logo

MARZI 1984-1987

Komiks Marzi vyšel v roce 2012 v nakladatelství PLUS pod křídly Albatros media a.s. v překladu Hany Zahradníčkové. Komiksové vyprávění nás zavane do polského města Stalowa Wola (Železná vůle) druhé poloviny osmdesátých let minulého století. Autorka Marzena Sowa (1979) se pokoušela vysvětlit svému příteli, kterého potkala na stáži v Bordeaux, jak se žilo u nich doma, když byla dítě. Oním kamarádem byl komiksový ilustrátor Sylvian Savoia (1969). Společně tak začali skládat Marziny paměti a vytvořili komiksovou postavičku malé Marzi.

Polská Marjánka – Marzi začne předmluvou Tomáše Zahradníčka. Prolog je poměrně obsáhlý, dobře se čte a neznalého čtenáře celkem slušně připraví na následující obrázkové vyprávění. Úvodní část říká „Marzi, polská Marjánka, působí v komiksovém světě už několik roků jako vyslanec. Zastupuje polské děti a nejspíš i všechny děti z někdejšího východního bloku.“ Pokud jde o mne, tak jsem o pár let starší vrstevník polské spisovatelky a budu tvrdit, že malá Marzi zastupuje pouze polské děti. Úhrnné srovnání se mi nezamlouvá, ačkoliv některé momenty mi spouští prožitek déjá vu.

Důvodů pro můj nesouhlas bude mnoho. Snad nejmenší je fakt, že Marjánka je děvče a její pohled na svět je občas názorem malé husy. Nejsem si ani jist, kolik událostí si může osobně pamatovat a nakolik čerpá z vyprávění starších lidí a dobových dokumentů. Další z podstatných argumentů je popisovaná ekonomická situace v Polsku a všudypřítomné fronty téměř na všechno. Jistě i u nás bylo některé zboží nedostupné např. populární banány, ale nevybavuji si nedostatek základních potravin, ten zde prostě nebyl. Neexistoval. V tomto ohledu patřilo bývalé Československo na vrchol socialistického bloku. Např. strana 212 uvádí „Moničin táta se vrátil z Československa a za peníze co tam vydělal, koupil pozemek a bleskově na něm postavil dům“. Osobně jsem navštívil v rámci výměnných pionýrských táborů Polsko a dokonce bývalý Sovětský svaz, kde jsem utrpěl šok nad stavem tamní ekonomiky. Oproti komunistické propagandě jsem tam prvně viděl žebráky a doslova vymetené regály v obchodech. Domů jsem se vracel, jako do kraje bohatství a nebývalé hojnosti. Pak tu jsou události jako stanné právo v Polsku a pro našince skoro exotické náboženství, které se v Polsku nikdy nepodařilo komunistům vymýtit, jako v tuzemsku. Podobné ideologické prvky bych dokázal nalézt např. i v knize Život v Číně očima malého chlapce Siao – Li a přesto nebude nikdy mým zástupcem. Soustava idejí, která odráží přesvědčení a zájmy komunistů bude stejná, ale praktiky a národ jiný. Z těchto příčin není Marzi mým zástupcem.

Marzi nám zprostředkuje pohled na svou zem v letech 1984–1987 a podtitul praví, že to je Polsko mezi Jaruzelským a Wałęsou očima malé holky. Marzena Sowa nám vlastně předkládá komiksovou autobiografii vzniklou na základě jejího vyprávění „Tenkrát na Východě“. Marzena rozčlenila své dětství do kratších příběhů, které sledují časovou přímku. Každý jeden fragment vytržený z nostalgie dětství má ústřední téma, okolo kterého se točí děj a tvoří samostatnou kapitolku, kterých je v knize třicet tři. Díky tomuto pojetí lze knihu přirovnat k Persepolis autorky Marjane Satrapiové.

