SVĚTOVÍ ČEŠI

Kniha Světoví Češi představuje příběhy osobností, které proslavily naši zem. Vyšla v nakladatelství Mladá fronta v roce 2015. Autory textů jsou Jiří Černý a Jana Jůzlová. Publikaci doprovodil ilustrací a komiksem Jiří Fixl. „Češi a světoví? Není to nejapný žert“, řekne si nejeden dospívající mládežník. Druhým dechem pak dodá… „Jistě, máme Jaromíra Jágra, pak tu byl také Dominik Hašek a ehm, ehm… Agáta Hanychová a Ornella Štiková“.

Snad není obrázek mladé populace tak žalostný, jak jsem ho parafrázoval, i když… Semknutí jsme pouze při hokeji a křičíme stupidní nesmysly o tom, kdo skáče a neskáče. Sem tam někdo ze sportovců přiveze nějaké sezónní zlato, na které se brzo zapomene. Médii se mihne občas jakási  rychlokvaška, tu uměle stvořená osobnost a údajná celebritka. Na soudobé politiky by nejlépe pasovala slova T. G. Masaryka „Tož máme tu demokracii, tak ještě nějaké ty demokraty“. Nějak se vytrácí národní hrdost a vlastenecké cítění. Málokdo si uvědomuje, na jakých hodnotách a principech stojí více jak tisíc let naše zem. Vlastně je politováníhodné slyšet výkřiky jistých dutých hlav, že se stydí za svůj původ a národ. Měli by se stydět sami za sebe. Za svou malost a nedozrálost. Za své plivance a malé pindíky. Jejich prohlášení jsou uboze trapná a zakomplexovaná. Náš národ je starobylý s úžasnou historií, kterou utvářely skutečné osobnosti. Máme kde čerpat inspiraci, co dál s naší republikou. Podnět k tvoření nám mohou dát lidé uvedení v hybridní knize Světoví Češi. Troufám si tvrdit, že dnešní doba uctívá falešné ikony.

Autoři vybrali 27 výjimečných osobností z řad vynálezců, vědců, umělců, podnikatelů a filantropů. Počet zvolených lidí mi evokuje dvacet sedm vůdců stavovského povstání v roce 1621, toliko numerologie. Kniha započne v době vynálezce bleskosvodu Prokopa Diviše a odvíjí se po časové ose až po současnost. V souvislosti s Divišem mne zaujala zmínka o tom, že ve stejné době zkonstruoval bleskosvod i americký vědec a politik Benjamin Franklin (pán na na stodolarové bankovce). Nejedná se pro mne o novou informaci, naopak si přesně vybavuji z dětských let třetí osobu, která dostala stejný nápad ve stejném čase a byl to Michail Vasilijevič Lomonosov. Doufám, že se na něj pouze pozapomnělo a nestal se obětí protiruských sankcí.

Publikace dále představí průkopníka koněspřežky, vynálezce kostkového cukru a otce moderního pivovarnictví. U piva se zastavím, neboť o něm něco vím a je to náš národní nápoj v jehož konzumaci patříme na nechvalnou světovou špičku. Strana 14 uvádí následující text. „Po roce 1948 byly pivovary soustředěny do socialistických národních podniků, což výrobě piva značně uškodilo. V posledních letech se však objevil rychle se rozvíjející trend obnovy a vzniku řady malých pivovarů“.  Zde si dovolím nesouhlasit. V nedávné době jsem přečetl velké množství knih určených dětem a nemohu si nepovšimnout, že se současný kapitalistický režim chová stejným způsobem, jako onen démonicky drakonizovaný socialismus. Soudobé zřízení podsouvá mládeži také podprahové ideologicky manipulující informace. Jsem pevně přesvědčen o tom, že co skutečně uškodilo českému pivu byla privatizace a „obří výprodej – tunelování“ po roce 1989. Velké pivovary se dostaly do vlastnictví nadnárodních korporací a tradiční značky se začaly vařit mimo kraje. Extrémně dokonce i mimo naši vlast, např. v Polsku. Vrcholem znásilnění českého piva je stáčení eurobřečky do PET lahví. Trendu malých pivovarů fandím a osobně jsem se odklonil od původních značek piv mého regionu, jež ovládla pivovarnická společnost Heineken. Mimochodem, Budějovický Budvar je pořád státní podnik. Dělá snad špatné pivo?

