logo

INTERSTELLAR ANEB KTERAK KOSMONAUT DO VESMÍRU LETĚL A CO TAM NAŠEL

6. listopadu dorazil do kin film režiséra Christophera Nolana, který patří mezi nejpopulárnější a nejvlivnější filmaře současnosti. U spousty lidí vzbuzuje jeho osoba dojem až jakési mýtické bytosti, jakési vyšší inteligence nabízející něco, k čemu nikdo jiný ani nepřičichne. Nutno však říct, že velký podíl na Chrisově úspěchu a kvalitě jeho filmů má také jeho bratr Jonathan, který je spisovatelem a významným spoluautorem většiny scénářů Christopherových filmů. Podle jeho knihy vznikl například strukturou příběhu originální thriller Memento. Každý nový film Nolanovic dua je netrpělivě očekávaný a nejinak tomu bylo i v případě jeho novinky Interstellar. Ta přichází po pravidelné dvouleté režisérově odmlce, během které se bratři Nolanovi vždy zavřou v Chrisově garáži a tvoří.

Tentokrát připravili sci-fi, které nás zavede do nedaleké budoucnosti, kde naši zemi sužují jakési prachové bouře a kritický nedostatek potravin. Jednotlivé užitkové rostliny totiž vymírají na blíže neurčenou sněť. Veškeré síly byly vloženy do obstarávání obživy, tedy potravinářského průmyslu a zemědělství, a vše ostatní, co nebylo nezbytně nutné pro přežití, bylo zrušeno. Neexistují žádné armády, vědecké instituty a mimo jiné byl zrušen i vesmírný program NASA. Bývalý špičkový pilot NASA Cooper (Matthew McConaughey) nyní pracuje se svou dcerou, synem a tchánem na svém kukuřičném poli. Kukuřice je totiž jedna z mála užitkových plodin, kterou ještě sněť nenapadla. Prozatím. Jednoho dne Cooper rozluští v jedné z gravitačních anomálií, vyskytujících se v pokoji jeho dcery Murph, vzkaz se souřadnicemi. Vydá se na místo, které vyčetl z tajemného gravitačního vzkazu a nalezne, že program NASA nebyl až tak úplně zrušen, jak se obecně tvrdí. Farmář z donucení, dříve vynikající kosmonaut, je přemluven, aby se stal opět vynikajícím kosmonautem, vydal se na odvážnou misi s cílem nalézt ve vzdáleném vesmíru planetu vhodnou ke kolonizaci a zachránil tak svou rodinu a celé lidstvo před nepříznivě se vyvíjejícím osudem. A tak se začíná cesta kosmonauta Matthewa do neprozkoumaných končin vesmíru.

Snímek nese všechny typické Nolanovské prvky. Servíruje nám monstrozní výjevy a záplavu informací, tentokrát z oboru gravitační fyziky a astrofyziky. Silně působí na psychiku člověka, a ten se najednou cítí oproti mohutnosti filmu velmi malý. VELMI malý a zoufale bezmocný. Někdy se pod návalem zdrcujících informací dostavuje podivný tlak v hlavě s pocitem, že sledujete něco víc, než jen obyčejný film. Vědeckým poradcem a konzultantem filmu byl astrofyzik Kip Thorne, takže se není čemu divit. Jeho přínos je až nepříjemně znát. Nolan nám s Thornovou pomocí servíruje teorii relativity v praxi. Něco, o čem mají všichni trochu povědomí, ale myslím, že většina lidí se doposud příliš nepozastavila nad hloubkou onoho problému. Například sledovat výpravu posádky na planetu, na které utíká čas pomaleji díky působení černé díry jejich očima (celý výsadek s nečekanými problémy trvá pár minut) a následný návrat na základnu na orbitě, na které zůstal jeden člen týmu, který za tu dobu zešedivěl a zestárnul o 23 let, je velice nepříjemně mrazivý. I následné zprávy z domova (Země), které se za tu dobu nahromadily, stojí za to. Thornovo jméno jsem zmínil také proto, že už jsem slyšel hodně lidí tvrdit, že film obsahuje spoustu vědeckých nesmyslů. Toto tvrzení znamená konfrontaci s Kipem, tudíž bych byl trochu opatrný (pozn. pro Stephena Hawkinga – Stephene, jestli toto review čteš, tak pro tebe předchozí věty neplatí). Nolanova největší síla ale vězí v tom, že dokáže divákovi vnutit pocit, že se dívá na něco originálního s velmi složitým příběhem, těžkým na pochopení. Opak je pravdou.