Samotný komiks začíná příběhem se zavádějícím názvem Komunismus chuti netratí. Pojednává o výjimečné události, výjimečném dni a něčem co se kupuje jednou za rok, a to je to kapr. Vánoční kapr je tradiční pokrm, jež se i u nás podává na Štědrý večer. Můžeme se dohadovat, kam až do minulosti tento obyčej sahá, ale s komunismem nemá pranic společného. Název kapitolky je neskutečně omezená blbost. Vyprávění dále pokračuje přes život na panelovém sídlišti města Stalowa Wola, výlety na vesnici, líčení rodinných vztahů a různé holčičí peripetie. Sem patří Marziny problémy a stud s chozením na toaletu a jiné komplexy. Zajímavé téma tvoří náboženství, první přijímání, zpovídání se z hříchů a úsměvné hraní si na hrdinu papeže. Pamětník si jistě vybaví 26. duben 1986 a nejhorší jadernou havárii v historii atomové energetiky. Tehdy narozeným dětem se říká „černobylské děti“ podobně, jako má generace si nese nálepku „Husákovy děti“ a u současného pokolení se ujalo označení „Havlovy děti“. Obrázkové vyprávění z dob polského socialismu je symbolicky završeno bojem za „žít normální důstojný život“. Zde mne zaujala forma zvoleného protestu proti systému „Dřív večer co večer, když začínaly TV noviny, seděli všichni dospělí před televizí a hltali zprávy… Poslední dobou je to přesně naopak. Stačí televizi vypnout a taky zhasnout světla v celém domě… Táta řekl, že se všichni odmítají dívat ta televizi, protože v ní říkají hlouposti… Později jsme začali zapalovat svíčky a stavět je do oken… Je to krása a tichý protest“.

Kreslíř Sylvian Savoia vtiskl komiksu Marzi nezaměnitelný francouzský rukopis, jež se v případě holčičky věčně tahající plyšového králíčka snoubí s učebnicovým cartooningem. Marzi díky tomuto prvku a až přehnaně obrovským očím vypadá, jako by do toho světa vůbec nepatřila. Kompletní komiks je vyveden v tmavších barvách šedi, hnědé a trochy okru. Snad to má symbolizovat klišé o depresivních časech šedé socialistické totality. I zde vnímám zásadní rozpor s úvodním příměrem o Marzi jako mém zástupci. Pokud jde o mne, vymaloval bych vlastní dětství pastelovou barvou, až v barvách fantaskní duhy a slunečního třpytu. Celý komiks je chronologicky uspořádán a každý list má bez pardonu šest panelů kresby. Ilustrátor neponechal nic náhodě a projevil dokumentaristickou přesnost, neboť čerpal z rodinného fotoalba a společně s autorkou textové části popisované lokality navštívil. Výsledný efekt je uvěřitelný i pro věčného šťourala jako jsem já.

Komiksová Marzi je návratem do doby tzv. východního bloku. Do časů socialismu, totality a vlády represivních komunistů. Troufám si tvrdit, že co člověk, to názor a dokonce co národ, to jiné praktiky socialismu. Tudíž bych z malé komiksové Marzi neděl něco, jako „vyslance všech dětí z někdejšího východního bloku“. Velký podíl na konečném pozitivním dojmu z příběhu má ilustrátor Sylvian Savoia. Nebýt jeho autorské invence, považoval bych vyprávění spisovatelky Marzena Sowa za další tuctové a jedno z mnoha. Marzena se pokouší v autobiografii udržet nadhled a odstup. Pokouší se podávat události s humorem, což se jí moc nedaří. Mnohdy je mezi řádky cítit křeč, hořkost a zklamání. Nejsem si ani jist, zda zvolila pro své memoáry správné umělecké médium. Komiksové bublinky jsou v menšině a textová část je košatá. Paradoxně tak obrázkový příběh připomíná první socialistické komiksy a autorce se povedlo kouzlo nechtěného.

Za zmínku stojí kvalitní řemeslné zpracování knihy. Komiks je vázaný s laminovaným potahem a přebalem, vytištěný na papíře s vyšší gramáží. Věkové doporučení je od 15 let.

Polská Marjánka není komiksem pro široké masy. Pro mé vrstevníky se může jednat o nostalgický návrat do ztraceného dětství a porovnání, jak se žilo v zemi za humny a u nás doma. Doporučil bych knihu i mladšímu pokolení pod dozorem a za asistence rodičů, kteří mohou podat k obsahu výklad na základě vlastních vzpomínek. Nakonec si dovolím ocitovat komentář ze strany 193, který jsem jako dítě nesnášel stejně, jako malá Marzi a teď ho neustále používám „Jo, jo, mládí… Dřív to bylo určitě lepší, říkají to všichni starší. Báječně si notují, pokyvují hlavami a vyměňují si chápavé pohledy…“.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

František Mejstřík

Redaktor. Knihomol a komiksový nadšenec. Svého času i aktivní kreslíř, dnes na autorské dovolené. Fascinuje ho vesmír, astronomie a starobylé civilizace. Při cestách za megalitickou minulostí naplno propadá potápění a z toho plyne záliba v podvodní fotografii. Má názory, které se často rozchází s hlavním proudem, rád přemýšlí o podstatě a jde k jádru věci.


KOMENTÁŘE