Po vaření piva v českých zemích následuje Národní kuchařka, Všestranný vědec,  Plzeňský magnát, Český Edison, Muž na Zambezi a Mistr mostů a betonu. Tady se opět zastavím. Kapitolka popisuje , jak Stanislav Bechyně navrhl přesun kaple svaté Maří Magdaleny (400 tun) o 31 metrů, jíž hrozil zánik kvůli přestavbě pražského letenského nábřeží a předmostí Čechova mostu. Celkem mne mrzí, že si autoři v této souvislosti nespojili událost, jež by stála rozhodně za zmínku. Jedná se o přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Budova kostela byla přemístěna po kolejích o 841 metrů, aby byla zachráněna kvůli plánované těžbě uhlí. V Guinessově knize rekordů je tento obdivuhodný čin zapsán jako přeprava nejtěžšího předmětu po kolejích. Celková přesunovaná váha činila 12 000 tun. Smekám.

Světoví Češi pokračují téměř do dnešních dnů, až po Lékaře proti alkoholu, kterým byl Jaroslav Skála (1916 – 2007). Kapitola tvrdí, že „alkoholismus jako by v dřívějších dobách neexistoval. Zlom nastal v 18. století s rozmachem levnější výroby lihovin a s průmyslovou revolucí…“  Alkohol se dá bez nadsázky označit jako metla lidstva. Pravděpodobně byl věrným společníkem po celou lidskou historii, což dokazují archeologické nálezy. Pouze se tehdy konzumace nepovažovala za obecný  problém. Není tomu zase tak dlouho, kdy bylo společensky přípustné dodávat lékařům a lékárníkům opium. Moře umělců a předních osobností bylo zcela legálně a oficiálně morfinisty. Z toho, že nejsou písemné záznamy o problému poplatném své době bych nevyvozoval závěry ve smyslu, že alkoholismus je pouze moderní sociální potíž. Stačí se podívat na soudobé hony na kuřáky… Co bylo včera in je dnes out.

V knize jsem negativně kritizoval kapitolu Otec moderního pivovarnictví a smutný následek požívání – Lékař proti alkoholu. Tvůrci knihy by si měli být vědomi, že téma alkohol a závislost zanesli do knihy oni. Musí počítat s tím, že si jejich knihu přečte i tatínek, jemuž chutná pivo a ke Skálovi má daleko. Nemám problém s uvedením zajímavých osobností, ale spíše s podáním daného tématu. Občas mám pocit, že autoři knih pro děti dostávají noty z EU jak psát, co lze zahrnout a co raději  vypustit. Například z Velké Británie prosakují potvrzené zprávy, že by se autoři měli vyvarovat v dětské knize psaní o prasatech a vepřovém mase.  Pokud spisovatelé něco tvrdí, jako na straně 14 o vaření piva, tak prosím nezvratné argumenty. Deset pijanů z deseti mi potvrdí, že podávané  informace jsou zavádějící. Jednoduše, rýpněme si v každé dětské knize alespoň jednou do socialismu…

Světoví Češi jsou hybridní knihou určenou primárně dětem a stmeluje psaný text s komiksem. Jak jsem již uvedl, publikace sleduje časovou přímku směrem k současnosti a představuje 27 osobností.  S výběrem významných lidí jsem spokojený a uznávám autorskou invenci. Osobně bych zahrnul i jiné  důležité postavy, což jen potvrzuje rozsáhlý mozkový trust, jenž se u nás urodil. Nejsem si jist, zda by mne napadlo zařadit figuru mecenáše a architekta Josefa Hlávky. Nesporně jde o racionální postřeh, neboť bez peněz by se mnohdy nadějná duše nemohla oddat naplno svému poslání. Textová část není nikterak přebujelá a rozumně dávkuje fakta a data. Malý čtenář, který vstřebá informace, dostává za odměnu komiksovou část. Ilustrace obstaral Jiří Fixl a přibližuje se sérii pod názvem Obrázky z dějin českých objevů a vynálezů (1975…). Některé vybrané díly nalezneme v devátém knižním vydání komiksové knihy Obrázky z českých dějin a pověstí. Mohl bych Jirkovu kresbu sáhodlouze pitvat, ale ono srovnání, je jako bych mu na hruď připnul medaili. Na závěr odstavce – všechny jmenované knihy nesou společné jméno Jiří Černý.

Kniha Světoví Češi mne utvrzuje, že jsme neobyčejný a nezlomný národ v samém srdci stařičké Evropy. Moc bych si přál, aby to naši občané vnímali podobně. Nejsem žádný nacionalista, jenž se nadřazuje nad jiné národy, pouze jsem hrdý na naše kořeny a slovanský původ. Jsem pyšný na naše předky, jejich um a odkaz nezdolného ducha. Ctít své praotce není žádný nacionalismus, je to úcta a pokora k rodu, který nám dal život a tuto zem. Vlastenectví není ostuda, mělo by být samozřejmostí. Kdo ví, možná se mezi čtenáři knihy Světoví Češi zrodí jedinci, kteří inspirují své děti a vnuky. Kdo ví?