YOUBUBE A STRACH ANEB BUBUTUBE HONZY VOJTÍŠKA

Málokdy odmítnu, jsem-li o něco požádán. Lhostejno, zda žádá sličná roba či dioptrický fousek. Byl jsem tedy o podobný průřez, náhled, poodhalení – nazvěme to jakkoliv, bude to stále stejné – požádán, a tedy tak činím. Vítejte tedy v malém subjektivním nahlédnutí do toho horrorového, co tytrubka nabízí.

Začněme fotopříběhem. Kam až má paměť sahá, tohle je jedno z nejvýraznějších milých překvapení, na která jsem na YT narazil a tento náraz přinesl několik trvalých následků. Kromě společného fota s hlavní protagonistkou, hlavně tedy spolupráci a seznámení s autorem. Řeč je o svým způsobem videodebutu původem litvínovského, profesně pražského, nadějného, nápaditého a originálního fotografa a filmaře Miroslava Buly nazvaném prostě a jednoduše Victim – photo story. Krátký, jednoduchý a prostý příběh, odvyprávěný pomocí několika fotografií a podmanivé hudby je důkazem, že i forma má hodně co říci a že v (relativní) jednoduchosti je síla. Protože tohle silné opravdu je. Nesnažte se mi namluvit, že ne. Za shlédnutí samozřejmě stojí i jeho další kousky, pohádkově atmosféričtí Duchové lesa nebo v podstatě svého druhu (nežánrový) „protestsong“ Act of War / Love.

Horroroví fandové jsou občas podivné bytosti a svou lásku k žánru a jeho nejvýraznějším protagonistům a tvůrcům dávají najevo různě. Třeba parodickými videi. Stud odhodil, volný průchod přebujelé múze dal a svérázný hold svým italským žánrovým ikonám složil karvinský horrorový filmař Lukáš Bulava. V parodicky pojatých fiktivních rozhovorech s italskými horrorovými režiséry Dariem Argentem a Luciem Fulcim Lukáš podává jeden nezvratitelný důkaz – když ho nesl čáp, měl zřejmě rozbitou GPS a sekl se o pár desítek kilometrů. V náš prospěch. Bo synek kurde dobře to robi, no ni?

Ale pojďme se nechat trochu vyděsit. Krátkometrážní horrory zpravidla nutně musí stát na rychlé a nečekané pointě nebo velmi dobrém nápadu, ať už je ve filmu kdekoliv. Ve švédském kraťasu Light’s Out o jedné paní, která po příchodu domů zjistí, že světlo je bezpečnější tmy, jenže na rozdíl od ní, je v podstatě nepřirozené, neboť vyžaduje energetickou podporu a zdroje nejsou vždy spolehlivé, tento nápad figuruje již v samotném počátku, ale žije z něj celý film. A rozhodně by mě zajímalo, za jak dlouho po jeho shlédnutí se odhodláte zhasnout.

Loňský remake Carrie jste již určitě viděli, snad jste přetrpěli i zcela nevhodně obsazenou hlavní hrdinku, ale když už nic, jednu pozitivní a příjemnou věc to přineslo. Je jím rozhodně reklamní video z restaurace, které jste již určitě také viděli. A pokud ne, právě teď máte možnost svůj omyl napravit. Remake již ze své podstaty nemusí nutně obsahovat nic nového, nápaditého, originálního, neboť se vždycky najde dost lidí, kteří to chtějí vidět, ale Telekinetic Coffe Shop Surprise nápadité a funkční rozhodně je. Můžete mít nakoukány stovky horrorů, být studovaní vědeckotechničtí skeptici, ale zdánlivě svévolně se pohybující věci v neočekávaných prostorách stejně vašimi věnci pohnou. Ne že ne.

