logo

DEN NEZÁVISLOSTI: NOVÝ ÚTOK

Rok 2016 je zatím co do oživování mrtvol, tvorby třetích dílů, nebo překvapivých návratů velice plodný. Do té poslední kategorie bezpochyby patří sequel klasické “emmerichovky” The Independence Day (Den nezávislosti), jejíž první díl jsme mohli poprvé zhlédnout v kinech v roce 1996. Klasická ufounská vypalovačka o tom, jak Země potkala zlého bratra E.T. mimozemšťana, se stala kultovním snímkem, stejně jako mnoho dalších sci-fi z devadesátých let.

Pro mě osobně je Den Nezávislosti (1996) oborovská součást mého dětství. Někdy po padesátém zhlédnutí jsem přestala počítat, kolikrát jsem tenhle film vlastně viděla, ale proslov prezidenta Whitmorea umím dodnes zpaměti, přičemž jsem na to patřičně hrdá. O půlnoci mě můžete vzbudit, a stejně ho odrecituji slovo od slova i s místem, kde páska na mé VHS zaškobrtla a na malý moment ztlumila zvuk. No, není to super? VHS… kdo to ještě pamatuje! Kdyby mi někdo před nějakými těmi čtrnácti lety řekl, že Emmerich natočí pokračování snímku, díky kterému jsem se chtěla dostat do U.S. Air Force a nosila maskáčové oblečení, skákala bych radostí do vduchu. Tudíž dokonce i teď, když jsem šla do kina, doufala jsem jen v tu nejlepší popcornovou zábavu plnou zničených památek a speciálních efektů za milióny dolarů. Skutečnost ale, jak se ukázalo, byla hodně daleko od mých dětských představ.

Děj filmu se odehrává 20 let po událostech z prvního dílu. Nikdo si nedal moc práce, aby z pouště odklidil zbytky lodi, kterou notorický alkoholik/pilot Russel Casse sestřelil z oblohy vlastním letadlem, a místo oranžových vest naběhli do rozvalin vědci, kteří – jak se dalo očekávat – nově nabitou mimozemskou technologii znásilnili a použilli ji pro ochranu Země. Ve skoro star trekovském utopismu (někdo slaví První kontakt, někdo Den nezávislosti) všechny vlády na planetě dostaly rozum a začaly se kamarádit, a to vše pod taktovkou amerického governmentu vedeného prezidentkou Lanfordovou (Sela Ward). Plánované megalomanské oslavy 4. července však dostanou nový rozměr, když se neznámé mimozemské těleso velké 5 000 km přisaje na Zemi, a bývalé oběti emzácké invaze začnou vyšilovat a kreslit po stěnách zváštní symboly. Bývalý prezident Thomas Whitmore (Bill Pullman), hippie-doktor Brakish Okun (Brent Spiner), kterého jsme všichni měli za mrtvého, nebo naprosto neznámý diktátor Dikembe Umbutu (Deobia Oparei) se tak stanou zvěstovateli blížící se katastrofy, o které není jisté, jestli ji pro tentokráte lidé ze Země dokáží zabránit.

Den nezávislosti: Nový útok, se snaží hodně zavděčit dlouholetým fanouškům, a tak reckyluje mnohé hlášky, záběry i hudebí témata. To by asi samo o sobě nebyla taková katastrofa, kdyby se zároveň s tím nesnažilo překonat i megalomanství sobě vlastní. Jednou z prvních výtek vůči snímku je rozhodně jeho jak špageta natažený úvod. Objevuje se zde mnoho postav, a ještě k tomu mnoho zbytečných postav a jejich zbytečných příběhů. Neznámý pilot, deportovaný na měsíční základnu, Jake Morrison (Liam Hemsworth), je sice sympatická hlavní postava (což si divák ale uvědomí až na konci filmu), avšak jeho romantická dějová linka s prezidentovou dcerou Patt Whitmore (Maika Monroe), sebezpytující dějová linka s Dylan Hillerem (Jessie T. Usher), nebo kamarádská dějová linka s kolegou Charlie Millerem (Travis Tope) jsou pro plynulost filmu naprosto zbytečné. Nikam děj neposouvají, vykreslují jen charakter postavy, která je asi tak komplikovaná jak malá násobilka. Dal by se vlastně popsat třemi slovy – zbrklý, talentovaný a zadaný, na což nepotřebujete patnáct minut čistého vysílacího času. To samé platí i pro výše zmíněného Dylana, Charlieho a Patricii. Žádná postava nedostane dost prostoru na to, abyste ji brali jako něco víc, než hodně dobře placené křoví. Ať chceme nebo ne, stará a původní obsada krade celý film. Především tedy Julien Levinson (Judd Hirsch) byl nezapomenutelný charakter již v prvním díle, a každá scéna s ním stojí za to. To platí i pro Brent Spinera, který dle mého poměrně záměrně říká spoustu hlášek, jenž fanda Star Treku nebude umět nevnímat jako posměšek nebo narážku v tom nejlepším slova smyslu.

