logo

SOJČÁK – OPEŘENÁ TEMNOTA

sojčák recenze

Upozornění rodičům: Sojčák není dětská knížka. Opakuji: SOJČÁK NENÍ DĚTSKÁ KNÍŽKA!  Ani co by se za nehet vešlo. Nenechte se zmást jménem “Disney” na zadní straně, ani tím roztomile vystrašeným kukučem na obálce. Apeluji na vás, nedávejte Sojčáka do ruky svým dětem!

2013, Finsko. Studené, pochmurné Finsko. Sourozenci Lauri a Jaakko Ahonen(ovi) vyhrávají Cenu za nejlepší finský komiks s nenápadnou knížečkou Pikku Närhi. Knížka jim vyšla v roce 2012, ale dříve v tom roce už první fanoušci mohli číst část knihy na stejnojmenné facebookové stránce, kde bratři během tří měsíců postupně vypublikovali bezmála polovinu celé knihy. I to mělo nepochybně vliv na to, že se jim podařilo komiks vydat přes crowdfundingovou společnost indiegogo.com. Dodnes je na internetu 60 stran volně přístupných, tak pokud váháte, zda to stojí za to, směle nakoukněte..

Ale rychle zpět: v roce 2013 tedy vyhrává Cenu za nejlepší finský komiks, o rok později přebírá knížku pod svá křídla nakladatelství Dark Horse. To ho vydává v Americe pod názvem Jaybird, aby se pak roku 2015 dostal do nejužší nominace na Eisnerovu cenu. O další rok později se Jaybirda ujímá nakladatelství Argo a to je chvíle, která nás zajímá, protože se Sojčák vrací na starý kontinent a konečně se dostává do ruky i nám, širším vrstvám českých čtenářů. Na pulty přichází Sojčák.  Co se v téhle malé, útlé knížečce skrývá, že vyhrává jednu cenu za druhou a zaujala i takového hráče na poli komiksu jako je Dark Horse?

Sojčák aneb Disney, Poe a Freud přijdou do baru..
…může to znít jako začátek vtipu, ale vězte, že smát se příliš nebudete…

Sojčák; kresba: Lauri Ahonen, scénář: Jaakko Ahonen.

Sojčák je malý ptáček. Malé, sametové klubíčko rozčepýřeného peří s velkýma modrýma očima. Jenomže za těma očima se skrývají věci. Sojčák je malý ptáček s velikými, velikými problémy. A všechny ty problémy jsou v jeho hlavě. A to, že je nevidíte, neznamená, že nemají trny, tisíc podezíravých očí a žahavá chapadla, kterými vám omotávají mozek, srdce a plíce. Sojčák je zkrátka pěkně creepy zvířátko.

Ale Sojčák není na všechny ty problémy sám. Má maminku. Všimněte si, že neříkám “naštěstí”. Maminka totiž toho štěstíčka Sojčákovi moc nenosí. Ta je mu právě zdrojem většiny těch ošklivých věcí, které se tak rády a ochotně zabydlují v jeho malém mozečku a ten si je tam ochotně hýčká, protože rodiče to s námi přeci vždycky myslí dobře. A proto Sojčák žije s maminkou ve velikém, temném, viktoriánském domě se zabedněnými okny a dveřmi a děsí se každé škvíry a hlasitého zvuku, zatímco jej ze zdí sledují zašlé, zteřelé portréty dávno mrtvých příbuzných, němých svědků minulosti kdysi velkého rodu; jeho jediní společníci a vzory.

Děj Sojčáka je velmi, velmi jednoduchý a v podstatě není moc o čem psát, aby člověk ve dvou větách nevyslepičil celou pointu. Někdo by mohl tvrdit, že příběh je slabý, já však zastávám názor, že v té jednoduchosti je síla a ta se skrývá ve spoustě plíživé temnoty a zádumčivé tísně, které prosakují i z mezer mezi panely. A celý tenhle titěrný střípek vytržený ze Sojčákova života, kousek příběhu bez začátku a konce, kde se v podstatě téměř nic nestane, se skrývá za dokonalý, uhrančivý vizuál, který by se dal z fleku rámovat a věšet na zeď.

