ZA ČERNOU BRÁNOU MORDORU

V zimním herním půstu jsem se konečně pustil do pro mě dlouho očekávaného akčního RPG Middle-Earth: Shadow of Mordor. Mám rád sandboxová rpgčka a tak jsem se těšil na pár měsíců putování po neprobádané části Tolkienovy Středozemě. I když se příběh ocitá někde mezi děním Hobita a Pána Prstenů, tvůrci svými záběry slibovali parádní akční nářez a přidali pár novinek, které mají hraní podobného typu her zpestřit.

Úvodem chci říct, že mým záměrem není recenzovat, ale spíše popsat herní zážitek, takže vám už rovnou ze začátku můžu prozradit, že hra je naprosto boží a to i přesto, že jsem ji pařil na old-gen konzoli XBOX360, tudiž očekávaná vystajlovaná grafická stránka známá z trailerů, se nekonala a hra vypadala na dnešní poměry…no prostě nic moc. Nicméně celková herní náplň balení grafické nedostatky zcela vytlačila a hra předčila jakákoliv má očekávání. Krapet mě sice drtilo nekonečné načítání (které mě často přivádělo k šílenství a vážně jsem uvažoval, že se během těchto otravných chvil naučím štrikovat) položek menu, jako jsou mapy, inventáře a podobných serepetiček, které k hraní podobného typu potřebujete prostě používat často, ale i tento nedostatek, který byl spíše zaviněn stářím mého herního železa, budiž odpuštěn.

Netvrdím o sobě, že jsem bůhvijaký fanda Tolkiena. Knihy jsem četl jako dítě, filmy se mi docela líbily, ale nemůžu říct, že bych z něj byl úplně odvařený, jako leckterý Kirby :). Jelikož jsem však věděl, že herní systém bude víceméně poskládaný z mých dvou srdcových herních sérií – z Assassin’s Creed a Arkhamovského Batmana – natěšeně jsem jednoho večera, zhruba dva měsíce zpátky, ke hře usedl. Úvodní video jsem si v klidu vychutnal a nervózně posedával očekávajíc první příležitost pohnout páčkou. Zanedlouho jsem se ujal loutkaření hlavní postavy, která nám je v intru představena. Hrdina Talion jakožto elitní hraničář patří k hradební stráži černé brány Mordoru. Ačkoliv není svým úkolem nadšený, odolává nářkům své ženy, která toto škaredé a ponuré místo výsostně nenávidí. Ach, ty ženy. Ty by se ovšem občas měly poslouchat, zvlášť na takovém místě jako je Černá brána, a tak během chvilky najdete svou rodinu včetně sebe samého rozšmelcovaného armádou Uruků vedenou chlápkem, který si říká Černá ruka. Osud. Během procesu umírání se seznámíte s vaším novým kamarádem, přízračným elfem, který se stane vaším průvodcem, andělem strážným a parťákem do nepohody. Ten má totiž pifku na samotného Saurona a tak se rozhodne, že vaše umrlé tělo posedne a umožní vám tak nesmrtelné putování po planinách Mordoru.

Nesmrtelný vlastně budete jen naoko, aby se neřeklo. Během hry totiž budete umírat, a to hodně. Od počátku, kdy se zjevíte na první přízračné věžičce, budete potkávat hordy a hordy uruků, což je Mordorský ekvivalent starého známého skřeta, nebo chcete-li orka. Tyto ošklivé zrůdy se vyskytují v různých skupinkách a pochodují po celé herní mapě. Při ruce máte pouze svůj ocelový meč, se kterým se budete ohánět hlava nehlava a dýku, respektive meč se zlomenou čepelí, kterou budete své nepřátelé popichovat pouze v přikrčeném stealth módu. Třetí zbraní je elfský přízračný luk, vystřelujíce přízračné šípy, které si doplňujete, když uruka za pomoci svého kamaráda vyděsíte. Boží. Tak mě teď napadá, že jsem za celou dobu hraní nenarazil na uruka pohlaví ženského, což mě utvrzuje v tom, že jsou vypěstovaní podobně jak Sarumanovi Uruk-Hai. Je také možné, že se rozmnožují dělením, protože během celé hry jsem jich vykosil dobrých 100 tisíc. Drsné.