Nolanovy příběhy nejsou složité a už vůbec ne originální. Připadá někomu příběh o osidlování planet, jako jediném východisku přežití lidstva, jako novátorský? Nolan tyto jednoduché příběhy obohatí o fyzikální teorie, čímž jim zvedne inteligenční kvocient, a nějaká ta morální dilemata kosmonauta Matthew (opuštění rodiny za účelem záchrany lidstva apod.), což je v mainstreamové produkci také poměrně neobvyklé, ale ne jedinečné. Nolan je originální „pouze“ ve struktuře, jakou tento jednoduchý příběh vypráví, a troufám si říct, že v tom nemá sebemenší konkurenci. Bratři Nolanovi si totiž poslední dobou počínají více než vypravěči, jako nějací konstruktéři vyprávění. Rozbijí jednoduchý příběh na malé kousky, které umístí na různá místa, časy a nově ještě na místa s jinou rychlostí plynutí času. Tyto (místně a časově) nezávislé části (ať už to jsou časoprostory v Interstellaru nebo úrovně snu v Inception atd.) se pak navzájem ovlivňují a jsou logicky propojovány tak, aby nakonec vyústily ve společný konec. Bratři Nolanovi trpí jakousi fanatickou posedlostí tuto strukturu udělat co nejkomplikovanější. Jakoby si schválně házeli klacky pod nohy a v závěru měli dobrý pocit sebeuspokojení, že z toho dokázali logicky a srozumitelně vybruslit. Dokáží přes všechnu tuto komplikovanost i tomu méně chápavějšímu divákovi všechno předložit maximálně srozumitelně a někdy až s nepříjemnou doslovností, takže ani na chvíli neztratí nit. I ti méně důvtipní se pak můžou spokojeně poplácávat po zádech a chválit se, jak to složité Nolanovo dílo pochopili. A ano, díky této výjimečné schopnosti se Nolanovky líbí skoro všem.

Ona fanatická zahleděnost do architektury vyprávění způsobuje ale i problém, který mám s Nolanovic filmy zhruba od Temného rytíře. Po zhlédnutí druhého batmanovského filmu jsem byl nadšen. Film byl nepředvídatelný, měl stále navrch nad divákem a struktura vyprávění, jak jinak, byla komplikovaná a fascinující. Těšil jsem se, až se na něj podívám znovu. Když jsem si ho pak koupil, dlouho se povaloval v poličce, a když už jsem se odhodlal si film pustit, zjistil jsem, že si projíždím jen scény s Ledgerem. Už jsem totiž věděl, jak bude dál film pokračovat, a to bylo na něm to nejzajímavější. Stejně tak tomu bylo i s Inception. Pro Nolana je totiž nejdůležitější částí filmů ona složitá architektura příběhu a ostatní jakoby pro něj nebylo příliš podstatné. Je to jako byste zírali na složitou matematickou rovnici, kterou se vám podařilo vyřešit a vyšel vám jednoduchý výsledek. Určitě úžasný pocit. Ale proč byste ji počítali znova, když už její řešení znáte? Ano, Interstellar ukáže vizuálně bombastické obrázky, navalí na nás tunu informací, ale jaksi zapomněl, že by mohl být i zábavný. Mít nějakou atmosféru, něco, co by divákovi umožnilo film víc prožít a nebýt pouze fascinován tím, co si to Nolan zase všechno vymyslel. Po čase se vám taky může stát, že vás kosmonaut Matthew poletující od planety k planetě, od díry k díře začne i nudit. Tentokrát je prostě Nolan zábavný asi jako učebnice astrofyziky s hezkým obalem a celý příběh využívá pouze pro to, aby oslňoval složitou vyprávěcí formou. Pravým opakem jsou třeba filmy Davida Finchera. Ten celou strukturu vyprávění využívá účelově k tomu, aby odvyprávěl svůj příběh co nejpůsobivěji, vtáhl diváka do děje a vytvořil co nejhutnější atmosféru.

Tohle prostě Nolanovi chybí a jeho filmy na mě působí chladně a odtažitě. Závěrem bych chtěl ještě zmínit film 2001 Vesmírná Odysea od Stanleyho Kubricka. K tomuto filmu je totiž Interstellar velmi často připodobňován. Tohle přirovnání považuji za naprosto zcestné už v samotné základní myšlence filmu. Na rozdíl od Kubricka, jehož film směřuje k nevyřčenému mnohoznačnému cíli, jakýmsi otevřeným možnostem, Nolan přesně naopak doslovně vše uzavírá v jednoznačném konci, který nedává prostor žádným spekulacím. Jelikož se Nolan chce líbit co největšímu počtu lidí, nemůže si kubrickovskou nedoslovnost dovolit. A pokud někdo přirovnává tato dvě díla na základě toho, že se v obou létá vesmírem a některé záběry mají podobnou kompozici, pak bych doporučil zapnout si na počítači spořič Průlet hvězdokupou a neobtěžovat se s filmovým médiem.

Přes všechny výtky, které jsem popsal, má Interstellar i mnoho obrovských kladů a shledávám ho jako architektonicky geniálně promyšlený film, který bohužel neumí příliš pobavit. Jenže ta promyšlenost stavby příběhu je tak výborná a jedinečná, že se film nedá hodnotit příliš zle. Na dalšího Nolana proto půjdu s největší pravděpodobností zase do kina, bude to totiž zřejmě opět jedinečná událost. Budu už ale připraven na to, že uvidím obrazově a hudebně podmanivé, koncepčně fascinující dílo s vyššími uměleckými ambicemi… zábavné však nikoli a chladné jako sám vesmír.

  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Honza Smutný

Autor. Trvá to asi deset sekund, než debatu na jakékoliv téma nasměřuje k filmům. Někdo to může považovat za otravný zvyk, my si to však náramně užíváme. Filmový kritik a jeden z členů 3K Film klubu, kteý se zaměřuje na veřejné promítání a přednášky o filmech.


KOMENTÁŘE