Jste-li bádaví a hloubaví horroroví fandové a fanynky, o zajímavém, svérázném a na české poměry dosud ojedinělém projektu Pionýři hororu již dávno víte a dávno máte nakoukáno. Pokud ne a nejste-li zapšklí prďousové nedávající šanci českým pokusům o vybudování pevných základů domácího žánru již z principu, měli byste desítce různě žánrově, délkově i tématicky laděných krátkometrážních horrorů od desíti různých českých tvůrců a tvůrčích kolektivů rozhodně dát šanci. Projekt možná má své chyby, tak jako každý prototyp, ale i díky vašemu zájmu, hození okem či prostém shlédnutí se z něj může příště vyklubat něco trvalejšího a hodnotnějšího. (kanál Pionýrů hororu)

Pocta svým oblíbeným tvůrcům se dá složit všelijak. Jinou cestou než Lukáš Bulava se vydal polský herec, scénárista, režisér a v pravdě kabaretní člověk Tomir Dąbrowski. Natočil italofilní poctu argentovskofulciovsky laděnému giallu Vittima di Amore. Ryze stylizovaný němý snímek zabodoval v soutěži na mobilní telefony natočených krátkometrážních snímků. Možná zdánlivě tuctový a neoriginální příběh s režisérem v roli záporáka, ale ten závěr… Ta síla, která z něj čiší a naplňuje fandovské srdce. Ten cit, nadšení, vcítění.

Žádný správný novinář a publicista nesmí vynechat koťátka. K tomu není třeba ani pravidelná dávka nováckého opia, aby to soudně uvažující člověk věděl. Hlavní hrdinka následujícího videa rozhodně roztomilá není. Kdo ví, co může napáchat ve smyslové zahrádce labilnějších jedinců. Opravdu jste přesvědčeni, že vaše kočka nemá nekalé úmysly a každý den se probouzí s myšlenkou a přesvědčením: Člověk je přítel? Existuje i verze bez hudebního doprovodu, ale ta není tak působivá. Čičí…

A nemůžete-li si být jistí skutečnou povahou své kočky, co teprve plná znalost toho, s kým spíte? K dějově ani ne dvouminutovému snímku Drew Daywalta Bedfellows nelze napsat prakticky nic kromě tří věcí. Opravdu mi přeběhl mráz po zádech. Pochvalu rozhodně zaslouží maskérská práce. Rozhodně si jej nepouštějte před spaním. A pokud přeci jen a vzbudí-li vás telefon, nezvedejte ho.

Vraťme se ale ještě jednou s Tomkovi Dąbrowskému. Tomek samozřejmě toho natočil více. Kromě ne zcela vydařeného celovečerního Uśmiechu śmierci a nedávno dotočeného Attack of the Killer Phones například až lynchovsky psychologický horror Paragnomen, který se do našeho výčtu hodí i proto, že je opět němý, a tudíž lehce „stravitelný“ i pro našince. Černobílý formát, lehký odkaz na staré němé expresionistické horrory, vskutku psychotická atmosféra, leč možná trošku v závěru zbytečně přepálená stopáž. Každopádně zajímavá podívaná.

Máte-li rádi ultimátní pecku George A. Romera Night of the Living Dead, určitě by vám neměl ve vašem ovladači chybět zářez jménem Night of the Living Bread, ve své doslovné citaci až stejně ultimátní parodie, která má vše, co má dobrý horror mít. Černobílý formát, osmdesátkového ducha (a vůbec nevadí, že tenhle kousek vznikl v roce 1990), velmi symbolický poslední záběr a chleba. Neb chléb jest život… Už nikdy vám chléb nebude připadat stejný.

Asi mi mnozí dáte za pravdu, že horrory se nejlépe prožívají a největší nadšení vyvolávají v dětských letech. Je to prostě krása, a když jsou udělány opravdu dobře, i v dospělosti pořád dokážete ocenit povedený dětský horror určený čistě dětskému publiku. A co teprve dětský horror tvořený dětmi. Třeba místy poměrně atmosférický a v každém případě veskrze zvláštní třídílný seriál LPS horor upíři přece neexistují, u kterého určitě oceníte alespoň jednu jeho složku, lhostejno, zda to bude výprava nebo zápal. A snad omluvíte i tu špatně nastavenou kameru u prvního dílu. Ale jak známo, uznávaní horroroví tvůrci začínali všelijak.