreslí už od útlého dětství, protože miloval Star Wars a jediný způsob, jak je mohl mít doma, bylo nakreslit si je. A kreslí dodnes. A občas i ty Star Wars. Bývalý prodavač maminčiných pletených papučí, nyní hvězda argentinské kreslířské scény, manžel, vizionář, kouzelník, otec tří dcer a jednoho úplně, ale úplně obyčejně kouzelného vesmíru malých postaviček s velkou duší. Prý má rád, když se jména ne úplně hodí k předmětu. Proto v jeho všeobsažných minipříbězích potkáte kocoura Felliniho, medvídka Madariaga a on sám podepisuje své kresby jménem Liniers – svým druhým jménem po argentinském místokráli, který byl údajně jeho prapraprapředkem.

V letech 1999-2002 mu v časopise NO! vycházel strip Bonjour, který byl co do své formy velmi experimentálním počinem určeným pro dospělé čtenáře. Rokem 2002 však jeho publikační činnost neskončila, ba naopak. Od toho léta se argentinský lid může s jeho stripy setkávat mimo jiné i na poslední straně národních novin La Nacion a to je ta část, která začíná zajímat nás, protože v tomto periodiku mu postupně, po malých střípcích, nezačalo vycházet nic menšího, než Macanudo.

Z historického pohledu to není taková doba, kdy si lidé mysleli, že je Země placka.  Nyní, v době nepřeberných vědomostí, workoholismu, moderních technologií a ryze lidského odcizení se však Liniers vrací ke konceptu placatosti planety. Obrazně řečeno samozřejmě, protože to není placatost ledajaká. Stvořil vesmír v tom ideálním placatém tvaru, aby se vlezl do každé knihovny, každého baťůžku, každé duše.

Tak co to vlastně je to Macanudo? To máte tak: macanudo je španělský výraz pro pohodu, báječnost, pro stav, kdy „jste v pohodě, v klidu“. A právě takové to celé je, celá ta báječná knižní série, která den co den těší argentinské čtenáře denního tisku a potažmo kohokoliv, komu se dostane v jakékoliv formě do ruky.

Když Liniersovi začaly vycházet první stripy, prý se u čtenářů nesetkaly s takovým pochopením, jak by se mohlo takhle zpětně zdát. Stěžovali si na neuchopitelný surrealismus a vtipy bez pointy a když se nad tím zamyslíte, vlastně se ani nedivím. Muselo být pro běžného ranního čtenáře na cestě mezi první ranní kávou a prvním pracovním hovorem náročné se zezačátku v tom titěrném, ale obsáhlém a obsažném vesmíru zorientovat. Není to “běžný” strip založený na přímém humoru a třaskavé pointě.  My, co Macanudo známe ve formě stostránkové publikace, máme spoustu času a prostoru se v této něžné dimenzi zorientovat, poznat hlavní hrdiny a každého, každého z nich si zamilovat. Nemáme jen těch pár vteřin ráno a pak zase muset celý den čekat, co z toho bude.

Ze začátku se tedy Liniers s úspěchem nesetkal, ale postupně, krok po krůčku, panel za panelem si k němu tu cestu lidé našli a pochopili, že ty zdánlivě rozhozené solitérní střípky nejsou až tak nesourodé barevné kaménky, ale že ve skutečnosti tvoří velikou, pestrou a soudržnou mozaiku každodenních radostí a strastí a bojů se světem i se sebou. A ono to funguje. A funguje to skvěle. Když mu vydali první knihu, fanoušci prý na křtu zaplnili Muzeum latinskoamerického umění do posledního místečka. V čem to je? Snad v tom, že ve většině těch stripů je něco, s čím se můžete ztotožnit, co chápete nebo co vás prostě jen tak baví. V každém stripu je malá kapka lidství, která se postupně slévá do oceánu všeprostupujícího pocitu, který se dá popsat právě jako „macanudo – báječně v klidu“.

Macanudo není humorná, prvoplánově vtipná stripová série. Je náladové. A náladotvorné. A náladu zrcadlící. To, co se vám ve slunečný den může zdát jako hořkosladké pousmání, když máte v nitru zataženo, tentýž soubor okének vás dokáže stáhnout pod hladinu melancholie. Protože takový je život. Ale nenechte se tímhle příměrem odradit! Macanudo vám na kotník neuváže kotvu. Kdykoliv vás potopí, tak jedině se záchrannou bójkou, kterou může být hned ten následující strip na stránce! A když ne ten následující, tak kterýkoliv s Jindřiškou, s Olgou, s tučňáky či s kapitánem Déjà vu.

Víte, ono totiž celé tohle tajemné kouzlo spočívá v tom, že ty vtipy jaksi.. nejsou vtipy. No dobře, pár jich tam je. Pár prvoplánových, hloupých žertů, u kterých se řežete jako kůň, pár intelektuálních fórů, u kterých se řežete úplně stejně, sem tam i pár popkulturních odkazů s jednoduchou pointou, u kterých už nefalšovaně brečíte smíchy, nedostává se vám vzduchu a vlastně ani místa, protože v tuhle chvíli už vás stěhují z tramvaje, že rušíte i ty, co cestují opačným směrem.

