logo

LEGENDY FPS: NA MARSOVSKÉ FRONTĚ KLID

Nejsem ten typ, který se slepě vrhá to nebezpečí. Takový ten machr, co vyskočí z letadla, ještě s padákem na zádech vykydlí celý barák, a pak se ptá na detaily. Než někam jedu, sepíšu si seznam všech věcí. Osmkrát ponožky černé, třikrát slipy (jedny navíc, kdyby se náhodou s nějakou zadařilo), jedno brnění zelené… Hned potom se vyptám na všechny podrobnosti, nakreslím mapky, zapamatuju všechna jména, kódy a časy. Pak si to všechno projdu ještě dvakrát, třikrát. A až pak si dám panáka a jdu brzy spát.

Bohužel od doby, co jsem se tak chytře nechal zapsat k vesmírným mariňákům, ne vždy mám na svůj malý rituálek čas. Poslední mise byla přesně takový případ. Poplach tak brzy ráno, že byla vlastně ještě noc, jen jsem stihl popadnout bágl a už sedím v transportu. Ještě mě ani nestihla přejít ranní erekce. V takových chvílích člověku zachrání zdravý rozum jen ty tvrdé roky výcviku. A to bylo doma na Marsu tak příjemně. Nuda v rudých barvách.

Bylo mi podezřelé, že tentokrát bylo těch informací mnohem méně než jindy. Podle všeho se těm vědátorům z UAC něco velice nepěkně posralo. Všichni kroutí hlavou. To zase bude hrozná kravina. Tihle magoři jsou schopní ztratit vlastní hlavu. Jako nedávno. Dvě jednotky v plné polní jsou zaslány na záchrannou misi údajně ztraceného doktora. Během deseti minut je jasné, že si jeden z těch nerdů zabouchl dveře, samozřejmě si zapomněl červený klíč a v téměř vzduchoprázdnu začal panikařit. Přežil. Ale byl trochu přidušený a omrzlý. A teď tohle. Rozvědka posílá mlhavé informace o nějaké chybičce během experimentu. Na téhle zprávě se někdo pěkně vyřádil. Mezi čárami černou fixkou a nápisy “příšně tajné” je jen několik slov: Phobos, Deimos, teleport, brány, velící, napaden, peklo. Rádio mlčí. Tedy nemlčí, ale chrčí. Znáte tu vojenskou hantýrku. Možná ještě spím, ale v tom chrčení jakoby zněl křik a pláč… A pak že bílý šum uklidňuje. Blížíme s k Phobosu. Najednou se pode mnou propadne podlaha, cítím, jak padám. Cítím, jak se mi do pusy hrne včerejší večeře. A pak už nic.

Realita na mě padne jako šutr na kojota Vildu. Proberu se v nějaké místnosti, uprostřed něco jako modrý koberec, čtyři sloupy, vlevo velké okno, vpravo malý výklenek se schody nahoru. V ruce jen trapnou pistolku, kterou nosím vlastně jen proto, že na ni jde celkem snadno balit baby v baru. Kde mám do hajzlu všechno vybavení. Co je tohle za barák? Všude po stěnách panely plné blikajících čísel a náhodně postavené barely. Očividně je jejich skladník na mateřské dovolené…

Vydám se tedy doprava k výklenku. Stoupám po několika schodech, nervy napnuté k prasknutí. Tak to mám rád. Adrenalin vyplaví z hlavy všechny hovadiny a můžu se pořádně soustředit. Už jsem skoro nahoře. Prst lehce šimrá spoušť. Vyskočím na poslední stupeň! A nic. Prázdná místnost s okny. Ale přece jen to mělo smysl. Uprostřed na malém podstavci někdo nechal válet brnění. To se bude hodit. Během mého bezvědomí mě totiž někdo odstrojil. Raději nebudu myslet na to, kdo a proč. Poškrabu se na koulích. Dole vše v pořádku. Uleví se mi. Ale klukům tuhle historku budu vyprávět trošku jinak. To by byly zase kecy. Docela by mě zajímalo, kde se flákají… A kdo tu nechal to vybavení? Až to zjistím, půjde do hlášení!

Hodím brnění na sebe, sejdu dolů a vydávám se krátkou chodbou dál. Barel sem. Barel tam. Mají tu pěkný bordel! Otevřou se dveře, za nimi další, tentokrát větší místnost a uprostřed na první pohled naprosto neúčelně postavený výklenek. A v něm dva chlápci! No sláva! Konečně živá duše. Hej, hoši! Co se tu kurva děje? Nevypadají ale na civilisty. Hned poznávám červenočerné uniformy místních obranných složek. Sláva, někdo alespoň částečně kompetentní. Jenže čím jsem blíž, tím to začíná být víc a víc podezřelé. Hoši se podivně plahočí, chrčí a slintají pod nohy. Teda s notnou dávkou představivosti. Místní velení jednotkám přidělují až směšně malé rozlišení. Jen se stále ještě pln naděje přiblížím na pár kroků, chlapi pozvedávají své brokovnice a pálí mým směrem!

