logo

BEZMOCNÍ TOHOTO SVĚTA

Pokud se dnes podíváte na televizi, do libovolného časopisu, či na internet, nebude ani hodina, která by vám někde v textu či reklamě nepřiblížila nějakého popkulturního superhrdinu. Komiksoví elasťákoví supermani jsou všude a lidé jejich existenci slepě oslavují na výsost jim vlastní. Celý svět se natěšeně třese, kterou komiksovou pecku Hollywood každý rok vychrlí. Vymyšlené příběhy baví celý svět a ten zapomíná a ignoruje, že mezi námi mohou žít a existovat také lidé, jejichž schopnosti jsou více než reálné. Loni na podzim, vůbec poprvé, u nás vyšla kniha Bezmocní tohoto světa (vydána v Rusku v roce 2003) spisovatele Borise Strugackého a v rozhodně komornějším, depresivně ironickém a rádoby realistickém nadhledu ukazuje, jak svět ty opravdové “hrdiny” skrývá, ignoruje a vlastně nepotřebuje. Dokud se o nich neví.

Před padesáti lety, ve Stalinově hluboké totalitě, dělal Sovětský svaz pokusy na lidech, aby v nich probudil zvláštní schopnosti. Doba byla zlá, vrcholila druhá světová válka a každá velmoc se snažila mít navrch. První skupina lidí se zvláštními schopnostmi si říká Stará garda. Nikdy se nestali hrdiny, jako je známe dnes, nikdy nebyli jako Ligou spravedlivých nebo Avengeři. Nikdy nechránili svět před útiskem superpadouchů. Tito mimořádní lidé žijí běžné životy, vydělávají si na živobytí a přežívají. I když nikdo z nich nikdy nebyl úplně obyčejný. O padesát let později, v devadesátých letech se o těchto lidech nic moc neví. Ví o nich jen starý tajemný mistr – sensej, kterému se podařilo tyto schopnosti probudit a který své výtvory stále sleduje. Naši hrdinové žijí v ústraní. Občas se tito staří přátelé sejdou a vzpomínají.

Po rozpadu sovětského svazu se finanční moci v Rusku ujala mafie. A právě zde začíná útržkovitý příběh, kde začne mafie jednoho z nich vydírat, aby své schopnosti použil a zvrátil průběh v následujících volbách. Jak se k tomu skupina postaví, může být zdánlivě jednoznačné, nicméně není tomu tak. Celá komorní struktura jednoduchého cíle vyústí v hluboké poznání sebe sama. Nic není jednoduché. Příběh se tká postupně. Každá kapitola začíná někde jinde z pohledu někoho jiného. Naši hrdinové mají přezdívky a postav či jmen se v knize vyskytuje neúměrně hodně. Byl to pro mě docela mišmaš. Nezávislé cestičky útržků příběhu se, logicky, někde uprostřed knihy spojí a vyústí v nový zvrat.

V životě každého autora nejspíš přijde chvíle, kdy z oslavy života začne přecházet k smrti. I Boris Strugackij to věděl. Pojem bratři Strugačtí byl známý po celém světě. Pokud na začátku své práce oba bratří psali romány o lidských schopnostech a nebezpečí, o záhadách přírody a vesmíru, spekulovali o pravděpodobném vývoji společnosti a výstavbě ideální sociální společnosti, či nakonec dali lidstvo tváří v tvář neznámému a předpovídali, jaké problémy mohou nastat konfrontací s neznámým, posledním románem, již psaném sólo, Boris Strugackij apeluje na naprosto odlišné problémy. Hrdinové “bezmocných” nestojí proti nepřátelskému prostředí, proti společnosti ani vyšší síle. Jsou sice mocní, silní, ale stále rozumní, mají své vlastní slabosti, fyzické i duchovní a víru ve slepou náhodu. Jsou obyčejní lidé, zranitelní, nejsou bezchybní. Slabost a chyby vládnou světu a zdá se, že tito hrdinové mohou změnit běh událostí, mohou něco změnit. Ale nejenže nemohou, ale ani nechtějí. Nechtějí zasahovat.

Je poznat, že knihu píše starý muž a nečte se vůbec jednoduše. Boris Strugackij vytasil své obavy a zklamání nad lidstvem samotným, kam svět spěje. Jeho jing už dlouhá léta chybí jang. Jeho bratr Arkadij zemřel v roce 1991 po dlouhé a těžké nemoci a prázdnota, kterou cítil jeho bratr, se promítla i do “bezmocných”, kteří se zdají takoví roztěkaní, neklidní a depresivní. Jako třesoucí se starcova ruka při podpisu závěti. To je podle mě zamyšlení, které nám chtěl autor zanechat. Zamyšlení nad jeho vlastním zklamáním nad světem, který se kolem něj vytváří a on umírá. Jeho vize přišly vniveč. Jeho představa o lidech se zvláštními schopnostmi mi docela připomněla takové lidi z našeho světa, ve kterém žijeme. Výjimeční jako levitující meditující mniši, či čínské superděti. Svět se na takové dívá s obavami, nechutí a přisuzuje jejich schopnosti fantaziím a pohádkám.

Přiznám se, že ruských děl nemám načteno mnoho. Kdysi dávno, jako dítě, jsem se dostal k parádní sci-fi pohádce Alenka z planety Země (Kir Bulyčov) a svá školní léta, kdy jsme měli za povinnost načíst si Tolstého či Dostojevského, jsem úspěšně prošel, aniž bych se významných ruských děl dotkl. Mé další setkání se zástupci ruské školy bylo podstatně později. Byli to slavní bratři Strugačtí a bylo to až poté, co jsem shlédl Tarkovského film Stalker, který vychází ze skvělého klasického sci-fi románu Piknik u cesty, který považuji za skvělé, atmosféricky vyvážené a napínavé dílo. I když jsem poté Strugackých děl zkusil více, nikdy mě natolik neupoutaly, abych je dočetl. Od té doby jsem ruským autorům moc šancí nedal. Snad jen městské fantasy Sergeje Lukjaněnka, prvním třem dílům o hlídce. Když jsem se pro tuto recenzi rozhodl, už od počátku jsem byl krapet v rozpacích a věděl jsem, že ruská tvorba, ač určitě kvalitní, není mým šálkem kávy. Nemýlil jsem se, protože knihu jsem četl na vícerokrát, vždy s řádnou pauzou a to i z toho důvodu, abych mohl nějak nabichlovat to, co jsem si před léty sám odepřel a najít jazyk, s kterým bych se u této tvorby mohl pobavit.

O české vydání se postaralo nakladatelství Trifid v pěkném přebalu z tvrdých desek. Překladu se chopil Konstantin Šindelář a zejména jemu bych chtěl poděkovat, že mi svou prací ulehčil již tak náročnou knihu. Knihu doprovází doslov odborníka na dílo Strugackých Vladimira Borisova. Bezmocní tohoto světa nejsou knihou pro každého. Milovníci nekonzistentní tvorby bratrů Strugackých ji budou milovat, Ruskem nepolíbený čtenář ji bude snášet těžce. Já jsem tak někde napůl.

(Visited 431 times, 1 visits today)
  • Hodnocení Vlčí Boudy
Líbil se ti článek? Okomentuj ho níže.

O AUTOROVI

Admin a zástupce. Administrátor, redaktor, občasný pisálek povídek, osina v zadku všech idiotů, ale jinak kamarád všech, s kterými si má co říct. Filmový nadšenec, hráč her všeho druhu, čtenář knih s fantazií a poslední dobou komiksový dobyvatel.V současné době píše svůj první román.


KOMENTÁŘE