Hlavní příběh je klasika, tudíž pomsta. A tak se se svým přízračným kamarádem vydáváte po stopách Černé ruky a jak později zjistíte, tak ještě po stopách dalších dvou jemu podobných parchantů. Začínáte na místě nazývaném, dle Tolkiena, prostě Urun což je šerohnědý hnusný svět, plný prachu a bolesti, jen se na něj podíváte. Mapa je příjemně malá a tak se z jedné strany na druhou dostanete za pár chvil a pokud by vás i tohle cestování otravovalo, můžete využít tzv. Fast Travelu na strategicky rozmístěné přízračné věže. Tyto věže si ovšem musíte “odemknout” a podobně jako v Assassin’s Creed vám mapa odhalí různé bonusové věcičky ke sbírání. Elfí graffiti, kytičky nebo artefakty, které mají význam jen pokud se chcete vrtat v historii Mordoru a mít na konci hry ve statistikách splněno. Druhou oblastí, kterou navštívíte je nádherný zelený Núrn, který skvěle kontrastuje s ošklivým Urunem. Přestože jsou mapy malé, strávíte na nich hromadu času hlavně pobíjením uruků a jejich vytuněných verzí – kapitánů.

Uruci – Kapitáni jsou odolnější parchanti a v samotném herním menu se vám od počátku budou postupně objevovat informace o silných a slabých stránkách jednotlivců. Každého z nich lze totiž porazit jinak. Jeden je odolný vůči meči, druhý vůči střelbě z luku a nejhorší je, když má imunitu proti všem třem zbraním, které vlastníte a to už pak musíte hledat jiné cestičky, jak na ně (třeba, když se bojí místních predátorů, tak jednoho vypustit z klece). A jak už to tak bývá ve vedení jakékoliv armády se postupuje výš a tak když vás uruk sejme, ihned povýší na kapitána a pamatuje si vás, takže při dalším setkání, je nejen odolnější a lepší, ale zároveň pronáší hromadu keců, aby vás rozhodil. Je to legrace a je to moc fajn, protože každý z nich má vlastní osobnost. A protože taková skřetí armáda je plná zmrdů, i samotní kapitání si to občas rozdají mezi sebou a tak se častokrát stane, že ten obyčejný pacholek, který vám dal jednou nafrak se za chvíli dostane třeba na pozici bodyguarda jednoho ze čtyř Warlordů. Ti se dají definovat jako kapitáni verze 2.0, protože ti se po mapách jen tak nepoflakují, ale abyste je mohli sundat, musíte k tomu většinou splnit nějakou speciální podmínku. Tento inovativní systém, trefně nazvaný Nemesis, je naprosto boží, protože pokaždé když chcípnete, hra se stává těžší a těžší. Informace o slabinách lze získávat za pomoci svého efího parťáka, kdy označené uruky můžete vyslýchat (a pak jim efektivně prohnat čepel hlavou).

A tak putujete po mapě a plníte jeden úkol za druhým. Většinou máte pomlátit počet uruků v nějakém čase, nebo zabránit kapitánům v jejich osobních questech, za které dostávají zkušenosti. Tenhle model je neskutečně zábavný a protože hra je fakt těžká, budete chcípat za každým rohem (moc jich ve hře není). Podle mých statistik jsem zařval zhruba každých 42 minut a mezitím v průměru stihl pobít 90 uruků. Slušné číslo. Zábavu opakujících se bitek umocňují dva faktory. Zaprvé jsem hrál hru více jako stealth, takže mé útoky byly zaměřeny na direct killy z vyvýšených míst, plížení zezadu nebo shazování z římsy. Zadruhé RPG model je sice jednoduchý, ale získání nových dovedností se vaše útočení stává zábavnějším. Sice již na začátku je Talion nařezaný bojovník, získáváním zkušeností si však otevíráte zajímavé a efektní způsoby boje a hra se tak stává opravdovou zábavou.

Tak jako u Batmana i tady jsem neskutečně nadával na každou smrt, protože kombo systém není asi pro mě a jsem docela levý na rychlá rozhodování, takže boj s dvacítkou orků vyčerpal jak hrdinu tak i mě. Ale to by nebyl challenge, abych to nedokázal a po mocných 43 herních hodinách jsem zdárně dospěl k hernímu konci a zaslouženým titulkům..

Na závěr dodám jednu fajn infografiku, která mluví sama za sebe.