V tomhle případě nelze úplně říci, že by šlo o kresbu, jak jsme na ni zvyklí z běžné produkce, jde o tak propracovaně a komplexně pojatou digitální malbu, až se vám bude místy tajit dech. Ale i přes celkovou atmosféru příběhu si tyhle ponuré ilustrace zachovávají hravost a líbivou naivitu, která rezonuje s atmosférou celé knihy, jako by někdo někde v pozadí jezdil vlhkým prstem po okraji sklenice. A to je to, co Sojčáka dostává tam, kde je.

V celé knize nenajdete jedinou kresebnou linku v pravém slova smyslu, žádné šrafované stíny, ale ryzí plošnou práci s promalovaným světlem a stínem, se vzdušnou perspektivou, měkkým optickým světlem a prolínavým promalováním barevných odstínů. To zrcadlení světla v Sojčákových očích a měkké odlesky na pírkách! Bravurní práce s dramatickou perspektivou a barevností ruku v ruce s bezvadnou výstavbou a rozvržením panelů staví a drží tu psychopaticko-hororovou atmosféru sama o sobě. Flashbacky zpracované hrubě expresivní kresbou pak dodávají knížce živost a lehce rozbíjí tu ponuře meditativní rovinu a udržují čtenáře příjemně ve střehu. Textu je v celé knize nezbytné minimum a možná proto/ i přes to děj odsýpá rychle, srozumitelně a plynule. Občas díky tomu máte pocit až kreslené animace, ne jen statického prohlížení okének. Kontrast malebné, až rozmilé kresby a zlověstně ponuré atmosféry příběhu vás bude držet v napětí a snad i proto je Sojčák tak dojímavý a bolný, protože prostě působí pohádkovým dojmem. A v pohádkách se přeci nic špatného nemůže stát…

U Sojčáka se nebudete smát. Možná se někde na začátku usmějete, možná místy uděláte rozněžněné “ awww”, (možná i nahlas), ale pak spíš budete zírat s otevřenou pusou, říkat si “ What the.?“, a krve se ve vás nedořeže. Tedy pokud to budete číst jako já. Ve svém malém rozsahu vás Sojčák chytne, uhrane, bude vás plnit tím neklidným mravenčením, aby vám v závěru zarazil naostřený rampouch do žaludku, kde se bude pomalu rozpouštět a plnit nitro sžíravým chladem.

Na to, jaká je to jednohubka, má Jaybird dost mnohoznačný scénář, ve kterém si každý najde, co chce. Ať už to jsou náznakové satirické obrazy, nastínění různých společenských patologických jevů, moralistní obrazy anebo prostě odraz vašich vlastních strachů. Každý si ve scénáři najde své, bude-li trochu chtít. Pokud ne, je to šťastný a spokojený jedinec a takových jen houšť.

Co lze snad jediné Sojčákovi vytknout, tak je formát českého vydání. Nevím, nakolik jste sledovali jeho zahraniční sourozence, ale to jsou krásná, velkoformátová alba v hardcoveru, který snad jediný zůstal v tuzemském vydání zachován. Velký formát bohužel podlehl a z Jaybirda se stal malý, depresivní deníček, kterému z toho uhrančivého vizuálu sice zas tolik neubylo, ale při tom srovnání je to takové…

Příliš dlouhý text na tak útlou knížečku… tak jak to na závěr shrnout? Sojčák není knížka, která by prvoplánově moralizovala, není to knížka se zapeklitým, rafinovaně stavěným scénářem. Je to knížka, kterou prolétnete hrozně rychle, v podstatě v ní nemusí být ani ta proklatá provázková záložka, protože ji snad nikdo nikdy nepoužije. Na druhé či třetí přečtení už se budete jen kochat vizuálem a příběh kolem vás bude tak nějak proplouvat okolo, ale pro to první přečtení, pro ten prvotní dechberoucí prožitek Sojčák určitě stojí. Těžko se o Sojčákovi píše, tu četbu prostě musíte zažít. Zanechá ve vás zvláštní, chmurně-melancholický pocit, který tam někde uvnitř bude rezonovat ještě nějakou dobu poté, kdy zaklapnete desky. I když jste úplný cynik.

(Visited 30 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Petra Kulagová

Autor. Zavilý nadšenec, občasný kreslíř, šuplíkový tvůrce. Její tvorba však pravidelně uniká do světa. Její práce můžeme najít ve fanzinu BubbleGun nebo na webu časopisu XB1.


KOMENTÁŘE