SLEPEC JAKO SUPERHRDINA? SHINTARO KATSU A JEHO ZATÓICHI

Zatóichi (jap. 座頭市) – myslím, že tuto postavu slepého samuraje všichni fanoušci moc dobře znají. Zároveň se ale pravděpodobně nebudu mýlit, budu-li předpokládat, že její známost v našich krajích je zásluhou hlavně filmu Zatóichi z roku 2003, který má na svědomí známý japonský tvůrce Takeshi Kitano, jenž si v tomto snímku také zahrál hlavní roli. Jen málokdo u nás však ví, že tento film vznikl hlavně jako pocta pár let předtím zesnulému herci Shintaro Katsuovi, který se proslavil právě svou sérií hlavních rolí ve filmech o Zatóichim. Zároveň je překvapující, že v Japonsku je tomu naprosto jinak. Původní filmy o Zatóichim si totiž již velmi dlouho udržují status kultovnosti a nejspíš jen málokterý obyvatel této země by řekl, že o tomto díle nikdy neslyšel. Kitanův film byl tedy pouhou poctou, i když mezinárodně nepochybně mnohem úspěšnější.

Situace byla donedávna obdobná i u mě. Pamatuji si, že jsem Kitanovu verzi Zatóichiho zhlédl prvně v jednom ostravském kině v době jeho premiéry. Film se mi samozřejmě jako mnohým jiným divákům líbil, ale neměl jsem ani nejmenší tušení, že by odkazoval k něčemu dřívějšímu …a už vůbec ne, že k něcemu tak slavnému. Jakmile jsem se ale začal zajímat o japonskou kulturu a japonský film, nemohl jsem nenarazit na to, že první film o Zatóichi vznikl už v době, kdy si Kitano nejspíš prožíval nejbouřlivější léta své puberty. Brzy jsem totiž zjistil, že v letech 1962 – 1989 vzniklo o Zatóichim 26 veleúspěšných celovečerních filmů a také seriál mající 100 dílů. Již zmíněný Shintaro Katsu si nejen zahrál ve všech ústředních rolích, ale na mnoha z nich se podílel i z pozice režiséra, producenta a hudebního skladatele (ostatně Shintaro Katsu byl za svého života poměrně plodný hudební tvůrce… zejména v oblasti žánru „Enka“).

Do sledování Katsuových filmů jsem se pustil někdy zhruba před rokem. Po pár dílech jsem nevěřil, že si filmy dokážou po celou dobu udržet vysokou úroveň. Částečně to se to sice potvrdilo, neboť některé z filmů v průběhu série patřilo pouze k průměru, nicméně přesto mohu říct, že to nejlepší z celé série mě potkalo zhruba kolem dvacátého dílu, což je nepochybně zajímavé. Ačkoli mě Katsuovy filmy naprosto nadchly, byl jsem rozhořčen tím, že je nikdo nezná (což ovšem u nás s japonským filmem platí takřka obecně), takže jsem se pustil do jejich překládání (zatím je přeložených 11 dílů, ale věřím, že brzy zvládnu další). Samozřejmě ne proto, že bych věřil, že to přivede k sledování davy lidí, ale spíše pro svůj vlastní dobrý pocit (a nepochybně i pro prohloubení svých jazykových schopností).

A kdo to vlastně ten Zatóichi je? Každý jistě ví, že je to slepý samuraj (či spíše potulný slepý rónin a masér). Ačkoli mu jen málokdo v jeho umění zacházet s mečem dokáže konkurovat (i takoví se ale v některých dílech našli), rád o sobě říká, že to s mečem neumí. Svou zdatnost většinou vysvětluje jako náhodu – když prostě dostane strach, začne kolem sebe plácat katanou a vždy všechny osoby stojící kolem sebe sejme. Už po prvním souboji, do kterého se dostane, si však lze všimnout toho, že je tomu jinak. Jeho schopnosti jsou neuvěřitelné …nejenže je obtížné uvěřit, že je jimi nadán slepec, soudný člověk by je neuvěřil ani člověku se zrakem bez vady (je ale pravdou, že sám Zatóichi tuto schopnost připisuje právě své slepotě).

A tak si Zatóichi chodí světem, od města k městu, od vesničky k vesničce. Touží hlavně po klidu, ale skoro nikdy se mu ho nedostane. V každé epizodě je zatažen do komplikovaných sporů, z nichž dokáže zřejmě nalézt cestu pouze on. A když už to tak dobře umí s mečem, nelze se divit tomu, že jde o cestu lemovanou spoustou krve, všemožných posekaných údů a hlav, ale také třeba velice kvalitním humorem. Vždy však přitom stojí na straně dobra a bojuje proti zlu, ačkoli se neobtěžuje tím, že by jedno či druhé definoval. I když je postava Zatóichiho omezena hlavně na oblast filmu, lze jej chápat jako typického komiksového superhrdinu.

Série filmů o Zatóichim ale rozhodně není pro každého. Myslím si, že se mnozí potenciální diváci např. nedokážou přenést přes jeho „etickou dvojbarevnost“. Na jedné straně stojí zlo, na které tvůrce jasně ukazuje, ale které nijak nevymezuje. Na druhé pak dobro, které ztělesňuje hlavně sám Zatóichi. V tom ho sice občas doplní i pár dalších postav, ale většinou se ukáže, že v podstatě žádná z nich neoplývá takovou čistotou jako on sám. Osobně se přes tento prvek dokážu přenést – beru to jednoduše tak, že Zatóichi nehájí nějaké Dobro, které by bylo nutné definovat, ale sleduje svůj vlastní pocit. To je samozřejmě ve spojení s jeho schopnostmi děsivé, ale o to lepší jsou pak mé zážitky ze sledování.

Mnohé také může po několika dílech odlákat jistá jednotvárnost, která tuto sérii charakterizuje. Katsuovi a dalším tvůrcům se prostě osvědčily jisté prvky, z nichž se následně staly stereotypy, které po čase v jistém smyslu ve svém působení ztratily na síle. Tohle je ovšem podle mě pochopitelné – něčím podobným se ostatně mohou pochlubit např. mnohem známější filmy s Jamesem Bondem, jehož některé činy a projevy se staly během několika desetiletí značkou, která z Bonda dělá Bonda. Máte-li tedy rádi tuto postavu, ani Zatoichi vás tímto neodradí.

Máte-li tedy chuť na pořádnou samurajskou řezbu, která rozhodně není hloupá, pusťte se do toho… a já si jdu s chutí pustit první díl seriálu 🙂