Cromwell Stone

Pokaždé, když jsem v zahraničí, tak se snažím dovézt si suvenýr v podobě komiksu v místním jazyce. Když jsem před dvěma lety narazil v polském knihkupectví na komiks se zvláštní obálkou s názvem Cromwell Stone, tak jsem jej musel mít a bez váhání jsem jej vyměnil za všechny Złoté, které jsem měl u sebe. Jeho kresba mě naprosto uchvátila. Jak už to ale bývá, doma jsem knihu schoval do knihovny a vzpomněl jsem si na ni až letos na Crweconu, kde nakladatelství Argo oznámilo záměr tuto knihu vydat.

Autorem Cromwella Stona je Andreas Martens – ve Francii působící scénárista a výtvarník německého původu, který se pod svá díla podepisuje pouze svým křestním jménem. Andreas na začátku své kariéry vytvořil cyklus povídek “Posmrtná odhalení”, které jsou fiktivními epizodami ze života slavných spisovatelů. Jedním z nich byl i Howard Phillipse Lovecraft, který hodně ovlivnil Andreasův scenáristický styl. Poprvé se u Lovecrafta inspiroval v jeho populární sérii “Rork” a jeho vliv najdeme i v trilogii o Cromwellu Stonovi. Kniha, kterou nakladatelství Argo vydalo, je souborným vydáním a obsahuje všechny tři původní alba – “Cromwell Stone”, “Návrat Cromwella Stona” a “Závěť Cromvella Stona”.   

“Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach.” – H. P. Lovecraft

Děj knihy se odehrává v druhé polovině devatenáctého a na začátku dvacátého století. Ač spolu všechna alba souvisí, tak je každé z nich trošku jiné. První dvě alba vypráví o tajemném a mocném předmětu označovaném jako ”klíč”, který byl ukraden a který má sílu odemykat mnohem širší obzory, než jaké si běžný smrtelník dokáže představit. V prvním albu vypráví Andreas o pátrání Cromwella Stona po tajemství, jež stojí za zmizením jeho přátel. Druhé album se odehrává o mnoho let později. Z Cromwella Stona je starý muž a už není hlavním hrdinou příběhu. Stone celý život zasvětil onomu tajuplnému klíči a nyní se konečně blíží okamžik, kvůli kterému byl klíč stvořen. Třetí album je už jen jakýmsi doslovem – dokončením myšlenek a nerealizovaných nápadů. Andreas zde rozjíždí nové tajemství a osudové souvislosti jen proto, aby podtrhl něco, co bylo naznačeno v druhém albu. Až příliš zde ale sklouzává k šíleným fantaziím ve stylu Alejandra Jodorowského. “Závěť Cromvella Stona” je v podstatě samostatný příběh, který se začal odvíjet už v “Návrat Cromwella Stona”.

Andreas umí dobře pracovat se strachem. Se strachem, který v nás vyvolávají stíny a který ve vás roste tím rychleji, čím větší máte představivost. Žádné explicitní scény v knize nejsou. Jen obrazy vyděšených obličejů, pohledy do stínů a prchání. Tenhle strach nakreslil Andreas naprosto dokonale. Doslova z těch stránek čpí. Někde hluboko ve vás rozeznívá Andreas tu nejtemnější basovou strunu, která vás rozechvěje. Dokáže navodit pocit, kdy tušíte, že za závěsem je něco, co vás může sežrat. Něco, co tam na vás číhalo odjakživa, ale vy jste o tom doposud neměli tušení. K navození atmosféry používá kromě kresby i velmi “nesouvislé” vyprávění. Obávám se, že to může řadu čtenářů odradit. Občas je při čtení potřeba přemýšlet, kam se děj mezi dvěma obrázky vůbec posunul. Někdy obrazy jenom naznačují a vy často vůbec netušíte, co se děje, ale víte, že to není nic dobrého. Neustále máte spoustu otázek bez odpovědí a některé odpovědi nikdy nepřijdou. Občas bohužel dojde i na nelogické jednání hlavní postavy a není úplně jasné, jestli jde o Andreasovu berličku, jak zdůvodnit další posun ve vyprávění, anebo jde jen o vytvoření situace, která bude na obrázcích vypadat zatraceně dobře.

Tím hlavním, co vás na komiksu zaujme, je kresba, která je černobílá a až maniakálně vyšrafovaná. Jako by Andrease něco hnalo k vyplnění každé volné plochy čarami a černými pruhy. Samozřejmě, své místo tam mají i souvislé černé a bílé plochy. Všechno je to vyváženo tak, aby bylo dosaženo patřičné dramatičnosti. Kontrastu mezi šrafovanými plochami je dosaženo pomocí rozdílné hustoty, tloušťky a úhlu čar. Často jsou i interiérové dekorace jako koberce a tapety pruhované. Pokud chce Andreas dosáhnout plastičnosti, tak tak opět činí pomocí správně zakřivených čar a pruhů. Po čtenáři takováto kresba vyžaduje větší pozornost a soustředění. Sice je to časově náročnější, ale odměnou je zábava a radost při objevování každého dalšího detailu. Andreas se také nebojí experimentovat s tvarem panelů a dramatičnosti dosahuje například tím, že všechny panely v jedné řadě spojí šikmými mezerami a takováto sekvence pak působí kompaktněji, než by působila řada prostých obdélníků. Jindy jsou panely jen divoce rozmístěny po stránce. Tyhle hrátky s tvarem panelů nejsou nikdy samoúčelné a vždy reflektují děj. Další Andreasovou specialitkou jsou extrémní perspektivy a divoké úhly pohledu, u kterých se čtenář musí zastavit, aby si je správně interpretoval. Někdy panely až nápadně připomínají ilustrace ve starých knihách.

Nakladatelství Argo vydalo tuho knihu v rámci své edice Argomiks, a to v jejím větším formátu. Opět jde o krásně udělanou knihu. Ve srovnání s polským vydáním je kniha od Arga větší a je použitý jiný papír. V obou případech nezůstávají na černých plochách otisky prstů, ale zatímco Poláci použili křídový papír, který je “bělejší” a kresba na něm je kontrastnější, tak Argo použilo silnější matný papír, na který se mi čistě subjektivně lépe dívá. Argo si oblíbilo používání parciálního laku na deskách knihy a po Barbarelle jej má i Cromwell Stone. Pocit z dobře udělané knihy nezkazí ani dvě logické nepřesnosti v českém překladu, které Richardovi Podanému zřejmě unikly v časových hrátkách druhého alba.

Andreasův svět pruhů a čar je fascinující. Andreas do něj dokázal vkreslit příběh, který vaši hlavu jen tak neopustí. Neustále se budete vracet k některým situacím a budete přemýšlet, zda jste všechno pochopili správně a jestli vám něco neuniklo. Budete se vracet k obrázkům, abyste v nich našli nové detaily a souvislosti. Budete si pamatovat strach, který jste cítili, když jste s hrdinou prchali potemnělou ulicí. Cromwell Stone je skvělý.