Osobně považuji za velký krok vzad i momentální situaci postav. Z hrdinného prezidenta Whitmorea je starý, vousatý blázen, který má možná milující dceru, ale ta ho bez doprovodu nenechá dojít ani na toaletu. David Levinson (Jeff Goldblum), v letadle zvracející “opravář televizí” je najednou ředitel Earth Space Defense, zkoumající a vyvíjející zbraně na ochranu Země a kapitán Steven Hiller (Will Smith), ušatý pilot, který chtěl být astronautem, už dolétal, aby otevřel prostor pro adoptivního synka. Davidova manželka Constance Spano (Margaret Colin) prostě zmizela bez ohledu na to, že k sobě s Davidem konečně zase našli cestu, a je nahrazena nymfomankou Catherine Marceaux (Charlotte Gainsbourg), parodií na zastánce teorie o archeoastronautech, který to ale myslí vážně a ještě k tomu ho někdo skutečně poslouchá. Jo, a ze striptérky Jasmine Dubrow (Vivica A. Fox) je teď zdravotní sestra. Chci říct…vážně, Rolande? Někteří čtenáři by mohli namítnout, že přece za dvacet let se muselo ledacos změnit, a já o tom nepochybuji, ale osobně bych spíš uvítala, kdyby v postavách zůstala zachována ta lehká naivita a z ní pramenící moment překvapení. Tento posun mě mrzí především u Davida Levinsona, odpad třídícího ekoteroristy zachraňujícího Zemi, který byl svou zmateností, přízemností a obyčejností tak krásným opakem pro chytrého, odvážného vojáka jako kapitán Hiller. V prvním díle bylo jasně vidět jakési hierarchické rozdíly postav; prezidenta a vojáky poslouchal každý, vědce každý odmávnul rukou, opraváře televizí ingnoroval a s opilcem nechtěl nikdo bavit. Teď jsou ale všichni na stejné úrovni a divák vlastně s nikým nesympatizuje, protože jsou ve svém smyslu jako přes kopírák. Tak nějak…dokonalí.

“Go further”, říká reklama automibilky Ford, a já ukazuji prstem na Emmericha, že si to vzal příliš k srdci. Všichni, kdo známe jeho filmy, víme, že obsahují spoustu výbuchů, epickou hudbu, zničená města, katastrofy největšího formátu a srdceryvné projevy. Obsahují také romantiku, ale nikdy násilnou formou. Většinou je součástí příběhu a plyne s ním, avšak v Novém útoku je vecpaná do děje jak Smrťák do sudu v pohádce Dařbuján a Pandrhola. Prosím, nemějte mi to za zlé, ale jaký význam má homosexuální vztah ve sci-fi filmu, když je stejně zesměšňován skrze pletení? Koho zajímá kvůli příteli fňukající teen slečna řídící auto? Proč se zabývat touhou jednoho vědátora po sexy čínské pilotce? No tak! V prvním díle Dne nezávislosti byl sotva David s Connie a Steven a Jasmine a už tak toho bylo dost. Další mínusová věc je pro mě samotný fakt, že se Nový útok odchyluje od reality dnešních dní. Komplexnost vyžití emzáckých technologií mi také ubrala na zajímavosti, neboť to už není nic ve stylu “pazourkem proti samopalu”, a se ztrátou punce součastnosti se ztrácí i jakási automatická představivost, kdy se divák chytne za bradu, nad hlavou se mu rozsvítí imaginární žárovka a řekne si: “Jo, takhle by to mohlo fungovat!” Mimozemské technologie ve filmu neznáme, tudíž pouze konzumujeme domněky hlavních postav a bereme je jako samozřejmé. Poslední v mém výčtu výtek pro Nový útok je nakonec viditelnost ufounků. Vidět je v jejich plné CGI kráse spolklo hodně tajemna a už rozhodně nejsou tak děsiví jako v jedničce. A to bez ohledu na to, jak velcí jsou.

Ale ruku na srdce, i přes všechny výše zmíněné mínusy je na Novém útoku pár příjemných věcí. Rozhodně se domnívám, že film je nejspíš skvělý ve 3D, úvodních 10 min. průletů vesmírem, všechny holoprojekce a záběry padajících budov musí na velkém plátně s brýlkama působit luxusně. Hudba je krásná, v titulcích zazní známe původní téma. Všechny zkopírované záběry jsou nostalgickou připomínkou pro fanoušky jedničky a vtipkování na vlastní účet (třeba zachraňování psa) přináší špetku legrace. Tudíž i když jsem po tři čtvrtiny filmu nevěděla, na jaké sci-fi od Emmericha to vlastně koukám, závěrečná bitva a poslední půl hodina na mě dýchla stejným vzrušením a napětím jako první Den nezávislosti před víc než dekádou.

Třemi pacičkami hodnotím středně zábavný film s roztahaným úvodem, nadbytkem postav a destrukcí skoro poloviny planety. Nebýt čistě nostalgického hlediska, hodnocení by šlo možná i níž, a to mě velice mrzí.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Eva Lassler

Autor. Scénárista bez místa, trekkie, kreslíř, spisovatel, fanda Star Wars a hráč SW: The Old Republic.


KOMENTÁŘE