MAD MAX: FURY ROAD

V roce 1979 natočil australan George Miller nízkorozpočtový film o policistovi žijícím ve světě zmítajícím se v ropné krizi. Ve světě kde začíná být všeho nedostatek a rozmáhají se lupičské motorizované gangy. Efektní automobilové honičky zapříčinily překvapivý komerční úspěch filmu a logicky vznikl druhý díl s názvem Road Warrior, který se odehrával několik let po prvním dílu, po jaderné válce o docházející zdroje. Válka přeměnila povrch planety na pustinu, ve které se snaží přežít zbytky lidstva včetně Maxe.

Druhý díl s vyšším rozpočtem výrazně přidal na tom, co se v prvním díle líbilo nejvíc. Auta a honičky. Road Warrior se stal klasikou a dle mého názoru nejlepším postapo filmem vůbec. Následoval třetí díl, kterému je vyčítáno málo aut, moc mluvení a pěší chůze. Přesto se stále jedná o vynikající film, který oproti svým bratříčkům jde více do hloubky zobrazování světa po jaderné katastrofě a ukazuje nám nově vznikající společenství vzniklá z gangů a návrat lidské rasy k primitivním kořenům a s tím spojené amorálnosti a brutalitě. Celá trilogie byla fascinující svým vyobrazením pozvolného rozpadu civilizace a lidskosti až po vznik nových společenstev. Poté co Miller oznámil čtvrtý díl, jsem nevěřil, že tento koncept může být ještě dál rozvíjen a obohacen. Může!

Svět rozumu zbavený. Jakkoli už ve třetím díle vypadal svět a civilizace na hony vzdálena té naší, ve Fury Road působí úplně jako z jiného světa. Všichni obyvatelé planety přišli definitivně o rozum, totálně zešíleli, jednají bez pudu sebezáchovy a velí jim banda ultra nechutných a krutých úchyláků (…zde je vlastně jistá podobnost se skutečným světem…). Miller nám naservíroval jednoznačně nejšílenější a nejzběsilejší díl série. Poučen neúspěchem třetího dílu, nechal se režisér před natáčením slyšet, že jeho film bude jedna velká honička. A svým slibům dostál. Celý příběh se dá shrnout asi takto: pojedeme tímhle směrem, protože tam něco je, v půlce nám ale dojde, že je to vlastně blbost a pojedeme radši zpátky a během jízdy se budeme snažit zničit všechny, co jsou nám v patách.

Pravděpodobně ani tento text Vás nedovede připravit na tempo, které začne hned v úvodu filmu a nepovolí až do konce, kromě zhruba asi deseti minut v půli filmu. Kdo čeká, že se po úvodní akci už konečně začne něco dít, je mimo. Minipříběh a závěrečná poenta o potřebě spásného matriarchátu je vylíčena právě během nevídané nepřestávající agresivní akce. Je až k nevíře, jak se tvůrcům daří udržovat divákovu pozornost po dobu dvou hodin a prakticky nepolevit. Auta skáčou, lítají vzduchem a jsou ničeny v neuvěřitelném tempu. Všechny trikové sekvence jsou natáčeny staromilsky se skutečnými auty a kaskadéry (kdo tohle pojistil a za kolik, bych radši nechtěl vědět) a CGI je využito pouze na dokreslení zajímavějšího pozadí a jedné krátké scény v písečné bouři. Všechno proto působí naprosto realisticky. Auta jsou fantastická a je jich mnohem víc než ve všech předchozích dílech dohromady, což se dá asi nejlépe demonstrovat na rozdílu rozpočtu, který je zhruba i ekvivalentem počtu vozidel (Mad Max 2: Road Warrior – 2 mil dolarů, Mad Max 4: Fury road – 100 mil. dolarů).

Největším rozdílem proti předchozím třem dílům, je ale postava Maxe. Ne proto, že ji už nehraje Mel Gibson, kterého nahradil přesně pasující Tom Hardy, specializující se v poslední době na role, jejichž celý text se vejde na zmuchlaný útržek toaletního papíru. Postava Maxe byla vždycky hybnou silou příběhu, hlavní aktér dění na jehož rozhodování závisel další vývoj. Ve Fury Road je Max „jen“ jednou z postav, která dění pouze přihlíží a pomáhá. (pravdou ale je, že jsem si ani nestihl v tom tempu všimnout, jestli mi to vadí…) Ocitl se prostě ve špatný čas na špatném místě a celý film je jen další epizodkou v jeho snaze to pozemské inferno přežít.

Již dlouho jsem neměl v kině při sledování nového filmu pocit, že se dívám na něco mimořádného, něco na co se za rok či dva nezapomene, něco co má výdrž a potenciál stát se klasikou. Max tento potenciál jednoznačně má. Je fascinující a pozoruhodné, že sedmdesátiletý Miller a jeho o dva roky starší kameraman Seale natočili tak progresivní snímek, který je symfonií pohybu a dokonalé choreografie a nechytá se na něj žádný z jejich mladších kolegů. Doufám, že se Millerovi tahle autorská originální vize budoucnosti zaplatí a že nám za pár let třeba ukáže, co mu ještě zbylo v záhybech šedé kůry, aby už nemusel svůj mimořádný talent zabíjet natáčením přiblblých tančících tučňáků a prasátek ve městě! Obávám se ale, že vzhledem k nehollywoodskému charakteru snímku to vrácení nemalého množství investovaných peněz nebude snadné.

Takže vy, co jste ještě Maxe neviděli, utíkejte do kina, protože se právě promítají filmové dějiny a nic podobného jste ještě neviděli. Zběsilé, surové, strhující, opojné, MAD! Po tomhle Maxovi budete mít chuť na krevní transfuzi a bude Vám připadat, že má vaše auto málo ostnů a moc malá kola!