Thor: Ragnarok

Očekávaný třetí díl svalnatého blonďáka s vyjadřovacími schopnostmi shakespearovských fanatiků nedávno vtrhl do kin. Překvapivě vysoké hodnocení hlásá znamenitou podívanou a předzvěst ragnaroku, mýtického konce světa podle severské mytologie.

Asi takto by zněl úvodní titulek k novému Thorovi, kdyby byl kvalitním filmem. Jenže on není. Infantilní slátanina Strážců galaxie a snad i Pátého elementu spíš ukazuje pravděpodobně největší přešlap ve filmové historii Marvelu a já se předem omlouvám všem, kterým se líbil, za další cynickou recenzi. Osobně jsem velkým zastáncem prvního dílu Thora (2011). Právě shakespearovská krkolomnost rozhovorů a postavy nabubřelé či naopak ryze hrdinské, krásně souznějí s jednoduše běžným charakterem lidí na Zemi. Ono ostatně bohové by měli být tak trochu jiní – jsou to přece bohové a jen tak něco je nerozhází. Ale co se stane, když je naočkujete „guardianovským“ humorem, plochým vyjadřováním a seberete jim veškerou důstojnost? Inu, vznikne z toho ragnarök. Konec světa, zánik bohů a všeho, co ještě doposud dávalo smysl.

Thor má vidiny a na základě nich se snaží udělat všechno proto, aby ragnarök nenastal. Za doprovodu populární skladby z roku 1970, kosí svým věrným těžítkem mjölnirem nepřátele a stále je tím lehce nafoukaným, avšak sebeuvědomnělým severským pánem. Po návratu domů do milovaného Asgardu ho ale nic pěkného nečeká, když vidí, jak se Ódin, spíš jako řecký Dionýsos, cpe vínem a kouká na nejnovější divadelní inscenace. Zřejmé odhalení podvodu následně vyústí v šokující rodinnou zápletku a nová postava Hely, bohyně smrti, přichází na scénu, aby dala všem hrdinům zabrat.

I když je Thor: Ragnarok vlastně dobře odvedeným filmem, jak po herecké, tak po výpravné stránce, scénáristicky naprosto zklamal. Hloupé, ale opravdu hloupé a iritující postavy otravují prakticky 90% celkového vysílacího času a ani takové klenoty jako gothic metalová bohyně Cate Blanchett, ho svým hereckým umem jednoduše nezachrání. Zvlášť, když se klišé hlášky a ubohý humor řinou z jejích úst jako šavle po páteční noci. Popravdě se to téměř rovná kacířství. Snad jen jedny z mála postav, co si ponechaly alespoň zbytek své důstojnosti, jsou právě Ódin, Heimdall a svým způsobem i Loki.

Asi nejvíce mě na filmu zklamala právě absence jakékoli vážné myšlenky. Nalistujeme-li v knihách o mytologii slovo ragnarök, zjistíme, že to byla obrovská událost, které se všichni bohové báli, ale rozhodně o ni nevtipkovali jako o nějaké obyčejné nehodě s odhozenou sirkou. Helino pozadí vzniku také celkem pokulhává. Opět se mohli tvůrci inspirovat ve spisech a zjistili by, že Hel byla údajně zobrazována jako napůl krásná žena a napůl hnijící mrtvola – jak cool tohle mohlo být?! Po skončení filmu jsem si uvědomila, že jako fanouškovské video na youtube by tohle zafungovalo celkem dobře, ale chtěla bych, aby tvůrci uvedli premiéru skutečného filmu Thor: Ragnarok a ne jen jeho parodii. Apríl už byl, pánové, je na čase začít dělat filmy a ne videoklipy na staré hudební vypalovačky.

Dodatek k hodnocení: Jednu celou hvězdičku si zaslouží Korg. Neptejte se, prostě se na něj běžte podívat. Korg by si zasloužil samostatný film. #prayforkorg