Mýty na hranici lidskosti

Již po dvanácté a bez použití kouzelného pláště zamíříme do Říše pohádek, kterou nám přináší scénárista Bill Willingham. Pokud jste se náhodou s touto pozoruhodnou komiksovou sérií ještě nesetkali, dopřeji vám velmi krátkou rekapitulaci. Mýty kdysi žily ve své přenádherné pohádkové Domovině, až do doby, kdy byly nuceny emigrovat do našeho světa, protože jejich území začali dobývat uzurpátorští dřevění vojáci Nepřítele pod vedením řezbáře Geppetta. V New Yorku zabydlely celou jednu čtvrť, kterou nazvaly Mýtov a vlastní rovněž rozlehlou Farmu, kde bydlí jak bytosti, které na sebe nedokáží vzít lidskou podobu, tak ti, kteří jsou v Mýtově, slušně řečeno, nežádoucí. Jenže nepřátelé nedali Mýtům pokoj ani v našem světě a chystali se k invazi. Díky různým intrikám, mocenským hrám a špionážním taktikám byl nakonec podniknut kontratak a Mýty vyhrály válku v Domovině. Navíc se jim poštěstilo zajmout samotného Gappetta, který byl převezen do Mýtova, aby s ním bylo spravedlivě naloženo. I když…

Právě ve dvanácté knize nazvané Doba temna se dozvíme, jak to všechno bylo dál. Začínáme právě v Mýtově, kde místní obyvatelé horečnatě protestují proti Geppettově přítomnosti a nehodlají se smířit s tím, že v rámci podmínek spikleneckého paktu mu byla poskytnuta určitá volnost. Je mnoho takových, kteří by jej mnohem raději viděli houpat se na šibenici. Mistr řezbář je ale bez svého magického lesa a řezbářského nářadí, navíc pod magickým dozorem a zbaven všech kouzel, která jej chránila a dodávala mu síly, jen obyčejným nerudným staříkem, kterých potkáte deset denně ve frontě před Kauflandem. Neustále se čílí, vzpomíná jak za (jeho) minulého režimu bylo lépe a jak by se všemi, kdyby se opět dostal k moci, zatočil. Willingham nám sice předkládá Mýty a pohádkové bytosti, ale díl od dílu jim do vínku více a více vkládá lidské vlastnosti a uvádí je do naprosto člověčích situací. Nemusím ani moc nadsazovat, když si pod Gappettovou tváří představím jakéhokoliv bývalého komunistického či nacistického pohlavára a pod rozvášněným davem prahnoucím po lynčování třeba (ať jsem aktuální) příznivce Bloku proti Islámu či SPD. A to vlastně ve prospěch obyvatel Mýtova hovoří fakt, že nepřátelská vojska na jejich území skutečně vnikla a udeřila. Ale nechme politiku politikou, příkladem každodenní lidskosti pohádkových postav může být třeba Šípková Růženka, která aktuálně pojala za chotě kapitána Sindibáda. Problém je v tom, že tahle Růža vždycky „vyjela“ po tom, kdo byl aktuálně v kursu, měl nezpochybnitelné postavení na společenském žebříčku nebo se projevil jako udatný rek.

Těžko soudit pohádkou bytost, ale kdyby byla lidskou dívkou, tak by ji mnozí mohli označit jako zlatokopku, a to je vlastně ještě slušné slovo. Jediný, kdo ji kdy opravdu miloval a prahnul po jejích citech je Modrák, kterého ale soustavně vodila za nos a udělala si z něj ochočené zvířátko pro vlastní potěchu. Minimálně do chvíle, než se mistr bluesové hry na trumpetu odhodlal a po mnoha hrdinských činech na bitevním poli dostal i odvahu na vyjevení nejniternějších citů. A pak ho Růža poslala k šípku. Ale aby to nevyznělo v dnešní době tak genderově nevyváženě, takový Krásný princ byl taky slušný sukničkář a nejednu urozenou i prostou dívku ošustil a opustil. Ale nechme toho, jde o to, že v každé z postav série dříve či později objevíme povahovou charakteristiku, která je zcela rovna té naší, lidské. A škála je to opravdu pestrá. Otázkou tak vlastně je, zda jsme si pohádkové bytosti vytvořili jen jako černobílé charaktery, které Bill Willingham poněkud rozebral a rozepsal – co třeba čekat od Baby Jagy než to, že je to čarodějnice v každém slova smyslu, která by nejraději všechny posadila na lopatu poslala do pece a je jedno jestli je ta pec v Perníkové chaloupce nebo koncentráku Nepřátel, nebo jestli jsme nikdy neuvažovali o jejich povahách – Kráska je prostě kráska, která kromě půvabu nemá žádnou povahovou vlastnost či Mauglí je jen syn divočiny, který sice přežije v každé situaci, ale o víkendových zápasech Extraligy si s ním prostě nepokecáte. Jsme vlastně víc v šoku z toho, že Šípková Růženka je jak půvabná, tak značně manipulátorská (a kdo žádnou takovou dívku nezná, právě po něm bylo hozeno kamenem) nebo z toho, že jsme o ní dosud přemýšleli jen strašně povrchně? Jako malí jsme jí chtěli vysekat z trním obestřeného hradu a pak se stát bohatým princem po boku krásné princezny (později mnozí určitě usínali s myšlenkou, co by se s takovou permanentně spící šťabajznou dalo dělat ještě před tím, než ji polibkem probudíte) – a to nám vlastně zůstalo: Růženka = fajná spící baba. Nic víc, nic míň!