Kdyby to nebyly takové lopaty, už byste se nedozvěděli, jak to dopadlo. Stačí pár ran z pistole a klátí se oba na zem. Zaútočili první, takže je to v pohodě a nebudu mít moc papírování. Jednomu vytrhnu s podivně ztuhlých prstů zbraň, druhému vezmu náboje. Konečně mám chvilku si je pořádně prohlédnout. I když z blízka vypadají ještě hůř, než z dálky. Vždyť vypadají jako nějají posraní zombíci! No nic. Na otázky bude čas později.

Běžím dál. Po cestě míjím ještě dalšího podobného a ocitám se v další části. Tentokrát ji muselo navrhovat pěkné hovado. Nechápu, kdo normální by navrhl místnost s úzkým klikatým mostem, kolem kterého je napuštěná už na první pohled podezřelá zelená tekutina. Něco tak hnusného by snad neuvařili ani v naší polní kuchyni! Jednou kulkou srazím dalšího maníka, a pak to přijde. Od stropu se ozve zavrčení, ze kterého se mi šourek snaží stáhnout za játra. Mrknu nahoru, a tam vidím svini, kterou jsem ještě nikdy předím neviděl. A že jsem viděl věcí! Vypadá jako hnědý nahý člověk. Ale k tomu má hnusnou, skoro až zvířecí hlavu, rudé oči záhadně žhnou, tlama rozšklebená, a k tomu všemu na zádech něco jako rohy nebo co! Co se tomuhle stvoření škaredého přihodilo? Otočí se mým směrem a vypálí jakousi rudou kouli. Mine mě jen o pár centimetrů. Takže ty si na mě budeš dovolat, ty hnusáku jeden! Zdechni! Chtělo to o něco víc nábojů, ale potvor se řítí dolů a se zasyčením mizí v tom zeleném bordelu. Jak tohle budu psát do hlášení?

Ale už mě to tu začínalo pěkně srát. Projdu ten pitomý můstek. Když se krátkou chodbičkou blížím k dalším dveřím, z pravé strany něco zavrže. Opatrně prohlížím zeď. Nic. A pak zase zašramocení. Přiložím ucho na chladnou zeď. Za ní beztak něco bude sakra! Ale času je málo. Seru na to. Otevřu další dveře. Malá místnost, na krajích plot a nějaké barely a další hnědý zkurvysyn! Skrčím se za jeden z barelů. Zahlédnu jen, jak ta jeho rudá koule prolétne vzduchem a narazí do jeho rezavějícího kovu. Rána jak prase. Barel se rozlétne na kusy. Odhodí mě to, narazím do zdi, před očima se mi začerná a cítím, jak mi žár pálí vousy. Který kokot tu všude dává ty barely! Až ho dostanu pod ruce!

Výbuch naštěstí posílá do věčných lovišť i toho hnědého lulina. Dochází mi sprostá slova. Budu jim říkat třeba imp… Trochu otřesen, ještě slabě doutnaje, se napůl dojdu, napůl se doplazím k dalším dveřím. Za nimi je jen malá prázdná místnůstka a tlačítko. Asi si ze mě někdo dělá prdel! Mačkám ho a doufám, že už bude brzdy tenhle blázinec za mnou…

DOOM

Legendární FPS z dílny studia iD Software vyšel v roce 1993 vytvořili dnes již legendární vývojáři John Carmack a John Romero pro PC (resp. MS-DOS). Od té doby se dočkal dvou pokračování, několika datadisků a vydání na snad všech myslitelných platformách. Jako jedna z mála her byl portován i na takové obskurnosti, jako jsou digitální foťáky nebo tiskárny. Kromě hry pro jednoho hráče nabídl výživný deathmatch nebo kooperativní hru. Byl jedním z nejznámějších titulů šířený tzv. shareware systémem – zadarmo si hráč mohl zahrát první epizodu a po zaplacení dostal zbytek. Poháněn na svou dobu revolučním enginem id Tech 1 oslňoval nejen vícepatrovými levely, ale také svou hardwarovou náročností, která uměla potrápit nejednu dobovou mašinu. Na dlouho dobu specifikoval herní žánr, který se nazýval dnes již bohužel pozapomenutým slovem “doomovka”. V současnosti si hru můžete zahrát v krásné BFG edici (PC, PS3, Xbox 360) obsahující kromě prvního dílu i díl druhý a třetí. A funguje tam i multiplayer!

Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Karel Krajča

Šéfredaktor. Herní fanda, komiksový milovník, blázen do písmenek, hudební nadšenec, herní maniak nebo samozvaný filmový kritik. Tolik zájmů a tak málo času...


KOMENTÁŘE