A pak je tam ta sbírka nepochopitelných konceptuálů, ve kterých však občas naleznete až příliš smyslu. Anebo jsou jen důkazem Ricardovy bezbřehé fantazie, hravosti a lásky k surreálnu okolo nás. Ale ten zbytek vtipy nejsou. Jsou vtipné jen do té míry, s jakou lehkostí jste schopni život brát a ty malé humory v něm nalézat.

Macanudo vychází už léta. Den co den, rok co rok bezmála deset let. V českém překladu už se počet blíží číslu tři tisíce. Průměrně tři stripy na stránku, zhruba 90 stran na knihu. To je šílené přeci! U málokteré stripové série se setkáte s tak širokou škálou postav. Některé si Liniers přetáhl ze svých předchozích působišť (strip Bonjour), zbytek si vymýšlí za pochodu a  valná většina se jich cyklicky vrací. To jen v občasných výjimkách nechá ze svého hledáčku nějakou postavu uniknout.

Takže se ke stálicím, jako je malá rozumbrada Jindřiška s Fellinim a Madariagem, citlivému robotovi, skřítkům, bezejmennému stádu tučňáků, přidává postupně Pán, co překládá názvy filmů, Martínek a jeho imaginární kamarád Olga, Lorenzo a Tezerka, králičí alterego Siriho samotného a jeho kreslená (skutečná) žena, Kráva kinomilka, jeskynní koule Alfio, Křivej chleba, Benito nihilista, ZÁHADNÝ MUŽ. A kapitán Deja vu.
Ono, jak už jsem zmínila, těch stripů už není zrovna málo, takže se pro každou jednu postavu místo najde a ještě zbude fůra pro charaktery zcela nové.

Tak. V červnu nám vyšlo nové Macanudo. Velké Macanudo. Výroční. Meander nám vydal desítku. Desátý, kulatý díl s dvojnásobným počtem stran – tedy dvojnásobnou dávku laskavosti a naivní, hladivé estetiky. A stejně jako všechny předchozí má svůj vlastní, osobitý vizuál a celistvý koncept, kterého se celá kniha drží.

Kdyby vás nedejbože napadlo, jestli desítku vážně potřebujete, když máte devět předchozích, pak odpověď zní: Sakra, že jo! I kdyby to nebyl výroční díl. I kdyby nebyl dvojnásobně tak objemný. Každé jedno Macanudo musíte mít. Pokud jste předchozí četli, pak víte. Pokud ne, vězte, že obava z opakování a omrzení není na místě. Ano, samozřejmě, jako každou stripovou knížku ji nemůžete vzít a přečíst od A do Z na posezení, to se zají. Ale jinak za to stojí každičká jedna knížka, protože každá další přináší něco nového, něco trochu navíc. Ať už to jsou vícedílné stripy, v nichž děj graduje až k hranici posledního panelu, několikastránkové mikropříběhy a semtam nějaké ty „macanudismy“ hostujících kreslířů. Nebo ty drobné záblesky ze života králíka Linierse, ve kterých se s čtenáři dělí o víc, než by se mohlo zdát…

Desátá kniha pokračuje ve stejné cestě jako předchozích devět a neodbočuje z ní ani o píď. Je to Macanudo tak, jak ho známe. S tím specifickým kreslířským rukopisem, který byste poznali mezi stovkou dalších. Tenké, čisté linky a akvarelový koloring. Krásná, hravá, disproporční stylizace a v případech antropomorfních potvůrek čistá improvizace. Něco, co lehce evokuje dětskou kresbu, ale zároveň ve své čistotě, propracovanosti a detailnosti dává jasně najevo, že je to z ruky hravé, ale školené. Onen prvek dětskosti, té jednoduchosti je též něco, co tento svět divákovi přibližuje a nutí ho mít rád. Samozřejmě, každý čtenář komiksu má svá srdcová kreslířská esa.

Z mých posledních  polobohů s tužkou jmenujme třeba Fionu Staples, Pascala Rabatého, Jeffa Lemireho, Rafaela Albuquerqueho.. nesmrtelná jména žánru jako Mignola, Juan Gimenez a jim podobné ani nejmenuju. (Ostatně mám problém dát dokupy i tahle jména, protože mi před očima poskakuje Křivej chleba s Fellinim a za nimi celý ten pestrý průvod.) Jenomže to je to. Jejich kresba je prostě precizní a neskutečná a ačkoliv se vám zařízne do srdíčka, zůstává tam takový určitý odstup a uctivý respekt. To u Linierse ne. Tak prostota a bezelstnost kresby působí tak blízce, že si ji doma familiárně může načrtnout kdekdo bez ostychu, že to bude vypadat jako užmoulaná čtvrtka dítka z prvního stupně. Lehkovážnost kresby pak zase bagatelizuje vážná témata stripů a v případě vtipných podtrhuje tu nevázanou radost. A s hravým překladem Markéty Pilátové je prostě radost to číst..