Bill Willingham nad tím přemýšlel evidentně mnohem více a jeho myšlenky měly poněkud širší záběr. Jenže všechny pohádky a mýty jsou příběhy vymyšlené člověkem – pokud to u vás neplatí dochází k zásadní kolizi, krom toho, že se neshodneme, tak jeden z nás má problém s identitou) a tudíž jim tu více, tu méně, byly dosazeny lidské vlastnosti. A to i bytostem, které nemají lidský vzhled. Mluvící hlava prasátka Colina rovněž hovoří lidskou řečí a dokonce má víc moudrosti a předvídavosti než průměrný člověk. Draci v pohádkách jsou zase hamižní a ještě k tomu lidojedi. Jak vlastně víme, že draci za delikatesu považují lidské maso? Nechutnal by jim více třeba slon, ze kterého se alespoň pořádně nají? I o mimozemšťanech vesměs uvažujeme jen v rámci lidských charakterů a vlastností. Sice si je můžeme představovat jako zelené mužíky nebo gigantické chapadláky, ale pořád máme pocit, že se s nimi rukamanohama domluvíme. No nic.., Mýty mají jednoduše lidské vlastnosti, které jim jejich autor tu vytunil, tu zcela vymyslel. A chovají se zcela lidsky. Od toho se odvíjí i dějové linie, které nevycházejí z ničeho jiného než z historie, příkladových situací a všeobecných denních momentů. Každá postava žije ten svůj život, dělá ty svoje věci a do toho je ještě ovlivněna společenským děním, před kterým není úniku. A tento ideový šroub se každou knihou této série stále utahuje. Je to dobře nebo zle? Vystačili by jsme si dvanáct knih jen s tím, že Růženka je krásná a Mauglí je lovec? Asi ne, že?

Charakterové vlastnosti jsou to, co jsem z Doby temna nejvíce cítil. Ale není to jen o tomhle. V Domovině skončila válka a jak to tak v těchto krušných dobách bývá nastalo dočasné bezvládí a chaos. Mnozí se snaží nastalé situace využít a rabují vše, co poražení opustili a vítězové ještě nezabrali. Díky horlivosti takto smýšlejících lapků ale dojde k nechtěným událostem, kdy bude uvolněno dávné zlo. Teď je ale znovu ve hře a sílí! Přichází doba temna a někteří už na to doplatili. V knize číhá smrt a ta si nevybírá. A po přečtení vám dojde, že bude ještě hůř. Mnohem hůř. V tomto díle ztratíme jednu ze zásadních postav, která dosud dávala ději šťávu a svými činy jej posouvala dál. Povšimněte si, jak si v době úmrtí a smutečních proslovů autor pohrává se svými čtenáři. Mýty mluví jakoby na střídačku k němu i ke čtenářům a obviňují obé. Podle jejich teorie umírají přeci ty Mýty, o kterých lidé přestanou vědět, zapomenou na ně. Tím pádem i spisovatelé o nich nepíší. Postavy, které jsou pomyslně resuscitovány a znovu se dostanou na přetřes, se mohou někdy v budoucnu vrátit, protože jen popularita je drží při životě. Tím je rozehrána další hra mezi autorem a čtenáři: Jak to, že se o panu X a paní Y neví, my je všichni známe a vy, Bille Willinghame, o nich přeci píšete! Tak je hupky šupky vraťte do Mýtova, jasný?!

Dvanáctá kniha Mýtů je další z těch, která v holé podstatě nabízí více otázek než odpovědí. A já mám na závěr taky jednu: Je tohle všechno součástí promyšlené strategie hraničící s genialitou nebo je Bill Willingham jen autorem bestsellerové kuchařky Vaříme z vody?